Nezávislost soudnictví jako ikona, pilíř, ochránce a garantor demokracie se začíná drolit. Se špetičkou sarkasmu můžeme pozorovat, jak jsou soudci čím dál nezávislejší na demokracii jako na politickém systému a čím dál závislejší na ideologii, která demokracii podrývá a na organizacích, které ji propagují. Bylo tomu tak v každé staré diktatuře, a je to znamení hrozícího příchodu diktatury nové. Kdysi to bývaly ideologie fašismu a komunismu, dnes je to mix woke-progresivismu s islámem, pro nějž francouzština vymyslela název „islamo-gauchisme“ čili islamolevičáctví.

Soudní diskvalifikace demokraticky zvolených politiků a rušení parlamentem schválených rozhodnutí se stávají v Evropě téměř rutinou. U politiků jen tak namátkou: Rumunsko zvolilo „chybného“ prezidenta. Marine LePen je po všech odvoláních i nejvyšším francouzským soudem diskvalifikovaná z voleb a obžalovaná z něčeho, co běžně prochází jiným politikům. Opakovaně, i když zatím neúspěšně, se německé soudy snaží diskvalifikovat u voličů čím dál úspěšnější stranu AfD. Matteo Salvini si ve funkci italského ministra vnitra zažil trestní žalobu za zcela zákonný zákaz nezákonného vylodění jedné konkrétní várky ilegálních imigrantů.

U nás je to zatím v plenkách, ale nedáme li si pozor, zaplaví nás to jakbysmet. Jako varování si možná ještě vzpomeneme na politickou likvidaci ministryně Parkanové, perzekvované pomalým soudnictvím, které až po nějakých deseti letech vyneslo konečný rozsudek neviny. Podobně se vleče soudní handrkování o vinu či nevinu Andreje Babiše a málem že neznemožňuje sestavení funkceschopné vlády vítězů voleb. „Máme demokracii a o vině rozhodnou soudy,“ skandují jedni politici, podávající žaloby na druhé, už předem přesvědčení o jejich vině, už jen proto, že žalovaní jsou přece „populisté a extrémisté“.

Jak moc se můžeme poučit od nezávisle rozhodujících nezávislých soudů ve starších a zkušenějších demokraciích západní části Západu (jehož my jsme pořád ta východní část)? Zde posbírané střípky jsou jen špičkou ledovce (chcete-li v jedné větě hned dvě klišé).

Proč se voleným politikům v takové třeba Velké Británii nedaří řešit migrační záplavu postupy schválenými parlamentem – jako například transfer ilegálů do Rwandy, už s Rwandou dohodnutý a Rwandě předem zaplacený, nebo deportace „člunových náplavců“, o trestání jejich organizátorů nemluvě? Jednoduše proto, že to znemožňují soudci napájení ideologií mulitkulti-woke a napojení na organizace tuto ideologii propagující a provozující. Letos v říjnu odhalil britský parlament jedno z takových propojení v počtu už potvrzených nejméně 35 soudců řízených proimigračními aktivistickými spolky zvanými „Asylum Support Appeals Project“ a „Bail for Immigration Detainees“.

Tyto právnické spolky si vydělávají na slušné živobytí ze státní pokladny tím, že hájí právo ilegálních imigrantů, včetně pachatelů trestných činů, na asyl do nejzazší možné odvolací instance. Procesy trvají několik let, během nichž „azylanti“ pobírají státní podporu a právníci slušné honoráře. Konzervativní poslanec a stínový ministr vnitra to pojmenoval „skrytá síť aktivistických soudců podvracející nezávislost soudnictví, v němž se tak zabydluje hluboká hniloba“.

Podobná partička právníků francouzských se rovnou povýšila na soud zvaný „Cour nationale du droit d’asile“ (zkratkou CNDA), čili státní soud pro azylová práva. Ten letos v červenci vydal výnos, že k už nesčetným zemím, jejichž uprchlíci mají automatické právo na francouzský azyl, patří Gaza. Tedy všichni Gazané. Tedy potažmo i kompletní armáda Hamásu, která by mohla takto za nadšeného právnického vítání jít dobývat Francii. A připomeňme si, že jakmile budou jednou ve Francii, budou moci volně okupovat celý Schengen. Včetně nás, na naši útratu.

Nad tím vším se nad celou Evropou vznáší velitelská parta soudců zvaná „Evropský soud lidských práv“ (EUCHR). Ten zase letos vyhlásil, že žádní imigranti nemohou být vydáváni do třetích zemí, neboť žádná z nich nesplňuje kritéria bezpečí. Tím splácl pokličku na (například) italský plán přesouvat ilegální žadatele o azyl do Albánie po dobu prověřování jejich azylových práv, jak předtím Británie plánovala s Rwandou.

A ještě nad tím září samou spravedlností soudcovská úderka zvaná Mezinárodní kriminální soud ICC, která odsoudila Benjamina Netanyhua za válečné zločiny, a teď stíhá Viktora Orbána za maření spravedlnosti tím, že Netanyhua nezatkl, když ho pozval na přátelskou návštěvu do Budapešti.

Vedle nich se v malém Lucembursku krčí, výlučně pro členy privilegovaného klubu zvaného Evropská unie, malý soudíček, s pouhými pěti tisíci zaměstnanci, zvaný „Soudní dvůr EU“. Jeho úlohou je (informuje jeho web) „zajišťovat dodržování unijních právních předpisů orgány EU i členskými státy na zásadách právního státu a zaručovat, aby každý občan EU požívat naprosto stejné právní ochrany podle unijního práva“.

