„Ženy chtějí hodně věcí od jednoho muže, muži chtějí jednu věc od mnoha žen.“

Říkával Atistofanes. To byl ten, co psával komedie, na rozdíl od Sofokla a Euripida, co psávali tragedie. A není to jen ledajaký lehkomyslný bonmot. Obsahuje upozornění, že monogamní vztah muže a ženy je svou samotnou podstatou konfliktem zájmů. Konflikty zájmů jsou hlavním zdrojem dramatu. Tragického i komického. Jak je budeme vnímat, závisí na tom, zda chceme mít život tragický, nebo komický. To záleží na tom, do jakého vztahu si položíme monogamii a nemonogamii. Tragedii tvoří formát „monogamie versus nemonogamie“, komedii tvoří formát „monogamie plus nemonogamie“.

Tragický pohled je hnán žárlivostí, komický pohled je hnán nevnímavostí. Žárlivost může končit až vraždou. Nevnímavost nemusí končit ničím, dodržuje–li se zlaté pravidlo „zatloukat, zatloukat, zatloukat“. Z hlediska zdravotního může žárlivost působit náhlý infarkt, nevnímavost v nejhorším případě jen pomalou demenci. Žárlivost je tedy smrtelnější.

Jedinou účinnou léčbou na žárlivost je důsledná monogamie, říkají zastánci monogamie. Zastánci nemonogamie namítají, že kdyby nebylo monogamie, neexistovala by žárlivost. Mýlí se oba. Důsledná monogamie, v níž nejsou uspokojovány potřeby a tužby obou partnerů, téměř nevyhnutelně působí žárlivost (závist) vůči nějakým třetím osobám, které si užívají, co my si odpíráme. Ta pak vyvolává neúctu až nevraživost vůči osobě, s níž monogamii sdílíme. Důsledná nemonogamie však také není uchráněna žárlivosti, jestliže si jedna z jejích stran začne myslet, že některá z těch druhých stran patří jen jí a nikomu jinému.

Monogamní vztahy, které uspokojují všechny potřeby a tužby obou partnerů, jsou statisticky v nepatrné menšině. Ty většinové, chtějí-li monogamními zůstat, frustraci z neuspokojení potlačují a zatlačují do nevědomí, čímž v buňkách vytvářejí prostředí příznivé pro rakovinu. Z hlediska čistě zdravotního, jedinou nezpochybnitelnou výhodou důsledné monogamie je absence rizika pohlavní choroby.

Jenže monogamie a nemonogamie mají dimenze nejen zdravotní, ale taky morální, duchovní, ekonomické, právní a politické. Abychom je dokázali dostatečně chápat a soudit, ujasněme si nejprve terminologii. Vycházejme přitom z předběžné premisy, že všechny formy lidských vztahů mohou být zábavné i otravné, podle toho, jestli se jimi chceme bavit nebo otravovat. A stejně tak mohou být všechny morální nebo nemorální, podle toho, v jaké kultuře se nacházíme. My se nacházíme v kultuře, která něco přes dvě tisíciletí fandí monogamii, ale začíná ji seriózně zpochybňovat. Jednak zevnitř celkovou dekonstrukcí svých základních civilizačních principů, jednak zvenčí náporem kultury, která fandí jedné z těch alternativ nemonogamie.

Takže ta terminologie:

Monogamie znamená výlučné duševní i tělesné spojení jedné osoby s jednou osobou, tradičně, ale ne nutně stvrzené právní formou zvanou manželství. Samotný význam lingvistický nikterak nestanovuje, že by to nutně mělo být manželství jednoho muže s jednou ženou. Manželství dvou osob téhož pohlaví by bylo homogamie, manželství dvou osob odlišného pohlaví heterogamie.

Dnes, kdy máme 71 dobře definovaných genderů, by to mohlo být i manželství osoby kteréhokoli z těchto genderů s jinou osobou kteréhokoli z těchto genderů, jiného nebo i téhož, nebo se i během vztahu měnících. Pro takovýto manželský svazek řecké pojmenování nemáme, neboť evoluce k němu tehdy ještě nedospěla. Máme však už pojmenování pro pomalu se šířící manželství jedné osoby se sebou samou, tedy „samomanželství“ čili sologamie. Tu sice Řekové taky neznali, ale napůl z řečtiny a napůl z latiny ji v roce 2000 odvodila zakladatelka sologamie Newyorčanka Gabrielle Penabaz. Od té doby coby samovysvěcená kněžka oddala přes 1500 sologamistů.

Zoogamie by bylo manželství se zvířetem. Těch je zaznamenána už hezká řádka, dokonce v různých kulturách, a legální. Norsko ji legalizovalo v roce 2017, Kalifornie a Montana už několik let předtím. Američan Paul Horner se tam oženil se svým psem jménem Mac (ze zpráv nebylo jisté, kterého pohlaví) a obřad vedl opravdický kněz (nebylo jisté, kterého vyznání) páter McHale. V roce 2005 se londýnská milionářka Sharon Tendler po patnácti letech vzájemné lásky vdala v Eilatu za svého milovaného izraelského delfína (bez rabínské účasti). Američan Mark Matthews si už v roce 1992 vzal za manželku oslici Pixi. A abychom to nevnímali jen jako výstřelek pomatené kultury západní, přidejme k tomu Súdánce Charlese Tombeho, jehož místní soud, po předvedení za přestupek pohlavního styku s kozou, odsoudil k sňatku s ní a zaplacení věna 15 tisíc dinárů jejímu majiteli.

