Když mluvíme a píšeme zmateně, budeme zmateně myslet, a tedy i zmateně jednat. Opačně nahlíženo, když zmateně jednáme, příčinou může být zmatené myšlení, a příčinou toho zase zmatené psaní a mluvení.

Kořenem všeho je mentální lenost provázená ignorantskou arogancí. Ta češtinu ovládla komunistickou revolucí, která leccos obrátila vzhůru nohama. Jak se to projevilo v jazyce, dokumentuje třeba tato anekdota, hojně vyprávěná v letech 50. minulého století.

Pracovní rozhovor stavebních dělníků:
„Pane profesore, můžete mně prosím podat další cihlu?“
„Samozřejmě, pane doktore, zde máte, už i s nátěrem malty.“
Do toho zaslechnuto z okna kanceláře ředitelství stavby:
„Ty, Franto, jaký I se píše ve slově ciment?“

Jak se mluví?

Nově vládnoucí třída tehdy provedla v mnoha oborech hodně reforem. Mnohé z nich se nám po návratu k demokracii podařilo opět „odreformovat“ do stavu původního. Reformy provedené tehdejší vládnoucí třídou na jazyce jsme odreformovat opomněli a naše letargická setrvačnost jim dovolila pokračovat a řádit dál. Smířili jsme se s tím, že „jazyk se vyvíjí a forma spisovná ustupuje formě mluvené“, a „Ústav pro jazyk český změny nevytváří, nýbrž jen zaznamenává, podle toho, jak se mluví.“

Zapomnělo se na jednu důležitou otázku: Jak mluví kdo a kde? Odpověď na ni by byla tato: Spisovná čeština ustupovala ne nějaké „mluvené češtině“, nýbrž jednomu velmi konkrétnímu nářečí nepříliš vzdělané pražské dělnické třídy alias proletariátu. Díky stranickým tajemníkům, prostřednictvím veřejnoprávních médií, a následkem gramatické lenosti přizpůsobivé pražské třídy vzdělanecké se nevzdělanecké pražské nářečí povýšilo na onu domnělou „mluvenou češtinu.“ Čím větší intelektuál, tím žižkováčtější. Spisovnou češtinou už dnes mluví leda Miloš Zeman, tak pryč od ní, co nejdál. Proto dnes rovnou do pražského nářečí přeskakují i kdysi spisovněji mluvící moravské náplavy, bez nichž by se pražská mluva dávno redukovala na sérii skřeků.

Jazyk pragocentrismu

Stranickými tajemníky krmený arogantní pragocentrismus se projevoval i v takovýchto příkazech: V době, kdy ještě každý Olomoučák věděl, že se narodil v Olomócu nebo přistěhoval do Olomóca, měl kdosi v centrále české jazykovědy tu chucpe nařídít, že Olomouc bude rodu ženského a rod mužský bude „chybné, v nářečí“. Dnes je z toho polovina Olomoučáků tak zpitomělá, že se zdraví „naschle“.

Jen díky totalitním reformám mohl být uzákoněn takový gramatický paskvil, jakým je „scházení ze schodů“ a „sesednutí z kola“, třebaže mimopražská mluvená čeština pořád ještě tehdy slyšitelně scházela se schodů a vycházela ze záchodu. Prý se to navíc muselo uzpůsobit jakýmsi rozdílům mezi 2. a 7. pádem, vysvětlují jazykoví odborníci. K tomu tedy otázka: mluvíme s cílem vejít se do nějakého pádu, nebo být srozumitelní? Chceme podat tu krabici ze skříně, která je na skříni nebo ve skříni?

S kola dolů versus z kola ven bývala gramatická přesnost podobná stejně jednoduché matematické rovnici 2+2=4. My jsme ji nahradili chybnou 2+2=5. A tu jsme si nejen povolili, ale tu správnou jsme zakázali. Podobně třeba: Kdo proboha přišel na to, že odvozeniny slova „bude“ jsou „zbyde“ a „přibyde“, zatímco matematicky správné „zbude“ a „přibude“ budou „zastaralé“ – jen proto, že to tak vyslovoval někdo na pomezí Žižkova a Strašnic?

A co z hlediska srozumitelnosti říkáte tomuto (nalezeno v současné žurnalistice):

Tyto názory se odráží v jeho činech.

A tomuto:

Útoky na izraelské fanoušky v Amsterdamu odrážejí protiizraelskou náladu.

