Nenapadlo vás taky někdy, že by ta imbecilita české politiky mohla souviset s imbecilními názvy, jaké si vymýšlejí české politické partaje? Počínaje tím, že polovina si ani neříká „strany“, ale „hnutí“? Čili něco, co by chtělo něčím někam pohnout? Nebo možná se něčemu vyhnout, někam zahnout nebo před něčím uhnout? Nebo si něčeho přihnout? Nějaké prachy odhnout?

A ke svému názvu si ještě přidávají nějaká čísla, o nichž si nejsme jisti, zda znamenají rok založení nebo počet členů. Od pádu komunismu těch stran a hnutí vyrašila a zvadla téměř stovka, s názvy bizarními až komickými. Poznat z názvu, jakou mají politiku nebo ideologii, se dá sotva u desítky. U těch ostatních můžete jen hádat.

Některé jsou zkratky několika slov, která si už nikdo nepamatuje, ale samy o sobě tvoří nové slovo, jakoby něco znamenající. TOP (my, špičková elita). ANO (na všechno kývneme – a představte si, jak by asi ve volbách dopadli, kdyby se jmenovali NE). STAN (zastřešíme, co se dá). PRO (nic proti ničemu).

Hlavu vzhůru

Do parlamentu se nedostali milovníci zvířat LEV ani PES. Nedařilo se ani zkratkám ESO, LES, LANO, SEN, GEN, NEJ. Málokdo si dokázal představit, jakou politiku by mohly mít názvy jako LIDEM, START, RESTART, ZVUK, HLAS, SMĚR, CESTA, DOMA, VIZE. ÚSVIT přežil jen díky přejmenování na SPD. U sestavy PŘÍSAHA si málokdo dovede představit, co vlastně přísahá a komu. Jak byste mohli vědět, co znamená STAČILO!, kdyby mu nevelela komunistka? Hlavu jste si mohli ukroutit nad názvy Aliance pro budoucnost, Nový impuls, Dobrá volba, Lid a politika, nebo – a tenhle je lahůdka – Hlavu vzhůru.

Vlastně to mírně, nenápadně a plíživě začalo už Občanskou demokratickou stranou. Znáte snad nějakou stranu neobčanskou? Možná už i v tom samotném názvu najdete zárodek jejího postupného rozpliznutí, díky němuž vás může pobavit, jak její předseda a premiér přiznává, že „tato chyba jde za mnou“. On sám přece žádné chyby nedělá, ony ty mrchy jdou za ním. Cupitají za ním po chodníku, spěchají za ním naskočit do auta, než zabouchne dveře, šplhají za ním do schodů, lehají si k němu do postele, když jde spát.

Galský kohout a země ve tvaru boty

Což nás přivádí k imbecilním rčením, tolik oblíbeným u českých politiků a po nich se opičících novinářů. Nebo je naopak vymýšlejí novináři a opičí se politici? Každou chvíli některý z nich (politiků i novinářů) slyší trávu růst. Přes jejich rozhodnutí nejede vlak. To, co právě vyřkli, je jádro pudla. Místo obyčejného, ale spolehlivého předvídání raději prekérně predikují. Nebo ještě častěji si predikovat netroufají. Jejich názory, které kdysi ve své politice projevovali, se dnes do ní propisují, aniž kdo vzal do ruky pero nebo klikl do klávesnice. Dokonce se tuhle dočítáme, že „současné elity se propisují směrem k politice“. Co to znamená, můžete hádat.

Majitelé médií už nejsou obyčejní vydavatelé, nýbrž „mediální domy“. Ministři zahraničí jsou povyšováni na „šéfy diplomacie“. Emanuel Macron není obyčejný prezident (tuhle jsem se dočetl), nýbrž „šéf Elysejského paláce“. Tím je přitom státní úředník s titulem Directeur-Général, velící stovce zaměstnanců. Macron je tak nejspíš šéfem celé Francie. Teda pardon, ne obyčejné Francie, nýbrž „země galského kohouta“, jak někteří rádi píší. Ne každý český čtenář ví, co je Francie, zato všichni víme, co je ten galský kohout přece…

Místo obyčejného Švýcarska máme v médiích raději „alpskou zemi“, místo Rakouska „zemi pod Alpami“, místo Británie „ostrovní zemi na okraji Evropy,“ místo Japonska „zemi vycházejícího slunce“, místo Česka „naši kotlinu“, místo Poláků „naše severní sousedy“. Ale mistrovským dílem české novinařiny můžeme bez zaváhání jmenovat nedávnou zprávu, že čeští turisté teď nejvíc jezdí do „země ve tvaru boty“.

Sanitární kondom na vás, šmoci.