Civilizační úvahy excentrického a průlomového sociologa Petra Hampla, jehož první verze této knihy, odmítaná zavedenými distributory a knihkupci, prodala alternativní distribucí 17 tisíc výtisků, vnímám jako důležité propojení členů všech českých generací, kteří vnímají krizi západní civilizace, obávají se o její budoucnost a záleží jim na jejím přežití.

Měl jsem tu čest patřit – často osaměle - k té první, která od 90. let minulého století začínala sledovat a odhalovat první záblesky sebevražedné krize, aniž ještě tušila všechny jejich souvislosti, a nechávala si za to od ctihodných médií spílat paranoidních bláznů. Moje tehdejší paranoia se od té doby prokázala být hmatatelnou realitou, a mě pokaždé potěší, když dnes slyším kdekoho téměř doslovně citovat, co jsem napsal před 20 lety, aniž by věděl, že cituje mě. Spisovatele máloco poctí tak, jako zjištění, že některé jeho dílo zlidovělo na úroveň anonymity.

Hlavní význam jeho Prolomení hradeb 2 spočívá v tom, že všechny ty jednotlivé objevy a odhalení mé generace stmeluje v ucelený systém, v němž krize liberalismu a pomalá totalizace demokratického politického systému přímo souvisí s masovou imigrací a islamizací, tedy s tím, čemu francouzská politologie říká „velká výměna populace“. Zpřístupňuje tím relevantní fakta a závěry generaci další, která, jak její pedagogové zjišťují, neoplývá hloubavostí, zvídavostí, analytičností, soustředěností a trpělivostí generací starších, takže uvítá prezentaci takto ucelenější. Hampl jí to navíc usnadňuje přístupem logicky vědeckým, kombinovaným s čtivostí a napínavostí téměř detektivkovou, v němž při dočítání jedné kapitoly nedočkavě spěcháte začít číst další.

Vědeckým zkoumáním všech možných teorií, včetně konspiračních, a kladením celých řetězců otázek na sebe logicky navazujících, dochází k závěrům, že sebevražednost západní civilizace je už hluboce prorostlá do politického, ekonomického a společenského systému a akceleruje setrvačností. Byrokratizace společnosti, která dává vzniknout nové nadnárodní vládnoucí třídě kolaborující s nepřáteli, bobtná do všudypřítomné dimenze, jejíž komplexnost většina lidí nevnímá. Brání jí v tom dvě hlavní vady lidského vnímání událostí a utváření názorů, které Hampl analyzuje s psychologickou precisností.

Jednou takovou vadou je automatické vymazávání informací, které kontrastují s naším dosavadním obrazem světa a dosavadními zkušenostmi a zdají se nám tedy nepravděpodobné nebo nemožné. Druhou je zúžené vnímání, jímž trpíme všichni, a jež Hampl ilustruje metaforou fotbalovou: abychom mohli vnímat, co se ve hře děje, nestačí sledovat jen jednoho hráče a podle něho si utvářet „pravdivý“ obraz. Musíme se snažit vnímat celé hřiště. A protože ve vnímání světa nevíme, odkud kam to hřiště sahá, musíme při každé odpovědi počítat, že nemusí být kompletní, že mohou vyvstat další otázky.

Kniha objevuje mechanismus společenské destrukce, jímž je byrokracie propletená do všech úrovní, od nejvyšších finančních a průmyslových elit po posledního obecního úředníka. A tu vnímá jako živý a neustále rostoucí samotvorný organismus rdousící přirozenou kreativitu, dnes posilovaný a zrychlovaný počítačovou technologií do nebývalých a všudypřítomných detailů a do všech koutů planety. Ten si vytváří vlastní svět, oddělený od ostatního obyvatelstva a žijící vymýšlením stále komplexnějších pravidel a regulací, příkazů a zákazů, dávajících zdání, že jsou řízené nějakým spiknutím, ale ve skutečnosti generovaných samotnou setrvačností byrokratické sítě. V tom Hampl nachází větší nebezpečí než i to nejmocnější spiknutí, protože „neexistuje žádné centrum zla, jehož zničením by byla civilizace zachráněna“.

Důležitou kapitolu tvoří součet kvalit, které činí západní civilizaci unikátní v lidských dějinách její nekonečnou tvořivostí. Její zánik by byl katastrofou pro celý svět. Její krize je vytvářena ideologiemi popírajícími realitu. Probíhá souběžně a propleteně ve všech oborech lidské činnosti od vzdělání, politiky a informací po finance, sexualitu a vojenství, oslabení pudu sebezáchovy a ztráty morální orientace, vrcholící v nezájmu o plození a výchovu dětí. Je provázena kritickou ztrátou mužnosti: „Poprvé je tu generace, která není fyzicky schopná zajistit obranu svých zemí.“

Závěrečná kapitola nabízí naději na záchranu přeprogramováním našeho vnímání a chování. Její podstatou (zjednodušeně řečeno) je návrat od globálního k lokálnímu a od velkého k malému, ve všem, co děláme. Optimisté se zde mají čeho konkrétního chytit, i když to bude pracné. Pesimisté vnímající prorostlost, setrvačnost a akceleraci krize si možná řeknou, že i při tom přeprogramování nám bude muset pomoct nějaký zásah mimozemšťanů, jako třeba těch, co Mojžíšovi pomohli vyvést otroky z Egypta. Ale jak praví staré rabínské přísloví, „Bůh pomáhá těm, kdo si pomáhají sami“. Hamplova knížka je jednou z mála inspirací, které nás k takové naléhavé samopomoci mohou přimět.

Hamplovy i Kurasovy knížky najdete zde: http://www.pi-shop.cz/