Oslavu světla zdědily Vánoce po Chanuce. Čeští Židé samou touhou po světle rádi slaví obojí. Neporušují tím žádné přikázání, neboť nikde v rabínských zákonech neexistuje zákaz nosit si domů stromek a věšet na něj baňky. Je to dokonce ještě víc košer než výnos newyorských liberálních rabínů, že Žid smí jíst vepřové jen v čínské restauraci.

Historicky se to má takto: kdyby nebylo událostí, které Chanuka oslavuje, zanikl by judaismus, Bůh by zmizel, než by stačil zplodit syna, a nevzniklo by křesťanství. Tyto historické události jsou nadmíru politicky nekorektní, anti-woke, až téměř dezolátské, a my si je zde stručně povíme.

Hrdiny jsou rodina Makabejců, o nichž jsme čítali za našeho socialistického mládí v napínavé knize „Moji slavní bratři“ od amerického autora Howarda Fasta, u nás arcipopulárního svým členstvím v americké komunistické straně. V jeho podání se nám Makabejci jevili jako pokrokoví partyzáni bojující proti imperialismu.

Dnešním pohledem by však Makabejci byli nacionalisté, anti-multi-kulturalisté, šovinisté, xenofobové a specificky grekofobové a okupantofobové, a nějaký tehdejší woke politik jim určitě nadával fašounů a dezolátů, vedle nichž normální člověk nemůže žít.

Jeruzalémská kavárna

Tím typickým normálním člověkem byl tehdy v Judeji – okolo roku 170 před Ježíšovým narozením – kulturně pořečtěný Žid, který se sice nepřestal pokládat za Žida, ale spíš už toužil být Řekem židovského vyznání, z něhož si však začínal vybírat, co mu s tím řectvím ladilo a odkládat, co se mu jevilo nepokrokové.

Jak už to s okupacemi a okupanty bývá, zpočátku se s nimi domorodci sžívají tak, že jejich zvyky a tradice tolerují v zájmu klidného multikulturalismu a politické korektnosti, ale jak si na ně postupně zvykají a přizpůsobují se jim, okupace se mění z multikulturní na monokulturní s tím rozdílem, že tou monokulturou přestává být ona tradiční domorodá a stává se jí ta pokroková okupantská. S jejím nastolováním vesele kolaboruje část národní elity, která pod rouškou tolerance a lásky k bližnímu – neboť bližním přece není jen domorodý Žid, ale i okupující Řek – začne perzekvovat tu druhou, netolerantní část elity, které spílá xenofobů, zatímco ona ji zpětně častuje přízvisky jako „Uctívači sluníčka“ a „Jeruzalémská kavárna“.

Pořečťování, znesvěcování chrámu, zákazy šábesu, obřízky, hebrejských náboženských textů a podobných nepokrokovostí mezitím sílí a někteří xenofobové se raději nechávají krutě mučit a zabíjet, než by se poklonili soše řeckého boha nebo spolkli žvanec vepřového. Xenofobie vrcholí, když císař Antiochos zvaný Epifanes čili zjevený, ale xenofoby přezdívaný Epimanes čili pomatený, zakáže poslední zbytky židovských tradic, vyrabuje ze svatého chrámu všechny poklady a pokladnice, rozestaví v něm řecké bohy a nechá mezi nimi pobíhat prasata.

Makabejští

Kolaborantští zkorumpovaní chrámoví kněží slouží bohoslužby dál a žehnají v nich řeckým bohům. A tak jednoho dne roku -167 notorický xenofob Matyáš z rodu Hašmonejců, sám též kněz, ale Jeruzalémskou kavárnou za svou xenofobii z chrámové instituce vypuzený, zabije kolaborantského papaláše přikazujícího mu sloužit pohanskou bohoslužbu. Prchá se svými pěti syny do hor a vzkazuje do Jeruzaléma, že okupanty rozmlátí na cimprcampr. Od jeruzalémských příznivců si za to vyslouží přezdívku Makabi, což znamená kladivo. Jeruzalémská kavárna na něho a jeho syny vydá trestní stíhání za podněcování nenávisti k etnické skupině. Ale xenofobní lid se k Makabejcům přidává s heslem „Je suis kladivo“.

Nejstarší z Matyášových synů jménem Juda už velí osmitisícové partyzánské armádě, která okupanty kosí po desetitisících při každé bitvě. Doslova „kladivově“ překvapivými údery na okupační oddíly a opětným okamžitým zmizením do hor, kam si okupanti netroufají, tráví Makabejci další tři roky, než obrovskou přesilu řeckých okupantů pomlátí a z Judeje vypráskají, chrám vyčistí a nechávají tam Tvůrce Vesmíru vykonat zázrak osmidenního svícení jednodenní dávkou oleje. Poučením ze vzpoury makabejských je dnešní izraelské přísloví, „aby mohl být Žid realista, musí pracovat na zázracích.“

Svobodný stát a Desatero

Makabejci tak nastolují opět svobodný židovský stát, jemuž povládnou sto let coby nová dynastie Hašmonejců, než podlehnou Římu a dalšímu kolaborantovi jménem Herodes. Ti však už, historií poučení, budou pečlivě dbát, aby náboženské tradice přežily a platily daně podle hesla Boží Bohu, císařovo císaři.

Tak nám Makabejci zachránili Desatero, lásku k bližnímu, neprznění dětí a pokrevních příbuzných, nekonání zla dobrým lidem, soucit a svědomí, šábesový odpočinek, smysl pro svobodu spojenou s odpovědností a spoustu podobných vynálezů, které vůbec nejsou tak samozřejmé, jak nám dnes připadají a které by taky mohly neexistovat, nebýt makabejských xenofobů.

