Rádo se dnes říká, že tradiční demokratický souboj mezi levicí a pravicí vyčpěl, vyšuměl, nebo – jak říkává Václav Klaus – se vyprázdnil. Výrazně (a absurdně) nám to předvádí česká pětikoaliční vláda jako slepenec rádoby pravice s ultralevicí.Výsledkem je jakési „zprůměrování“ politiky na cosi rozblemcaného kdesi neurčitě uprostřed (nebo úplně mimo?), prováděného tak, že udržuje část pravicově myslících voličů v iluzi, že pod nálepkami „liberální demokracie“ a „evropské hodnoty“ se pořád i pod viditelnou levicovou politikou ještě skrývá něco pravicového.

Zdálo by se tedy logické, že současná opozice bude klasifikována jako levicová. Jenže místo toho se jí připlácávají flastry „extrémní pravice“, „nahnědlost“, „populismus“, „nacionalismus“, „flastenectví“. Přitom i ona, má-li si někdy zavládnout, bude muset být slepencem všeho možného, co by se přidalo pod prapor „anti-pětikolka“. Skoro přesně tak, jako se „pětikolka“ sešikovala pod praporem „anti-Babiš“. A v tom slepenci by vedle ANO, SPD, Moto-Přísahy a dalších skřítků možná musela být do počtu i parta Konečné. Byla by to pravice nebo levice?

Připomeňme si, že tradičně pravice fandí nadřízeným, levice podřízeným. Pravice se zaměřuje na tvorbu bohatství, levice na jeho rozdělování. Pravice je individualistická, levice kolektivistická. Pravice zdůrazňuje povinnosti, levice práva. Jenomže ono se to v posledních desetiletích zamíchalo a obrátilo vzhůru nohama. Levice se proměnila v klub zazobaných intelektuálů a přidružených utopistů za podpory megakorporací a novozbohatlíků. Takže pravici nezbývá než se věnovat těm opuštěným a zanedbaným dezolátům.

A ještě absurdněji – levice se ze samé nenávisti ke kapitalismu a demokracii (tedy k vlastní zazobanosti a svobodě) pod heslem liberalismus bratří s těmi nejtvrdšími totalitami, jaké dnes svět nabízí, od čínské komunistické strany po Hamás.

Vyprázdněním pojmů levice a pravice vzniká prostor pro jinou metodu dělení. Podle jejích metodiků se dnešní politický boj odehrává mezi globalismem a lokalismem, alias nadnárodním progresivismem a národním konzervatismem. Tuto klasifikaci vymyslel izraelský filosof Yoram Hazony, když vzal na vědomí, že mezi národními konzervativci mohou být i lidé smýšlející tradičně sociálně demokraticky (tedy nepravicově), ale ne globálně progresivně. A že tedy konzervatismus a pravice nejsou nutně pojmy identické.

Tak můžeme dnes v konzervativních řadách potkat i pár „konzervativních socialistů“, za jaké se označují zakladatelé debatního spolku Svatopluk politolog Drulák a ekonomka Švihlíková. To samotné „pravo-levě“ znějící pojmenování nám mnohým může připadnout cáklé. Nebýt toho, že jejich krédem, které sdílejí s konzervativnějšími spoluzakladateli jako katolický konzervativec Semín, je (jestli jsem to správně pochopil) ubránit, zabezpečit a rozvíjet svobodu všech a teprve pak se v bezpečí opět v demokratické debatě levicově a pravicově rozhádat.

Zatím to vypadá tak, že se všichni stačí rozhádat, ještě než se spolu začnou bavit. Často kvůli dříve projeveným drobným odchylkám v pohledu na nějaké téma, v němž se i povšechně shodují. Nebo za uvěření nějaké informaci, která se dodatečně ukáže být dezinformací. Nebo naopak. Někdy i jen kvůli nějaké negativní nálepce či pomluvě od někoho jiného.

A tak se nám nabízí klasifikace ještě aktuálnější a mnohem jednodušší. Bez ohledu na pravo či levo, globálno či lokálno, se skutečný politický boj vede mezi těmi, kdo chtějí ovládat a umlčovat druhé, a těmi, kdo nechtějí být ovládáni a umlčováni, ale ani ovládat a umlčovat. Pro přehlednost říkejme jedněm „kontroláři“, druhým „svobodáři“.

Kontroláře nacházíme pod honosnými hlavičkami jako OSN, WHO, WEF, EU, Čína, Rusko, islám, nebo komicky přezdívané „neziskovky“. Jsou dobře organizovaní, protože jsou svou podstatou organizátoři. Svobodáři jsou všelijak roztroušení a svobodně dezorganizovaní, protože jsou svou podstatou dezorganizátoři.

Zorganizovat dezorganizátory k vítězství nad organizátory je zatraceně těžký úkol. Málokdy se úplně daří. Ale začít by se mohlo tím, že nevolíme žádného kontroláře, až nám zbudou jen samí svobodáři a jim nezbude než se volky-nevolky jakž-takž zorganizovat. Až vyšoupnou kontroláře, budeme se zase moct svobodně rozhádat.

Převzato z měsíčníku TO.

Kurasovy knížky najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/

Deník zamilovaného viruse
Uprostřed jedné z virových epidemií se mladý hippie virus zamiluje do mileneckého páru svých nakaženců a odmítá je zabít. Stává se tak pro virusový establishment stíhaným disidentem a bezděkým vůdcem vzpoury, jejímž posláním je zachránit Zemi před hrozící katastrofou působenou lidstvem.

Antonín a František jsou naživu
Rozmarná detektivní novela situovaná do 60. let. Poslední kusy (náhodně objevený balík) z dávno vyprodaného vydání. Kniha oceněna Cenou Jiřího Marka za nejlepší detektivku...

Malá paměť
Malá paměť je memoár, napsaný v trysku za první koronavirové karantény, komponovaný na přeskáčku, komicky vzpomínající na události a osobnosti, které Bejamina Kurase přivedly k psaní jako celoživotnímu řemeslu.

Sex nás všechny přežije
Články na lechtivá témata, původně psané pro Playboy.

Tao sexu
S obvyklým humorem, spikleneckým pomrkáváním na znalce a laskavou shovívavostí k neznalcům, zábavně, srozumitelně a svižně nastiňuje obnovování tradic staročínských taoistických sexuálních technik a taoistické životní filozofie. Proplétá je anekdotami ze staré Číny a z nedávné Hané, kde se určité formy taoistického sexu bezděky pěstovaly za dob hlubokého komunismu.

Soumrak bílého muže
Nové vydání úspěšné analýzy naší doby, rozkrývající informovaně a místy humorně příčiny, ideje a události vedoucí k sebedestrukci moderní západní civilizace, líčící vývoj od jejího vrcholu přes totalitní ničivé politické ideologie 20. století, psychologii sebemrskačství a ztráty pudu sebezáchovy ve 21. století.