Dovolená patří do kategorie podnikatelského oboru „oddechu“ (anglicky leisure, odvozené z francouzského loisir), spolu s třeba gastronomií. U té jsem pravicovost a levicovost podrobně prozkoumal v roce 2006 v malém gastropolitologickém dílku „PPP – Politika prochází pupkem“ (dnes k nalezení už jen v antikvariátech).

Jeho základní premisou byl obecně poznatelný rozdíl mezi levicovostí a pravicovostí, jenž je tento: levicovost je kolektivistická, pravicovost je individualistická. Přidruženými aspekty levicovosti jsou glajchšalt čili omezená volba, jednotvárnost až stejnost. Její produkty gastronomické jsou prefabrikáty. Přidruženými aspekty pravicovosti jsou rozličnost, vynalézavost, improvizace, lokalizace. Jejím produktem gastronomickým je chuťové varieté.

Klasickým příkladem levicové kuchyně byl český jídelníček začátku 90. let, jemuž pozvolna, zdráhavě a průzkumně se vracející emigranti říkali po francouzsku „menu fix bolchévix“. Všudypřítomné a téměř bez výjimek ve všech restauracích: vepřo-knedlo, guláš, svíčková, řízek a smažák. Tu a tam vzácně k tomu přibyla rajská, koprovka, nebo kuřecí prso s roztaveným sýrem a kompotovou broskví. Knedlíky odebírané od centrální městské knedlíkárny. Když jste se zeptali, jaké mají víno, odpověď byla „červené a bílé“. Zato pivo, panečku, to mělo říz.

À propos víno a pivo: Zatímco pravicoví emigrační navrátilci jako já většinou vnímají víno jako nápoj pravicový a pivo jako levicový, domácí pravicové osobnosti jako Václav Klaus to mají naopak, dočetl jsem se kdesi. Je to možná pochopitelné tím, že pan Klaus má pověst pijana velmi střídmého, tudíž nezkušeného, takže je v tomto ohledu asi ovlivněn svým dvorním pivologem Ladislavem Jaklem. Tento nápojový rozpor by však neměl sloužit jako důvod či důkaz rozkolu v již tak dost prořídlých pravicových šicích.

Tak nějak podobně – levicově a pravicově – trávíme dovolené. Levicově kolektivisticky nebo pravicově individualisticky, a různé stupně mezi tím, či kombinace obojího. Zasloužilo by si to seriózní vědeckou studii od kovaných sociologů a politologů, zatím tedy nabízím jen amatérský nástřel.

Dovolená kdysi bývala obecně individualistická. Tedy pravicová, ačkoli tehdy se to tak nevnímalo. Lidé si jezdili, kam se jim chtělo a nač měli peníze. Někteří na venkovský odpočinek k příbuzným nebo známým „na letní byt“, nebo do skromných penzionů nebo i luxusních hotelů, nebo naopak do stanů a pod širák. U lesa, u jezera, v lázních, v horách. Jiní se vydávali do světa objevovat kulturní památky a doputovali až k moři. Vlakem, autobusem, koňským povozem, pěšky. Později ti bohatší vlastním autem. Všichni si všecko zařizovali sami nebo přes známé. Tehdy ještě neexistovalo, čemu se mezinárodně říká „holiday industry“ čili prázdninový průmysl, též zvaný „tourism industry“ čili průmysl cestovatelský.

Ten se zrodil v Británii v polovině 19. století založením firmy protestantského faráře jménem Thomas Cook ve městě Leicester. Odstartoval skupinovými železničními výlety klubu abstinentů po anglických městech. V roce 1855 už Thomas Cook & Son zahájila zájezdy do Evropy. Tehdy se jí ještě říkalo overseas čili zámoří, neboť hranice Británie tvoří moře. Modernější slovo abroad pro označení evropského kontinentu v anglickém slovníku převládlo až vstupem do Evropského hospodářského společenství.

Do toho opravdického zámoří – Afrika, Amerika, Asie – začala jezdit, přesněji řečeno plout, poprvé v roce 1872. Žili-li jste tehdy v Praze a chtěli jste si udělat zámořskou dovolenou, museli jste napřed do Londýna ke Cookům. Byly to sice zájezdy kolektivní, ale asi bychom jim tehdy neříkali levicové, neboť si je mohli dovolit jen boháči. Náš Čedok je začal napodobovat až od svého vzniku v roce 1920.

Konec druhé světové války Evropu rozštěpil vedví a kolektivní dovolené se podle toho lišily. U nás to byly zotavovny ROH v hotelích a penzionech ukradených původním majitelům, z nichž některým bylo dovoleno je dál řídit jako státní zaměstnanci, protože nikdo jiný to neuměl. Jejich výslovným účelem byla „regenerace pracujících“. Čedoku zbyly cesty po táboře socialismu, i ty jen pro třídně zasloužilé a politicky spolehlivé.

Na druhé straně železné opony v touž dobu Cookům začala rašit konkurence nových cestovek zavádějících vedle skupinových autokarů i specificky najímané lety zvané charter flights. Ty za pár hodin dolétaly k středomořským plážím, kde pro ně jako houby po dešti vyrůstala sídliště hotelových mrakodrapů, s plnou penzí včetně chlastu, a zaplnila tamní pláže k prasknutí novou klientelou pracujícího lidu hodně se opíjejícího a nestoudně se chovajícího. Prázdninový průmysl zlidověl a zlevicověl, místy až krajně. Jeho špičkové architektonické skvosty tyčící se nad sardinkovitě obloženými plážemi najdete stále v provozu v místech jako Benidorm.

