Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Britský vzor pro ukončení života? Podle toho, že tam musí být soudce a lékař (vlastně lékaři hned dva), je to poprava. A teď ta administrativa kolem toho: kolik různých komisí bude muset zasedat a kolik znaleckých posudků bude muset být vypracováno? A s tím souvisí jen otázka, kolik to bude stát. Bylo mi osmdesát a vím, že počet mých dnů už nebude dlouhý. Ale když umíral můj otec na rakovinu v 74 letech (rok 1989), byly léky, které bolest tlumily. A ze 4 dětí, které zplodil, jsme se takřka denněskoro všichni scházeli. A tyhle chvíle s ním strávené nám obohatily život víc než celý předchozí život. A bylo na něm vidět, jak se na setkání s ními těší. A podobné to bylo s matkou. Ta sice zemřela náhle na srdeční selhání o šest let později. Žila sice tak jako otec až do konce doma s nejmladší dcerou a mladší syn měl postavený dům v sousedství, takže se moc osamělá necítila. Krátce po Novém roce jsem se rozhodl ji navštívit při cestě z práce. Znamenalo to 7 km cesty pěšky od vlaku a poté ještě další 4 km cesty pěšky k posleddnímu vlaku domů.Takže jsem s ní strávil asi 3/4 hodiny a během toho mě požádala, abych jí obstaral nějaké léky proti nachlazení. Také jsme si pěkně popovídali a teprve s odstupem mi nějak došlo, že to vlastně bylo jakési rozloučení. Protože léky jsem jí příští den obstaral a po synovci, který při cestě ze školy se pro ně zastavil. Ale brzy ráno mi sestra oznamovala, že maminka zemřela. Takže i přes smutek jsem byl rád, že jsem se s ní mohl rozloučit.

Každý z nás by na konci života mít možnost se nad sebou zamyslet, uznat sám sobě v čem chyboval a pokusit se o nápravu třeba tím, že požádá o odpuštění, omluví se za to, komu i nevědomky ublížil (ono to bolí stejně), dát do pořádku své věci a přijmout i utrpení s koncem života přicházejícím.

Život jsme sami sobě nedarovali, je to něco, čím jsme byli obdarováni.A tak jako se dary nevracejí, neměli bychom tak nakládat se svým životem. Nebo to byl tak špatný dar?

Jakýpak dar, na Zemi je teď osm miliard darů? A to počítám jenom lidi, protože církev si to tak přeje.

Ale budiž. Tvrdíte, že dary se nevracejí. Ale opotřebovaný nebo nefunkční dar můžu vyhodit, nebo ne? Je přece můj.

Vy vlastně o životě a jeho smyslu nechápete vůbec nic. Nechtěl bych být, a také žít na vašem místě...

Nikdo vás nenutí. Pana Harvánka ano.

Taky není vinou četných moudrých celebrit, jež tak hojně provozují sebevraždy, že sami nepoznali smysl života.

Je to Vaše volba a Vaše rozhodnutí. Jenže já jsem psal ještě o něčem jiném. A to je zase moje volba. Jenže, jak už bylo zmíněno, je to snadno zneužitelné. Pak bych ale rád znal pocity člověka, který někoho ze svých nejbližších nechá popravit (jiný název pro takovýto případ nemohu nalézt) kvůli tomu, že je mu na obtíž.Jestli to bere tak, že jde jen o nějakou nepotřebnou věc. Nedokázal bych žít v jeho kůži.

Nemusíte žít v jeho kůži, můžete zvolit euthanasii.

Oh, u nás vlasně ne....

Ani u nás není sebevražda trestná, pane "Bikkhu".A nikdo vám v ní ani bránit nebude, nebojte.

Děkuji za poučení, ale Vy byste se měl napřed přesvědčit o čem se ta diskuze vede.

Obeutanazii, ne?