Zatím nemáme termín pro manželství s pajdulákem téměř lidské velikosti znázorňujícím zombii, které uzavřela Američanka jménem Felicity Kadlec.

My se však vrátíme ke vztahům výlučně lidsko-lidským a podíváme se na nemonogamní alternativy, různě v historii v různých kulturách praktikované a dnes opět nabízené. Časopis Psychology Today jich uvádí sedm.

1. Monogamie s podváděním. S úlety do nemonogamie druhému partneru nepřiznanými a druhým partnerem neschválenými. My bychom ji nazvali zatloukálie.

2. Monogamie otevřená. S úlety do nemonogamie druhému partneru přiznanými a druhým partnerem schválenými, ale i jím praktikovanými.

3. Seriální monogamie. V podstatě nemonogamie přecházející z jednoho monogamního vztahu do druhého, s vysvětlením, že jsme sice v zásadě monogamní, jen jsme ještě nenašli tu pravou (pravého) a nikdo nám pořád nerozumí.

4. Swinging. Oběma partnery schválené občasné křížové výměny s jinými dvojicemi.

5. Polyamorie. Déle trvající vztahy několika partnerských párů nebo jednotlivců se schválením všech zúčastněných.

6. Vztahová anarchie. Odbourávání všech konvencí jakýchkoli zavedených vztahů, s filosofií, že láska je nekonečná energie a je zdravé ji sdílet s kýmkoli a čímkoli, duševně i tělesně.

7. Polygamie. Má dva typy: a. Mnohoženství jednoho muže čili polygynie. b. Mnohomužství jedné ženy čili polyandrie.

Po dlouhá tisíciletí se pokládalo za samozřejmé, že z jakési přírodou dané příčiny muži nezadržitelně tíhnou k polygamii, ženy k monogamii. Že tedy muži vnímají monogamii jako nepřirozenou, ženy naopak jako přirozenou. A není to tak úplně pravda. Ženy nevnímají monogamii jako přirozenou, nýbrž jen jako potřebnou, dokud platí pravidlo, že na nich spočívá praktická péče o domov a potomstvo, zatímco muži obstarávají obživu.

Tak tomu bývalo odedávna, asi už od člověka jeskynního. V dějinách lidstva bylo jen 186 společností důsledně legálně monogamických, ale 2 271 s legální polygynií (i když samozřejmě prolínanou s monogamií těch, kdo nedokázali uživit a ochránit více žen nebo se děsili představy více tchýní). Polyandrické byly jen 4.

Protože muži se pravidelně vybíjeli ve válkách, bylo těch žen na světě víc. Nechávat je na ocet by bylo nejen nepřirozené, ale i nemravné. Proto se polygynie jevila jako přirozená, mravná a ekonomicky praktická. Bylo tomu tak ještě v dobách biblických, kde to sám Bůh potvrdil svým prvním přikázáním celému lidstvu, jež znělo:

„Ploďte a množte se a zalidňujte zemi.“

Ale protože Bůh není jen všemoudrý, ale i praktický, bere na vědomí, že v době přelidňování planety musí trochu ubrat. A tak stvořil vedle virů a válek taky antikoncepci, feminismus, MeToo, „zelený úděl“ a Gretu Thunbergovou.

Jak se starověký svět civilizoval, polygynie ustupovala monogamii. Stalo se to více méně zároveň v antickém Řecku a Římě, v talmudickém judaismu, a z nich vyrašeném křesťanství. Proto si konzervativní historikové spojují monogamii se západní civilizací. Někteří ji dokonce pokládají za její hlavní pilíř, s jehož demontáží by mohla padnout. Historici a antropologové liberální vnímají monogamii jako zajímavý kulturní experiment, jehož užitečnost se vyčerpala a nahradí se něčím jiným, co se právě tříbí.

Bohužel to asi nebude návrat k polygamii, na nějž se tak těšíme.

Evoluce vynáší ženu do postavení s mužem ne už jen rovnoprávného, nýbrž nadřazeného. Na ty tradiční mužské role živitelů a ochránců nás už nepotřebuje. Uživí se dávno sama a poučila se, že na nás jako ochránce před invazí násilníků spoléhat nemůže. Protože už na nás není v ničem závislá, může si vybírat, přijímat a propouštět, jak se jí zlíbí. Dalším civilizačním stupněm tedy bude logicky polyandrie.

Takže se připravme na to, že všech těch různých gamií si budeme užívat ne tak, jak se nám to hodí, nýbrž jak nám to ona dovolí. Ta doba se rapidně blíží. Máte-li návyk na některé z těch jiných gamií, honem mu holdujte náruživě, jako by to bylo naposled.

Převzato z Playboye

Kurasovy knihy jsou k dostání ZDE.