Tak zpopulárněl produkt zvaný package holiday – což by vás mohlo svádět k překladu „prázdniny pro pakáž“, ale znamená to „prázdninový balíček“. Vše začleněno, zabaleno a za vás zařízeno. Turistický prefabrikát. S těmi se u nás po pádu komunismu roztrhl pytel. Začalo to nočními autokarovými jízdami do Benátek a nočními návraty zpět, po nichž ve zkoprnělém městě zůstávaly tamní odpadkové koše plné konzerv od sardinek a lančmítu. „Zkuste to s nimi vydržet, jsou na tom jako my po válce,“ chlácholil benátský starosta restauratéry, barmany a hokynáře. „Za pár let sem budou jezdit ve svých škodách a tatrách a my je budeme obsluhovat jako v 30. letech.“ A vydal příkaz muzeím k bezplatnému vstupu na československý pas.

Tak se naše cestovky rychle zmohly a za pár let se s nimi létalo na Seychelly, Bahamy, Maledivy, Mauricius a Martinique. A ač třeba i zpropadeně drahé, jsou to pořád prázdniny levicové, neboť kolektivní a prefabrikované.

Jak se dělá dovolená echt pravicová, nejlíp popsal anglický pravicový filosof Roger Scruton ve své knížce I Drink,Therefore I Am (Piju, tedy jsem). Vypráví o tom, jak oxfordský student na motorce prošmejdil Francii, od města k městu, od katedrály ke katedrále, od zámku k zámku – a od vinice k vinici. Jak se prochutnával lahodnými víny neznámých vedlejších levnějších vinohradů hned vedle těch proslulých drahých. A jak přitom zaznamenal starodávnou francouzskou poučku „U vína, koní a žen to druhé nejlepší je nejlepší“.

Podle tohoto receptu jsem i já brázdíval, už pravda v malém ojetém fiátku, po krátké přeplavbě La Manche, venkovské silnice francouzské, u nichž se tehdy tyčívaly billboardy s doporučením „Řidiči, nepijte víc než litr vína denně“. Pak ještě taky silnice italské, španělské, a portugalské, tehdy ještě bez dálnic, drncavé a místy děravé. Celou cestu z Londýna a zpět. Vstřebávaje při tom do celoživotní i posmrtné paměti pohledy, výhledy, panoramata, vůně a chutě místních a všude trochu jiných pokrmů – a vín, jedno pěknější než druhé. A ať si mně ještě někdo troufne říct, že víno je levicové.

Tak dobře, dnes do toho pravicového cestování musíte započítat mýtné, hodně dražší benzinné, a stovky eur pokuty za údajné přestupky na vás blbé cizince schválně jako pasti narafičené, neboť jak jinak si ta města a ty dálnice mají na sebe vydělat. A tak není divu, jestli raději zaletíte na nějaký ten prázdninový prefabrikát rovnou někam na pláž Sicílie nebo Andalusie. Ale když už si tam všeho levicově užíváte, proložte si to aspoň občasným pravicovým únikem do Syracusy nebo Cordoby. A nejlíp místním autobusem místo najatého auta, abyste se vyhnuli těm pokutám.

Převzato z měsícníku TO, červnové vydání.

____

Kurasovy knihy najdete třeba zde:

Deník zamilovaného viruse
Uprostřed jedné z virových epidemií se mladý hippie virus zamiluje do mileneckého páru svých nakaženců a odmítá je zabít. Stává se tak pro virusový establishment stíhaným disidentem a bezděkým vůdcem vzpoury, jejímž posláním je zachránit Zemi před hrozící katastrofou působenou lidstvem.

Antonín a František jsou naživu
Rozmarná detektivní novela situovaná do 60. let. Poslední kusy (náhodně objevený balík) z dávno vyprodaného vydání. Kniha oceněna Cenou Jiřího Marka za nejlepší detektivku...

Malá paměť
Malá paměť je memoár, napsaný v trysku za první koronavirové karantény, komponovaný na přeskáčku, komicky vzpomínající na události a osobnosti, které Bejamina Kurase přivedly k psaní jako celoživotnímu řemeslu.

Sex nás všechny přežije
Články na lechtivá témata, původně psané pro Playboy.

Tao sexu
S obvyklým humorem, spikleneckým pomrkáváním na znalce a laskavou shovívavostí k neznalcům, zábavně, srozumitelně a svižně nastiňuje obnovování tradic staročínských taoistických sexuálních technik a taoistické životní filozofie. Proplétá je anekdotami ze staré Číny a z nedávné Hané, kde se určité formy taoistického sexu bezděky pěstovaly za dob hlubokého komunismu.

Soumrak bílého muže
Nové vydání úspěšné analýzy naší doby, rozkrývající informovaně a místy humorně příčiny, ideje a události vedoucí k sebedestrukci moderní západní civilizace, líčící vývoj od jejího vrcholu přes totalitní ničivé politické ideologie 20. století, psychologii sebemrskačství a ztráty pudu sebezáchovy ve 21. století.