Za ty celý týden s díky zažeháme svíčky na osmiramenném svícnu, jimiž křísíme tradici opětného znovuzasvěcování a přijímáme úkol předávat makabejskou svobodu dalším generacím, a to i s rizikem, že nás nějaká kavárna obviní z xenofobie.

Chcete-li k tomu trochu mystické symboliky, tak osmiramenný chanukový svícen odpovídá osmičce jako symbolu věčnosti a nekonečnosti, vyšší duchovní sféry a tvorby zázraků. Osmitónová oktáva je zárukou harmonie. První biblické přikázání v den zero, znějící „Budiž světlo“ je rozsvícením existence do tmy neexistence. Vdechnutí tvaru a řádu do beztvarosti a chaosu. Probuzení vědomí ze spánku nevědomí.

Tvoření světla – a následně všeho užitečného – má tři fáze: budiž – bylo – a viděl, že to je dobré. Nápad – provedení – schválení. Nápad, který není proveden, jako by nebyl. Provedení, které není schválené – čili není někomu k užitku – není tvorbou, nýbrž bezúčelným šmrdláním. Slovy upáleného renesančního kacíře Giordana Bruna „činnost, která nevede k tvoření užitečných věcí, se Bohu protiví“.

V našem dnešním světě takových činností přibývá čím dál víc. Když se nechají provozovat zatměně, bují a stává se z nich tmářství. Když si na ně posvítíme, ukážou se nám v celé své zbytečnosti a škodlivosti.

Ztráta rozlišování tmy a světla

V následujícím verši Tóry vidíme Tvůrce vesmíru „oddělit světlo od tmy“. Rozlišovat užitečné od neužitečného, správné od nesprávného, dobro od zla. Na této schopnosti rozlišení stojí všechny úspěchy naší civilizace. Ta se dostává do krize pokaždé, když tuto rozlišovací schopnost ztrácí nebo se jí zříká. V jedné z takových krizí se nachází dnes. Přestává si svítit a přijímá zatmění jako přirozený stav světa. Odměňuje padouchy a trestá poctivce. Zvýhodňuje pachatele nad jejich oběťmi.

Nechává svoje mysli okupovat vetřelci, kteří – jako řečtí okupanti v Judeji – se jí snaží vymazat z paměti tradice, principy a direktivy, které ji činí tvořivou, laskavou a férovou. Přijímá, podle proroctví George Orwella, naruby obrácené myšlení jako přirozené a perzekvuje ty, kdo se ještě snaží vidět reálně a myslet racionálně.

Prorok jménem Izajáš nás povzbuzuje, že svět na tom bude líp, když mu budeme svítit. Buďte světlem národům, přikazuje Židům. Třikrát. Křesťanům totéž přikazuje Nový zákon čtyřikrát. Takto nám to osvětluje náš vlastní a tolik opomíjený velikán Komenský:

„Světlo je prapůvodní tvůrčí energie, z níž se odvozují všechny ostatní. Proces lidského tvoření se rovná vnášení světla do tmy, osvětlování a objasňování věcí. Všude, kam se nedostane světlo, vládne tma, všude, odkud světlo ustupuje, tma se vrací. Ale tma se světla bojí a prchá před ním. Světlo je lékem proti tmě. Proto musíme všude světlem nahrazovat tmu, neboť jak oko touží po světle, tak lidský duch sám od sebe touží po poznání pravdy.“

Někdo by mohl namítnout, že světlo taky dělá Lucifer, neboť to je i jeho jméno. Ten však představuje světlo namířené úmyslně nám do očí, takže místo osvícení oslňuje a oslepuje, abychom nevnímali tmu. Poznáme je podle toho, že sebe samé povyšuje nad věci, které by mělo osvětlovat, a žádá za to naši úctu, poslušnost a peněženku.

A před tím se držme ve střehu.

Psáno pro Deník.to

__________________________________________________________

Kurasovy knihy najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/

Deník zamilovaného viruse
Uprostřed jedné z virových epidemií se mladý hippie virus zamiluje do mileneckého páru svých nakaženců a odmítá je zabít. Stává se tak pro virusový establishment stíhaným disidentem a bezděkým vůdcem vzpoury, jejímž posláním je zachránit Zemi před hrozící katastrofou působenou lidstvem.

Antonín a František jsou naživu
Rozmarná detektivní novela situovaná do 60. let. Poslední kusy (náhodně objevený balík) z dávno vyprodaného vydání. Kniha oceněna Cenou Jiřího Marka za nejlepší detektivku...

Malá paměť
Malá paměť je memoár, napsaný v trysku za první koronavirové karantény, komponovaný na přeskáčku, komicky vzpomínající na události a osobnosti, které Bejamina Kurase přivedly k psaní jako celoživotnímu řemeslu.

Sex nás všechny přežije
Články na lechtivá témata, původně psané pro Playboy.

Tao sexu
S obvyklým humorem, spikleneckým pomrkáváním na znalce a laskavou shovívavostí k neznalcům, zábavně, srozumitelně a svižně nastiňuje obnovování tradic staročínských taoistických sexuálních technik a taoistické životní filozofie. Proplétá je anekdotami ze staré Číny a z nedávné Hané, kde se určité formy taoistického sexu bezděky pěstovaly za dob hlubokého komunismu.

Soumrak bílého muže
Nové vydání úspěšné analýzy naší doby, rozkrývající informovaně a místy humorně příčiny, ideje a události vedoucí k sebedestrukci moderní západní civilizace, líčící vývoj od jejího vrcholu přes totalitní ničivé politické ideologie 20. století, psychologii sebemrskačství a ztráty pudu sebezáchovy ve 21. století.