František Koukolík (*1941) je neuropatolog, ale i esejista, spisovatel, popularizátor vědy a vpravdě „rytíř českého lékařského stavu“, což je dnes oficiální titul.

Pověstnou, dá se říct, je jeho - opakovaně vydávaná - kniha Vzpoura deprivantů (1996, přepracováno 2006) a pojem deprivant se jí popularizoval. Obdobně Koukolík vynesl víc do světla pojem mem.

Vedle desítek dalších publikací, více i méně odborných, následovaly knihy Machiaveliánská inteligence (1999), Proč se Dostojevskij mýlil? (2007), Mocenská posedlost (2010), Všechno dopadne jinak (2011), Češi (2015), Bulšit (2021) a Drby (2022). Před sebou mám ale ještě novější trilogii sumarizující Koukolíkovy eseje: Chlap kousl psa (2021), Břevno v oku (2022) a Kočka se čtyřmi ocasy (2023).

Nejprve k titulu poslední knihy. Nejde tu o živou kočku, jakou byste chtěli a kterou byste mohli trápit pitomým taháním za ocas! Nejde ani o příjmení Kočka a vězme, že se kočka říkalo na lodích ukrutné knutě, trhající - při švihnutí - lidskou kůži.

Bývala „devítiocasá“ a trestali se jejími máchnutími námořníci, aby se udržela všeobecná kázeň na palubě při úmorné, dlouhé plavbě. Trestáni byli přísně i za nepatrné přestupky a tito nebozí provinilí si kočky někdy sami a povinně pletli!

Františka Koukolíka a nás to však zajímá jako metafora. Nepůjde o bití, ale o čtveřici nástrojů politické moci. Biči jsou represe, indoktrinace, „rozdělování zdrojů“ a infiltrace.

Represe je z definice jasná, ale co přesně znamenají ostatní akty? „Morálka, ta rozlišuje dobro a zlo,“ říká František Koukolík ohledně indoktrinace. „Moc rozlišuje jen úspěch a neúspěch.“

„Rozdělení zdrojů“ je, řekl bych, v podstatě eufemismus pro korupci, a to i tu nenápadnou ve stylu „zubař vlastně spravením dává“ (viz dílo Svěráka a Smoljaka). Právě prostřednictvím korupce moc válcuje i mnohý plán jedince vyjet si po vlastní ose. Ale to se v Číně nenosí, a tak bude jedinec nakonec povolný.

Infiltrace zahrnuje především donašečství. „Bonzování“. A pravděpodobně na Zemi není národa, který by nad sebou Čtyřocasou v nějaké míře neměl, nicméně totality bičují silněji a ve výsledku vyrašily POD KNUTAMI celé národní mentality.

Dojde-li pak na krizi (a dojít zákonitě musí), budou se Poláci nepochybně chovat jinak než my. Koukolík se každopádně zachoval velmi racionálně a pokusil se v téhle souvislosti shrnout české dějiny, a to nejúsporněji. To sice není tak snadné, ale s přihlédnutím k naší genetické a kulturní selekci to vypadá takřka tak, jak o tom autor vypráví (cituji): „Důsledkem husitské revoluce byla kulturní izolace Čech od renesanční Evropy.

Následovaly: reformace, pobělohorská doba, násilná rekatolizace a emigrace nesouhlasících, masivní přerozdělování majetku a třicetiletá válka, udavačství jako státní doktrína, josefínská germanizace, emigrační vlna v druhé polovině devatenáctého století, etnocida mužské populace na bojištích první světové války, emigrační vlna 1938, Protektorát Čechy a Morava, který stál život tři sta tisíc lidí, emigrační vlna zbytku česky cítící židovské populace po roce 1945, další emigrační vlna 1948, stalinismus, emigrační vlna 1968 a takzvaná normalizace.“

Ne že bychom neměli v této kotlině živé muže, vždycky se najdou, ale Čech je málokdy takový, aby se obětoval i za věc netýkající se ho přímo. Ví, že by platil. Zato lokajské či ustrašené chování zvýší pravděpodobnost přežití a navíc bývá „adaptivní“, což představuje i genetické množení tak založených lidí po další a další generace.

Čtenářsky přínosným námětem jsou pro doktora Koukolíka i metody obrany proti manipulaci… a rovněž vysvětlí tucet typů zkresleného vnímání, symptomatického pro lidi postižené (ne vždycky vnějšně identifikovatelnou) depresí. Jde o katastrofické vidění, o katastrofické věštění, o absurdní dělení věcí na černé a bílé a nic mezi, o vstrkávání nesmyslného „ale“ za jakékoli nadšení, o pocit, že dokážeme vnímat jen citem a nezahrnujeme proto veškerou pravdu, o nálepkování lidí (nálepky nikdy nesedí, ba jde i o totální omyly), o minimalizaci pozitiv, o „filtrování“ (depresivní člověk se věnuje výhradně záporům, ač někdy marginálním), o sugesci, že znám obsah sousedovy mysli a není pěkný, o mylnou jistotu, že „je to tak přece všecko furt“ (nadměrné zevšeobecňován), o přesvědčení, že bývám nazírán negativně jen proto, že jsem to já… a za dvanácté se jedná o stav, při němž máte pocit, že byste měli cos vykonat (nebo to „musíte“ vykonat) „podle všeobecného mínění“.

Na to tedy pozor.

František Koukolík: Kočka se čtyřmi ocasy. V nakladatelství Karolinum vydala Univerzita Karlova. Praha 2023. 264 stran.

Kočka se čtyřmi ocasy - František Koukolík | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví