Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Moje maminka říkala: "Až budu nemožná (a tím myslela "ležák" nebo neschopná osoba fyzicky či psychicky), dejte mi polštář na hlavu." A já jsem jí odpovídala: "Nó, to určitě, já ti dám polštář na hlavu a pak půjdu na kolik let do kriminálu, tak na to rovnou zapomeň."

Z toho vyplývá pár věcí. Staří lidé nezřídka opravdu nechtějí skončit jako dlouhodobí ležáci a být na obtíž, ať už svým nejbližším, nebo personálu v nějakém zdravotnickém nebo hospicovém zařízení. Na druhou stranu, postarat se o "starouška" vůbec nebývá jednoduché. Dřív, když měl muž aspoň trochu slušné zaměstnání, dokázal uživit rodinu a manželka byla doma a starala se o domácnost a všechny její členy. Dnes na finanční zajištění rodiny musí obvykle pracovat oba. Do toho přijde starost o starouška, takže se někdo musí vzdát zaměstnání a pobírat jen pečovatelský příspěvek. Tato činnost může trvat dlouhá léta, a nejde jen o finanční ztrátu na platu, ale také často o značné fyzické i psychické vypětí, protože starost o starouška je 7/24. Když vám zmatený staroušek ve tři v noci odejde z bytu a několik hodin oblečen v tenkém pyžamu bloudí po panelákovém schodišti, to je fakt psycho. Nakonec staroušek šťasten a obklopen rodinným kruhem opustí tento svět pět let před dovršením vašeho důchodu. Vy už pak neseženete žádnou práci, nikdo vás totiž nechce zaměstnat v tom věku a s tou kvalifikací. Posléze odcházíte do starobního důchodu s minimálními financemi. A utáhněte to, když ještě vláda zkrouhne valorizace, protože nemá dost na dělostřelecké granáty pro krvácející Ukrajinu a na 7% navýšení svých platů. Nedivte se pak, že tolik staroušků končí na LDN nebo ve starobincích. Na všechny strany smutné.

Drtivá většina lékařů v ČR je proti zavedení euthanasie u nás, a ví proč.

Bylo toho napsáno už moc.

Dle všeho ona většina občanů nemá přesně tušení, oč jde. A jak autor správně píše, časem se budou staří muset obhajovat, proč tady ještě zaclánějí, když už dávno mohli uvolnit byt mladé rodině.

Země Beneluxu to mají zavedeno už cca 30 let a kritéria se stále "uvolňují". Je jen otázkou dalších 30 let, kdy budou lidé třeba nad 70 let vyplňovat nějaký dotazník.

Šelma, kterou vypistíte z klece, se do ní sama nevrátí.

No jo, svoboda rozhodování vám asi nevoní.

Patřím k těm zpochybňovaným procentům, která by chtěla mít právo na základě vlastního rozhodnutí v případě deklarované nechuti přežívat v kkudu odejít. A třeba i na základě a priori vyjádřeného souhlasu formou notářského zápisu. Žil jsem aktivně a bohatě, žiju v bonusovém času s minimem pivinností a nechci dožívat jako bezmocnÿ ležák s každodenní nadějí, že zítra se už tŕeba konečně neprobudím.

Hlavně by to mělo být vaše rozhodnutí. Nikomu jinému (včetně státu) do toho nic není.

Máme stále větší starost o to, aby se lidi mohli (nechat) zabít. Jeden by řekl, že v době stále klesající porodnosti se bude společnost zabývat spíše jejím zvýšením. Svým způsobem fascinující.

Napichovat šprcky, nebo jak?

Ono se to dá popsat třeba tak, že v současnosti, i tam kde je i legální, je i to poměrně náročné právně.

Protože se pochopitelně všichni zúčastnění (hlavně lékaři) se kryjí ohromnou řadou právních dokumentů, ze kterých vyplývá, že oni postupovali bez jakéhokoliv pochybení.

Dokonce mají štěstí, pokud je pacient při vědomí, takže může sám osobně podepsat vlastní žádost... Kdo tu žádost podepisuje v případě pacientů kteří už nevnímají a dlouhodobě přežívají na přístrojích, je další potíž - příbuzní?

A protože jak známo, právničina je drahá, tak samozřejmě stojí otázka, kdo jí má zacvakat. Žadatel? Nemocnice? Nebo stát??

No, půjčku vám na to asi nedají... :-D

Jdou na to z různých stran; včera někde běžel klip z Walesu, kde nějaká dvanáctiletá holka zve migranty, že je tam rádi vidí a všechno pro ně udělají. Natočila to nějaká promigrantská organizace, což bych pochopil. Co bych nepochopil je, že to normálně vysílali v médiích.

Tak oni v Británii nedávno řešili (vlastně čo to táram, neřešili) skandál s masovým zneužíváním dospívajících holek, a pak přijde tohle? Tomu říkám nenápadná euthanasie!

https://www.echo24.cz/a/HTfxu/zpravy-svet-reklama-...

To jsou rozpory. Zneuziti eutanazie, natlak atd.

Co treba veta:

mladicj z Ukraniny by se meli vratit na Ukrajinu a jit bojovat - umirat. Kdo rozhoduje, vyznamenava in memorian? A az to skonci, bude s obyčejnými lidmi co? Vice mista v byte?

