Jako by ten český občánek už nedostával dost facek a pohlavků od své vlády i z Bruselu, do fronty na jeho fackování a pohlavkování se připojují různé instituce, organizace a podniky, které to možná ani nemají v popisu pracovních povinností. Nejnovějším takovým přírůstkem je dopravní podnik města Prahy. A toto je příběh jednoho pražského seniora pokoušejícího se s ním o racionální konverzaci.

Představme si našeho seniora postávajícího na zastávce autobusu jezdícího do strmého kopce od zastávky tramvaje přijíždějící z centra Prahy. Náš senior, diagnostikovaný po mrtvičce a několika kardiovaskulárních zákrocích obětavého českého zdravotnického sboru, v posledních čtyřech letech jako „polymorbidní“ (tedy náchylný k několikerým různým možným způsobům brzkého úmrtí), bydlí u autobusové zastávky páté. Tam cesta tímto autobusem z tramvajové zastávky trvá osm minut. Pokus o výstup pěší by se mohl prodloužit s nevyhnutelnými odpočinkovými přestávkami na hodinu a být provázen rizikem některého z oněch různých úmrtí.

Senioři jako škodná

Na to taky máme do kopců, jimiž Praha oplývá, dopravu autobusovou vedle tramvajové a metrové, třebaže víme, jací jsou senioři škodná. Viz nedávnou zprávu o kterési obci odmítající založení domova důchodců, neboť „naše děti by se na ně musely dívat, a na stáří není hezký pohled“.

Sledujme tedy našeho seniora, jak vystupuje z tramvaje a belhavým pokusem o poklus spěchá za roh na zastávku autobusu, jen aby zaznamenal, že autobus mu právě ujíždí před nosem. Je pozdní hodina večerní a další autobus jede za dvacet minut. Pozdně říjnový večer se ochlazuje k teplotě jinovatkové, ač odpoledne ještě zářilo indiánským létem osmnácti stupňů Celsia (u Indiánů 66 Fahrenheita, nyní tedy jen 39). Na tak prudké ochlazení nepřipravený senior se začíná chvět zimou.

Přijíždí další autobus, vysazuje cestující k zastávce tramvajové, která je jeho konečnou, od níž se bude vracet opačným směrem za – náš senior zkontroluje hodinky a jízdní řád – třináct minut. Řidič vystoupí, zavře dveře a po rychlém vyčurání v erární budce se vrátí k autobusu a zapálí si před ním cigaretu.

„Nebylo by možné si sednout dovnitř, když už tady autobus stojí?“ táže senior nesměle.
„A vy jste kdo?“ odvětí řidič.
„Cestující občan.“
„A co že to chcete?“
„Jestli by nebylo možné si sednout dovnitř.“
„Až budeme vyjíždět.“
„Začíná mně být zima, a autobus je tady, tak by možná bylo rozumné nechat lidi nastoupit,“ přimlouvá se senior, vlastně i za těch pár mladých, kteří mezím dorazili z další tramvaje.
„To nejde,“ ujišťuje řidič.
„Proč?“ diví se senior.
„Nesmím.“
„Proč?“
„Protože musím mít spočítáno, kolik mám cestujících,“ vysvětluje řidič a diví se, jak tomu někdo může nerozumět.
„Tak jo, když mě necháte nastoupit, můžete mě spočítat.“
„To nepočítám já, ale počítač. Až otevřu dveře.“
„Tak otevřete dveře, já nastoupím a počítač mě spočítá,“ navrhuje senior.
„Jenže já bych pak ty dveře zas zavřel a on by vás vymazal.“
„Tak je nezavírejte.“
„To nejde, musí zůstat zavřené až do nastupování.“
„Tak začněme to nastupování.“
„To můžeme až těsně před odjezdem,“ trvá na svém řidič.
„Prosím vás, vždyť je to kruté k cestujícím, brzo už budou mrazy,“ snaží se senior vyvolat trochu lidskosti.
„Heleďte, já jsem to nevymyslel, tak to je nařízeno, stěžujte si naší tiskové mluvčí, zrovna včera byla v televizi.“
Senior to vzdává, ale ještě ho napadne vydrkotat jednu nechápavou otázku. „A proč vlastně musíte ty cestující počítat?“
„Protože podle toho se rozhoduje, které linky nechat a které zrušit.“

Neúprosná logika

A jejda, tak tuhle nám asi taky brzo zruší, leká se senior, jak si všímá, že s ním nastupují jen tři příslušníci české mládeže, která se už nemůže dočkat, jak bude čiperně šlapat do kopce, s elánem, energií a silou, jakou na ní tolik obdivují čeští tělocvikáři.

A senior se smiřuje s vidinou, že už s toho svého kopce nikdy nesleze, protože by se zpět nahoru nedostal. Vždyť se to naučil za covidu. A žádné děti se už na něho nebudou muset dívat. Ale jestli se někdo kamarádíte s tou paní tiskovou mluvčí, zkuste ji přesvědčit, ať to počítání pasažérů dopravnímu podniku rozmluví a nenechá je mrznout. Z mrznutí může ochořet i mládež. České zdravotnictví je sice obětavé, ale ne bezedné. A ve státním rozpočtu zbývá už jen na zvýšení platů politiků.

Psáno pro Deník.to

_____________________________________________________________

Kurasovy knihy najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/

Deník zamilovaného viruse
Uprostřed jedné z virových epidemií se mladý hippie virus zamiluje do mileneckého páru svých nakaženců a odmítá je zabít. Stává se tak pro virusový establishment stíhaným disidentem a bezděkým vůdcem vzpoury, jejímž posláním je zachránit Zemi před hrozící katastrofou působenou lidstvem.

Antonín a František jsou naživu
Rozmarná detektivní novela situovaná do 60. let. Poslední kusy (náhodně objevený balík) z dávno vyprodaného vydání. Kniha oceněna Cenou Jiřího Marka za nejlepší detektivku...

Malá paměť
Malá paměť je memoár, napsaný v trysku za první koronavirové karantény, komponovaný na přeskáčku, komicky vzpomínající na události a osobnosti, které Bejamina Kurase přivedly k psaní jako celoživotnímu řemeslu.

Sex nás všechny přežije
Články na lechtivá témata, původně psané pro Playboy.

Tao sexu
S obvyklým humorem, spikleneckým pomrkáváním na znalce a laskavou shovívavostí k neznalcům, zábavně, srozumitelně a svižně nastiňuje obnovování tradic staročínských taoistických sexuálních technik a taoistické životní filozofie. Proplétá je anekdotami ze staré Číny a z nedávné Hané, kde se určité formy taoistického sexu bezděky pěstovaly za dob hlubokého komunismu.

Soumrak bílého muže
Nové vydání úspěšné analýzy naší doby, rozkrývající informovaně a místy humorně příčiny, ideje a události vedoucí k sebedestrukci moderní západní civilizace, líčící vývoj od jejího vrcholu přes totalitní ničivé politické ideologie 20. století, psychologii sebemrskačství a ztráty pudu sebezáchovy ve 21. století.