Mřít, či nemřít – to je ta otázka, s níž loni hamletovsky a s vyšponovanými emocemi na obou stranách žongloval britský parlament, než ji na sklonku roku jeho dolní sněmovna kladně odhlasovala poměrem hlasů 330:275. Přesvědčená s bardem, že „když se cívka smrti odsouvá, dlouhý život v kalamitu mění.“

Tak nějak si to Hamlet promumlával, aby mohl vykonat eutanazii na otci a bratrovi své sebevražedné snoubenky, na svém strýci, a nakonec nepřímo na sobě a své matce. (Vsadím se, že tento výklad Hamleta jste ještě nikde nečetli).

Tak nějak podobně se snažila poslance přesvědčit i populární televizní moderátorka Ester Rantzen trpící finálními fázemi rakoviny: „Jakkoli skvělá může být paliativní péče, nedokáže zabránit různým typům utrpení.“

Anglie je avantgardní

Přinese důstojnost terminálně nemocným na sklonku života, odstraní měsíce utrpení a tělesného rozkladu a ulehčí paliativním službám – argumentovali zastánci. Odpůrci se drželi tradičních argumentů posvátnosti lidského života a lékařské teorie, že během doby útrpného umírání se stále ještě může objevit nový lék, který je zastaví.

K nim přibyla další námitka: pacienti by se mohli cítit dotlačováni k předčasné smrti, aby nebyli zátěží pro své příbuzné. Zvlášť když se připomnělo, že daňový zákon obsahuje bizarní klauzuli, že zemřete-li před 75. narozeninami, odpouští se vašim dědicům část dědické daně.

Ale přece jen si netroufli zavést plnou eutanazii a překřtili to v médiích na „asistované umírání“, v právním žargonu „Zákon o ukončení života terminálně chorých dospělých“.

A jde zcela specificky o asistovanou sebevraždu. Smí se vykonat jen za přítomnosti soudce a dvou lékařů (z nichž u jednoho musíte být nejmíň rok registrovaní). Musíte vydat nezpochybnitelné a svědky dosvědčené prohlášení o své vůli zemřít. Lékař nesmí být nucen vykonat víc, než vám jen nabídnout smrtící přípravek, jenž požijete sami, z vlastní vůle a při plném vědomí. A to ještě jen v případech, kdy zbývá míň než šest měsíců života. Nemůže se provést u nevědomých, a nemůže ji provést druhá osoba. Takže je to něco napůl cesty k eutanazii.

Anglo-americká dramatická literatura si s eutanazií pohrává už od 70. let minulého století. V Británii to byla televizní hra Briana Clarka Whose Life Is it Anyway? (Čí je to vlastně život?), jejíž paralyzovaný, ale plně vědomý hrdina se z nemocničního lůžka snaží přesvědčit všechny zúčastněné, aby mu pomohli z tohoto mizerného života ven. Činí tak dialogem vytrvale inteligentně vtipným, často až komickým, který hře pomohl obletět půl světa ve formě divadelní a nakonec i filmové.

Větším drasťákem byl americký detektivní film Soylent Green odehrávající se v 40milionovém New Yorku dystopické budoucnosti (daleký rok 2022) zhroucené civilizace na zničené a přelidněné planetě, s nedostatkem potravy doplňované umělými přípravky firmy Soylent. Její nejnovější přípravek, nazvaný Soylent Green, slibuje větší výživnost, než dosavadní Soylent Yellow a Soylent Red. Do toho dva detektivové řeší různé vraždy, do nichž se zdá být firma Soylent zapletena, mimo jiné spoluprací se státní klinikou, z jejíchž eutanazií – jak na konci napínavého děje zjistíme – se Soylent Green vyrábí.

Staří ukrajují z rozpočtu

I když i lidské maso jistě obsahuje spoustu lahodných proteinů, úplného Soylentu se bohdá nikdy nedožijeme, i když s dnešními brouky a červy už k tomu nemáme daleko. Ale jak lékařská věda čím dál většímu počtu staříků pod Hipokratickou přísahou musí prodlužovat život třebas i jen polovičatý – a jak jejich údržba ukrajuje rostoucí část státního krajíce, volání po eutanazii bude i zde sílit.

Taky se možná začne vyprávět o moudrosti slonů – od nichž se záhadně nenacházívaly mrtvoly a kostry (kromě těch zpytlačených pro kly). Je to proto, že když starý slon přestává stačit stádu – které se však uctivě přizpůsobuje jeho tempu a strádá – najde si bažinu a zapadne do ní.

Troufám si předpovědět, že brzy budou staříci vyzváni, aby se buď ještě nějakou prací uživili, nebo ze státního rozpočtu vyšuměli. Navrhované zrušení takzvaného sociálního pojištění u pracujících důchodců je k tomu rozumná pobídka. Druhou pobídkou bude zesílená kampaň za uzákonění eutanazie – za něž se ostatně už přimlouvá náš prezident a prý 73 procenta občanů.

Pamatuje si někdo za ta léta nějakou mou předpověď, která se nesplnila? A že jich panečku pár bylo.

Psáno pro Deník.to

__________________________________________________________

Kurasovy knihy najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/

Deník zamilovaného viruse
Uprostřed jedné z virových epidemií se mladý hippie virus zamiluje do mileneckého páru svých nakaženců a odmítá je zabít. Stává se tak pro virusový establishment stíhaným disidentem a bezděkým vůdcem vzpoury, jejímž posláním je zachránit Zemi před hrozící katastrofou působenou lidstvem.

Antonín a František jsou naživu
Rozmarná detektivní novela situovaná do 60. let. Poslední kusy (náhodně objevený balík) z dávno vyprodaného vydání. Kniha oceněna Cenou Jiřího Marka za nejlepší detektivku...

Malá paměť
Malá paměť je memoár, napsaný v trysku za první koronavirové karantény, komponovaný na přeskáčku, komicky vzpomínající na události a osobnosti, které Bejamina Kurase přivedly k psaní jako celoživotnímu řemeslu.

Sex nás všechny přežije
Články na lechtivá témata, původně psané pro Playboy.

Tao sexu
S obvyklým humorem, spikleneckým pomrkáváním na znalce a laskavou shovívavostí k neznalcům, zábavně, srozumitelně a svižně nastiňuje obnovování tradic staročínských taoistických sexuálních technik a taoistické životní filozofie. Proplétá je anekdotami ze staré Číny a z nedávné Hané, kde se určité formy taoistického sexu bezděky pěstovaly za dob hlubokého komunismu.

Soumrak bílého muže
Nové vydání úspěšné analýzy naší doby, rozkrývající informovaně a místy humorně příčiny, ideje a události vedoucí k sebedestrukci moderní západní civilizace, líčící vývoj od jejího vrcholu přes totalitní ničivé politické ideologie 20. století, psychologii sebemrskačství a ztráty pudu sebezáchovy ve 21. století.