Ponechme stranou to, že třetí osobu slovesného plurálu už nám taky brzo zakážou, protože naši novináři všechno ví a všechno umí, a hlavně všechno smí. Ale že se něco odráží „v“? Odrážet se přece něco může gramaticky (matematicky) jen „od“, jako že 2+2=4. Když je to „v“, tak to tam vězí a nikam se neodráží. A v tom Amsterdamu byla nějaká protiizraelská nálada, kterou ty útoky odrazily? Kam se odrazila?

Anglicismy

Tohle odrážení v něčem a odrazy něčeho se českou novinařinou šíří jako virová epidemie. Nebylo to spíš tak, že ty útoky byly té nálady projevem? A že ona se nikam neodrazila, nýbrž hezkou chvilku na místě řádila? Vám to odrážení neskřípe? A že stejně tak se ty čísi názory v jeho činech projevily? Že tedy ty činy byly těch názorů projevem a ne odrazem?

Ale ano, víme, jak ten nesmysl vznikl. Zase je to odfláknutý překlad z angličtiny, podpořený tvrzením českého slovníku, že „odraz“ je anglické „reflection“. Akorát že ten slovník je vůl. Když nakouknete do anglické lexikologie pro definici slova „reflection,“ dozvíte se, že je to „the image of something in a mirror or on any reflective surface“. A „image“, jak dnes ví i každý neagličtinář, není odraz, nýbrž obraz. A že tedy názor se v činu neodráží, nýbrž obráží, nebo ten čin obráží onen názor. Je jeho obrazem, zobrazením, zviditelněním, projevem. Nikam ho neodráží. Kdyby ho odrážel, tak by někam odletěl a nebyl. Jenže česká lingvistika vám bude tvrdit, že to obrážení je zastaralé.

To odrážení, mimochodem, je anglicky deflection, definované jako

„a change of direction after hitting something“. Čili změna směru po zasažení něčeho, naražení na něco.

Jestli vám ty reformy stranických tajemníků a jejich pokračovatelů taky skřípou, nemusíme si je nechat donekonečna líbit. Můžeme zahájit vzpouru, která bude obrážet naše naštvání, vystoupí z anonymity a sestoupí s výšin lhostejnosti. Návrat k matematické logice gramatiky, podobný návratu z totality do demokracie. Třeba tím ještě zastavíme zpětný návrat do totality.

Dávat najevo, že jsme nespadli s višně. A jestli nám to nějaký editor opraví na z, protestovat a vyhrožovat, třeba i násilím. Bude-li nás dost, budou nám to muset opět povolit. Tak jako museli opět zprivatizovat Škodovku a Plzeňský pivovar. Uvidíme, kdo s koho a s jakou se kdo potáže, s koho stáhnou kůži a kdo vyletí z kůže, neboť jestli ze zbabělosti nesejdeme s cesty, bude každý z nás z křemene, a tak dál, jak praví básník.

Psáno pro Deník.to

__________________________________________________________

Kurasovy knihy najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/

Deník zamilovaného viruse
Uprostřed jedné z virových epidemií se mladý hippie virus zamiluje do mileneckého páru svých nakaženců a odmítá je zabít. Stává se tak pro virusový establishment stíhaným disidentem a bezděkým vůdcem vzpoury, jejímž posláním je zachránit Zemi před hrozící katastrofou působenou lidstvem.

Antonín a František jsou naživu
Rozmarná detektivní novela situovaná do 60. let. Poslední kusy (náhodně objevený balík) z dávno vyprodaného vydání. Kniha oceněna Cenou Jiřího Marka za nejlepší detektivku...

Malá paměť
Malá paměť je memoár, napsaný v trysku za první koronavirové karantény, komponovaný na přeskáčku, komicky vzpomínající na události a osobnosti, které Bejamina Kurase přivedly k psaní jako celoživotnímu řemeslu.

Sex nás všechny přežije
Články na lechtivá témata, původně psané pro Playboy.

Tao sexu
S obvyklým humorem, spikleneckým pomrkáváním na znalce a laskavou shovívavostí k neznalcům, zábavně, srozumitelně a svižně nastiňuje obnovování tradic staročínských taoistických sexuálních technik a taoistické životní filozofie. Proplétá je anekdotami ze staré Číny a z nedávné Hané, kde se určité formy taoistického sexu bezděky pěstovaly za dob hlubokého komunismu.

Soumrak bílého muže
Nové vydání úspěšné analýzy naší doby, rozkrývající informovaně a místy humorně příčiny, ideje a události vedoucí k sebedestrukci moderní západní civilizace, líčící vývoj od jejího vrcholu přes totalitní ničivé politické ideologie 20. století, psychologii sebemrskačství a ztráty pudu sebezáchovy ve 21. století.