Samotná Evropská unie je široká síť právníků pilně pracujících v desítkách specializovaných direktorátů na vytváření onoho geniálního snad už milionstránkového díla, jímž je eurounijní právo, srozumitelné jen právníkům. Cynikům pomalu dochází, že EU vytvořili právníci pro právníky s hlavním cílem zajistit co nejvíc pracovních míst právníkům, a všechno ostatní, co EU dělá, slouží tomuto účelu.

To vše (a další podobné nadstátní instituce) je placeno z našich daní. A když si soudy potřebují přilepšit, EU soud napaří nějakou pokutu, v podstatě za cokoli, Muskovi, Zuckerbergovi nebo Maďarsku.

Kdysi v právním povědomí běžného Evropana panoval mýtus, že v demokracii jsou soudcové vybírání podle nějaké spolehlivé šablony potvrzující jejich morální vyspělost, neomylný kompas dobra versus zla, a smysl pro spravedlnost na úrovni krále Šalamouna a biblického přísloví „spravedlnost, spravedlnost prosazuj“.

Jaký smysl pro spravedlnost dnešní evropští soudci mají, ilustruje několik nedávných rozsudků – a opět jen špičička ledovce.

Vídeň: Deset mladíků (čirou náhodou muslimů) obžalovaných z gangového znásilnění dvanáctileté holčičky, zproštěno viny i přes videozáznam celou akci potvrzující. Proto prý, že „holčička vypadala starší než 12,“ že „sexuální styk se jevil souhlasný“, a že „viníci vyslovili politování“.

Hamburg: Devět mladíků (čirou náhodou muslimů) obžalovaných z několikahodinového gangového znásilňování patnáctileté dívky, odsouzeno kromě jednoho jen k podmínce. Zato dva dny vězení utržila dvacetiletá paní za trestný čin označení násilníků za „hnusné prasáky“. Uvedeno do kontextu 800 zaznamenaných gangových znásilnění v Německu ročně.

Berlín: Populární komik Sven Liebich odsouzen k 18 měsícům vězení za trestný čin „vyzývání k násilí“, jehož se dopustil tím, že ve svém podcastu představil baseballovou pálku s nápisem „pomůcka pro deportaci“.

Malaga: Páter Custido Ballester obžalován z trestného činu podněcování nenávisti, za článek nadepsaný „Radikální islám chce zničit křesťanskou civilizaci a zlikvidovat Západ“. Prokuratura žádala tříletý trest vězení.

Lyon: Sedmadvacetiltý Francouz odsouzen k jednomu roku vězení za pálení Koránu, ve sníženém odvolacím rozsudku beroucím v úvahu lékařsky dosvědčenou psychickou poruchu.

Londýn: Iráčan Mohammed Ali Nareman zatčený za pašeráctví ilegálních imigrantů, na němž vydělal slušný kapitál, zproštěn viny bez souzení, neboť přelíčení by aktivovalo jeho posttraumatickou stresovou poruchu.

Londýn: Advokáti apelují za nevydání jistého Abdula Ahmadaie zpět do Francie, odkud utekl po odsouzení za znásilnění 14leté dívky. Důvodem k jeho nevydání má být článek 3 Evropské konvence o lidských právech, chránící uprchlíky před „mučením a nelidským nebo degradujícím zacházením“, neboť „existuje skutečné riziko, že by ve Francii mohl být vězněn v prostoru menším než 3 metry čtverečné“.

Stoke-on-Trent: Domorodý Brit Nathan Poole odsouzen ke dvěma a půl rokům vězení za skandování islamofobního hesla „Who the fuck is Allah“.

Nezávislá spravedlnost jako řemen. V lepším případě morální kompas notně porouchaný. V horším případě morální perverze. V nejhorším civilizační kolaps. A že nějaký Šalamoun? Kdo? Co? Kdy?

Psáno pro měsíčník TO

________________________________________________________________________________________

Kurasovy knihy najdete třeba zde:

Deník zamilovaného viruse
Uprostřed jedné z virových epidemií se mladý hippie virus zamiluje do mileneckého páru svých nakaženců a odmítá je zabít. Stává se tak pro virusový establishment stíhaným disidentem a bezděkým vůdcem vzpoury, jejímž posláním je zachránit Zemi před hrozící katastrofou působenou lidstvem.

Antonín a František jsou naživu
Rozmarná detektivní novela situovaná do 60. let. Poslední kusy (náhodně objevený balík) z dávno vyprodaného vydání. Kniha oceněna Cenou Jiřího Marka za nejlepší detektivku...

Malá paměť
Malá paměť je memoár, napsaný v trysku za první koronavirové karantény, komponovaný na přeskáčku, komicky vzpomínající na události a osobnosti, které Bejamina Kurase přivedly k psaní jako celoživotnímu řemeslu.

Sex nás všechny přežije
Články na lechtivá témata, původně psané pro Playboy.

Tao sexu
S obvyklým humorem, spikleneckým pomrkáváním na znalce a laskavou shovívavostí k neznalcům, zábavně, srozumitelně a svižně nastiňuje obnovování tradic staročínských taoistických sexuálních technik a taoistické životní filozofie. Proplétá je anekdotami ze staré Číny a z nedávné Hané, kde se určité formy taoistického sexu bezděky pěstovaly za dob hlubokého komunismu.

Soumrak bílého muže
Nové vydání úspěšné analýzy naší doby, rozkrývající informovaně a místy humorně příčiny, ideje a události vedoucí k sebedestrukci moderní západní civilizace, líčící vývoj od jejího vrcholu přes totalitní ničivé politické ideologie 20. století, psychologii sebemrskačství a ztráty pudu sebezáchovy ve 21. století.