Paradox:

rekneme, ze je u nas nekolik Rusu. Pokud je vyhostime, budou muset bojovat s Ukrajinou?

Tady se diskutuje, ze se nedovoli dobrovolne ukoncit zivot dustojne a bezbolestne, ale v jinem pripade je v poradku nahnat na bojiste ty co nechteji. Kdo si osobuje toto pravo?

Jeste zbyva pri pristim kovidu zavest opatreni na ochranu chovu drubeze pri ptaci chripce. 6

Dobrý pokus jak přehodit výhybku a mačkat z nás slzy nad ukrajinskými dezertéry a zběhy a vlastně všemi, kteří se tam vyhýbají mobilizaci.

Uvedu jeden příklad, který se může velice snadno stát, když eutanazie bude běžnou součástí "života" společnosti. Umím si představit, že budou existovat automaty pro eutanazii, přičemž jejich použití bude limitováno jen věkem. Díky moderním technologiím nebude problém ověřit si věk "klienta". Bude to něco na způsob baby boxu, jen v opačném garde. Když tenhle "death-box" zjistí, že člověk v něm je již "bezpečný" čas po smrti, zapípá to u nějakého koronera.

To se pak lehce může stát, že kluk nebo dívka, když dostanou "kopačky", to budou řešit tímto automatem na smrt. Nebo někdo nesloží nějakou zkoušku, bude mít autonehodu, pohádá se s partnerem, vyhodí ho z práce, zkrátka se namočí do nějakého prúseru, a opět to bude řešit takhle. Těch důvodů na využití této "služby" se v životě najde nesčetně. Záleží jen na psychické odolnosti lidí. A ta, jak je známo, jde - zejména u mladé generace - rychle dolů.

Pokud se to samozřejmě, netýká "mně", tak je to v pořádku. Představte si ale, že např. váš vnuk půjde k maturitě, tu neudělá a místo oslav budete mít v rodině pohřeb. To se pak člověk bude na "právo" ukončit svůj život dívat zcela jinak. Nebude to "pokrok", bude to peklo na zemi.

samozřejmě by eutanázie neměla být jako houska na krámě, ale ta možnost důstojně umřít, by tu být měla.

Pane Kurasi, on někdo navhuje zrušit pracujícím důchodcům sociální pojištění? Nějak jsem si nevšiml.

Jestli vy si to nepletete s návrhem zrušit pracujícím důchodcům státní příspěvky k důchodovému připojištění / spoření.

To je ovšem něco docela jiného - nárok na důchod (tedy plnění ze sociálního pojištění) mají stále, a když si svých naspořených peněz nechtějí užívat, ať si klidně spoří dál, ale stát už jim na to přispívat nebude - a považuji to za logický postup.

Od 1.1.2025 neplatí pracující důchodci odvody do sociálního pojištění.

Britský vzor pro ukončení života? Podle toho, že tam musí být soudce a lékař (vlastně lékaři hned dva), je to poprava. A teď ta administrativa kolem toho: kolik různých komisí bude muset zasedat a kolik znaleckých posudků bude muset být vypracováno? A s tím souvisí jen otázka, kolik to bude stát. Bylo mi osmdesát a vím, že počet mých dnů už nebude dlouhý. Ale když umíral můj otec na rakovinu v 74 letech (rok 1989), byly léky, které bolest tlumily. A ze 4 dětí, které zplodil, jsme se takřka denněskoro všichni scházeli. A tyhle chvíle s ním strávené nám obohatily život víc než celý předchozí život. A bylo na něm vidět, jak se na setkání s ními těší. A podobné to bylo s matkou. Ta sice zemřela náhle na srdeční selhání o šest let později. Žila sice tak jako otec až do konce doma s nejmladší dcerou a mladší syn měl postavený dům v sousedství, takže se moc osamělá necítila. Krátce po Novém roce jsem se rozhodl ji navštívit při cestě z práce. Znamenalo to 7 km cesty pěšky od vlaku a poté ještě další 4 km cesty pěšky k posleddnímu vlaku domů.Takže jsem s ní strávil asi 3/4 hodiny a během toho mě požádala, abych jí obstaral nějaké léky proti nachlazení. Také jsme si pěkně popovídali a teprve s odstupem mi nějak došlo, že to vlastně bylo jakési rozloučení. Protože léky jsem jí příští den obstaral a po synovci, který při cestě ze školy se pro ně zastavil. Ale brzy ráno mi sestra oznamovala, že maminka zemřela. Takže i přes smutek jsem byl rád, že jsem se s ní mohl rozloučit.

Každý z nás by na konci života mít možnost se nad sebou zamyslet, uznat sám sobě v čem chyboval a pokusit se o nápravu třeba tím, že požádá o odpuštění, omluví se za to, komu i nevědomky ublížil (ono to bolí stejně), dát do pořádku své věci a přijmout i utrpení s koncem života přicházejícím.

Život jsme sami sobě nedarovali, je to něco, čím jsme byli obdarováni.A tak jako se dary nevracejí, neměli bychom tak nakládat se svým životem. Nebo to byl tak špatný dar?

Jakýpak dar, na Zemi je teď osm miliard darů? A to počítám jenom lidi, protože církev si to tak přeje.

Ale budiž. Tvrdíte, že dary se nevracejí. Ale opotřebovaný nebo nefunkční dar můžu vyhodit, nebo ne? Je přece můj.