Česko je pohádková země. Už bylo stokrát rozkradeno a pořád je tu co krást. Hrneček vaří a oslíček se otřepává. Česká politika jsou hrátky s čertem a neobejde se bez Dlouhých, Tlustých, Pilných a Novotných. Ekonomika kráčí sedmimílovými kroky v kocouřích botách směrem k sedmero horám švýcarským. Média jsou samý děd Vševěd. Byznys provozují čarodějové zázračně prosperující navzdory všem překážkám státní buzerace. Doprava, zdravotnictví a školství fungují díky skřítkům a vílám. Afro-islámskou kolonizaci odhánějí bubáci, hastrmani a ježibaby. Volby bezpečně vyhrává koblížek, koblížek, na másle smažený, na okénku chlazený, co od babiška utek. A tak není divu, že pohádky podprahově ovládají české myšlení a cítění a z toho vyrůstající lidské vztahy. Včetně vztahů romantických, tedy i sexuálních.

Nepotřebujeme si k tomu vymýšlet nějaké nové pohádky o Pindičce a Pinďourkovi, jak spolu pekli perníkovou chaloupku. Nepotřebujeme ani nové varianty starých pohádek, jako je ta verze, ještě z dob politicky a genderově nekorektních, o Karkulce a dvanácti měsíčcích, v níž Karkulka měsíčky prosí, aby se mohla ohřát u jejich ohníčku:

„Smíš, děvenko, jestli nám všem deseti dáš šuknout.“
„Deseti? Vždyť je vás dvanáct.“
„Červenec a srpen jsou teplí.“

Ví ještě nová uvědomělá generace, že „teplí“, to bývali kdysi ti, kteří si dnes říkají „veselí“ (původní význam anglického slova gay)? A že s nimi tehdy bývalo veseleji, než se sexuální preference proměnila v politické hnutí?

Máme dvě pohádky staré, bestsellerové, světové, donekonečna zfilmovávané.

Jedna je o smutné princezně, zlém drakovi a chrabrém rytíři, který princeznu zachrání. Její základní zápletka je tato:

1. Princezna je uvězněná ve věži.
2. Věž hlídá drak, který ji nepouští ven, ani nikoho k ní.
3. Draka zabije a princeznu vysvobodí chrabrý rytíř.
4. Žijí spolu šťastně do smrti.

Druhá je o Popelce, kterou si zamiluje švarný princ. Její základní zápletka je tato:

1. Popelka žije v chudobě, vykořisťovaná zlou macechou.
2. Popelka se vydává za šlechtičnu a zamiluje se do ní švarný princ.
3. Popelka ho tak okouzlí, že do ní zůstane zamilovaný navždy, i když zjistí, že je jen popelkou.
4. Princ se s ní ožení a žijí spolu šťastně do smrti.

V obou případech se jako samozřejmost předpokládá, že princezna i Popelka jsou krásné. V obou případech se taky jako samozřejmost předpokládá, že rytíř a princ jsou buď bohatí, nebo švarní, laskaví, nebo chrabří, ale nejlíp všechno dohromady. Rovněž se v obou případech jako samozřejmost předpokládá sex (budou mít hodně dětí), ale mlčí se o něm. Podobně jako ve starších filmech, kdy se muž a žena jednou políbí a ona otěhotní. To než se zrušila mravnostní cenzura a na plátně se objevovala nejprve nahá záda a chodidla, se zbytkem těl zabaleným do lehké přikrývky, po dalších dvaceti letech vývoje kinematografie i se zábleskem holých zadků a zpoceného čela.

Ale v obou případech jde o sex (tedy taky o sex, ale dobře, říkejme tomu láska) ne jen tak ledajaký, nýbrž vybojovaný. V prvním případě rytířem, v druhém Popelkou.

Téměř realistické a pravděpodobné. Nebýt toho draka. Draci přece nejsou. Jakou roli tedy v té první pohádce tato vybájená bytost hraje? A zde musíme zabrousit, jako u všech věcí vybájených, do psychologie a vlastně až psychoanalýzy. Drak, jako hydry a fúrie v řeckých bájích, je symbolem překážek, jimiž si sabotujeme úspěch, lásku, přátelství, zdraví, pohodu. Princezna se sice draka bojí a štítí, ale zároveň jej vnímá jako ochránce. Co kdyby ten rytíř byl loupeživý, nebo násilnický? I takových je svět plný. Nebo co kdyby mu nešlo ani tak o princezninu lásku, jako o tu polovinu království, nebo měšec zlaťáků, nebo co mu to vlastně otec král slíbil? Co kdyby se chtěl jen bohatě přiženit a pak prostopášnit s dvořankami? Nebo vzít ten měšec zlaťáků a odcválat na bílém koni do neznáma? Jestliže draka zabije, kdo ji pak před loupeživými rytíři ochrání?

Tak se princezničce její drak stává alespoň částečně „stockholmským syndromem“. To je psychický stav, v němž si člověk plete spojence a protivníky. Ke spojencům se chová jako k protivníkům a k protivníkům jako ke spojencům. Drak, to jsou všechny ty vědomé či podvědomé činy, kterými princeznička rytíře odhání, podráží, uráží, ponižuje, zraňuje, zkouší a klade na něho nadlidské požadavky. On ji ten drak už taky před několika zlými nebo podvodnými rytíři skutečně ochránil. Alespoň jí to tak říká, a ona mu věří.

Proto ho má i trochu ráda.

Tímto mnohohlavým drakem se k ní musí rytíř probojovat. Po každé hlavě, kterou usekne, naskakuje nová. Zdá se to být boj nekonečný, proto jej tolik rytířů nakonec vzdává kuřecím úprkem. Princezničce nestačí, aby ji rytíř vysvobodil jednou. On ji musí stále znovu dobývat, její lásku získávat a zasloužit si ji. Chovat se vždy za všech okolností rytířsky. A rytířské chování znamená sílu i lehkost, tvrdost i měkkost, drsnost i galantnost, vážnost i veselost, ráznost i trpělivost, panskost i pokoru. Samozřejmě že ne všechny zároveň. Každou správně použitou na tu správnou situaci. Aby věděl, kterou rytířskou vlastnost na kterou konkrétní situaci použít, potřebuje ještě taky neomylnou soudnost, prozíravost a jasnozřivost. Manuál, podle něhož by mohl volit, co použít na co, mu není k dispozici, existuje jen v hlavičce princezniččině. Tam taky existuje přesvědčení, že rytíř musí sám od sebe vědět, kdy co správně použít, jinak není rytíř. Nikdy nepolevit, lásku jí neustále dokazovat, její draky přemáhat. Až do smrti.

Příběh Popelky se sice bájným bytostem vyhýbá, zato ale dává skutečným bytostem bájné schopnosti. Holoubci za ni vysbírají hrášek. Veverky jí rozlousknou oříšky plné noblesních šatů, zlatých střevíčků a diamantových náhrdelníků. Jsou to všechno rekvizity, které z Popelky dělají někoho, kým není. Koho předstírá, hraje, jako na jevišti. Takový malý podfuk, chyták, trik, past, síť, které jí mají pomoct z bídy k prosperitě. Kdyby Popelka nebyla tak hodná a nedostala se do toho skoro nedopatřením, zlolajní jazykové by ji označili za zlatokopku. Ale nám laskavým se to po tom, co si vytrpěla, jeví jako spravedlivé.

Tak ty pohádky vnímají české ženy, hledající rytíře a prince v českých mužích. Jenže čeští muži, chasa plebejská, v dobrém i ve špatném, to vidí jinak. Na všechny rytíře (od Bílé hory beztak samí cizáci), vyzraje český Honza (s pomocí děda Vševěda, zlaté rybky, Krakonoše, ochočeného draka, čarovného proutku, sedmimílových bot a podobných rekvizit) a princeznu jim vyfoukne, vydávaje se za rytíře. Jednoho dne ona zjistí, že on je ve skutečnosti obyčejný Honza. Pozná to podle ponožek v sandálech, kapsové vesty a baseballové kšiltovky, do nichž se mezitím převlékl, protože se v nich cítí v pohodě. A taky podle toho, že se k ní chová jako k Popelce. On zase zjistí, že ona je ve skutečnosti Popelka, protože si to od něho nechá líbit, a žádný měšec zlaťáků od krále nepřišel.

Takto zklamaní a s pokořeným sebevědomím spolu žijí do smrti. Dlouho předtím přestali pěstovat sex, když si začali říkat „mámo“ a „táto“.

Ale mohli taky dopadnout hůř. Mohli žít v Americe a říkat si „bejby“. Co by to udělalo s jejich sexem, by byla úvaha pro dětského psychologa.

Převzato z Playboye

Kurasovy knihy najdete zde.