Lidská společnost je poměrně účinná k náhlým změnám a katastrofám. V tu chvíli funguje solidarita, sounáležitost a země, často bez ohledu na politické uspořádání si pomáhají hasiči, lékaři či potravinami. A to je dobře. Ovšem společnost je takřka bezbranná vůči plíživým, jen pomalu narůstajícím změnám. Není sama. Podobně se chová i žába, když ji budete vařit pomalu ze studené vody. I když by mohla vyskočit, nevyskočí, protože okamžitou malou změnu teploty nepovažuje za znepokojující.

Ať už se jedná o pomalé mizení ozonové vrstvy (tady společnost nakonec zareagovala, ale trvalo to), pronikání invazních druhů fauny i flory do biotopu, autoimunní onemocnění v nás narůstají pomalu. Jazyk se mění pomalu, ale nevratně – a s ním i způsob myšlení. Lidé si nevšimli, že ticho či tma už nejsou běžné, ale vzácné. Algoritmy doporučují, filtrují, třídí, hodnotí. Historie se ukládá mimo mozek – a mozek se tomu přizpůsobuje (fotky místo vzpomínek, poznámky místo paměti). Každý rok o trochu méně umíme fungovat bez technologií. Jsme závislí na infrastruktuře (cloud, navigace, online bankovnictví, chytré domácnosti). Trpělivost se stává archaickou ctností a ztrácíme schopnost snášet frustraci, čekání, nejistotu. Mnohé z toho je prostě pokrok, ale mnohé nás i ohrožuje.

Této naší „bezbrannosti“ mohou využít i politické a jiné společenské síly. Uvědomily si, že lépe než náhle, prosadí změny pomalu a plíživě. Využívá to i komunistická Čína, která pomalu získává vliv ve třetím světě. Hospodářsky i politicky. Vždyť i levné čínské výrobky a suroviny k nám pronikaly pomalu po několik dekád, až jsme si na ně zvykli a stali se na nich závislí.

Po krachu komunismu na konci 20. století se část mladých levicově orientovaných intelektuálů ocitla v paradoxní situaci: jejich původní ideové vzory se zhroutily, ale jejich kritický étos nezmizel. Místo revoluční politiky se proto obrátili k institucím, které formují myšlení budoucích elit – k humanitním a společenskovědním katedrám západních univerzit. Zde postupně vybudovali prostředí, v němž se tradiční marxistická kritika ekonomiky transformovala do kulturních a identitárních teorií: postkolonialismu, gender studies, kritické rasové teorie či diskurzivního konstruktivismu. Nešlo o žádné spiknutí, ale o dlouhodobý, tichý proces, v němž se akademická levicová kritika přesunula z oblasti tříd a výroby do oblasti jazyka, symbolů a společenských struktur. Výsledkem je, že univerzity dnes vychovávají generace studentů, kteří svět chápou primárně prizmatem nerovností, mocenských vztahů a kulturních konfliktů – což je dědictví právě této pozvolné intelektuální migrace po rozpadu idejí komunizmu. A ti se dostávají do vlád a parlamentů.

Zdá se, že jsme něčemu podobnému vystaveni i v EU. Mnoho rozhodnutí dnešní EU se lidem často jeví jako nelogických. Proč oslabovat vlastní průmysl drahou energií? Proč tolik prosazovat dekarbonizaci i tam, kde to znamená ztrátu konkurenceschopnosti? Proč regulovat zemědělství, dopravu, bydlení, energetiku a spotřebu tak, že se zvyšují náklady domácnostem i podnikům? Proč se zdá, že evropská politika často považuje růst za podezřelý, průmysl za problém a materiální prosperitu za něco, co je třeba morálně obhájit? Pan Miloslav Grundman ve svém článku z 11.6. na Psu „Pikettyho utopie a skrytá logika evropské politiky“ odhaluje, že to může být dobře skrytý, pozvolný úmysl evropských liberálních elit. Jak říká: Bohatý Západ není chápán primárně jako civilizační prostor, který vytvořil mimořádnou produktivitu, právní stát, vědu, techniku a vysokou životní úroveň. Je chápán také – a někdy především – jako prostor historické nerovnosti, ekologického dluhu a nadměrné spotřeby. Pokud je západní bohatství považováno nejen za výsledek produktivity, ale také za problém, pak jeho omezení nemusí být vnímáno jako tragédie. Když se na evropskou politiku podíváme tímto pohledem, mnohé věci začnou zapadat do sebe.

Je to jen další konspirační teorie nebo naopak velmi znepokojující fakt? Je to jeden z příkladů využití „vaření žáby“ neboli pomalých plíživých změn. Nejprve je třeba otevřít tzv. Overtonovo okno. Jak funguje? Proces postupného prosazování i těch nejradikálnějších změn ve společnosti probíhá v několika postupně ventilovaných fázích: nemyslitelné, radikální, přijatelné, rozumné, populární, uzákoněné. Vysvětluje, jak politici mohou postupně měnit veřejné mínění, tak, aby podpořili určité návrhy, aniž by ztratili voličskou základnu. A my jsme ty žáby, které si postupně zvykají.

Co se s tím dá dělat? Plíživé změny jsou nejtěžší protivník. Ne proto, že by byly silné, ale protože jsou tiché. Fungují nejlépe, když zůstávají nepojmenované. Jakmile je pojmenujeme, ztratí část své síly. Proti pomalým změnám se nedá bojovat revolucí, ale dá se jim čelit pevnými body, které se nemění tak snadno (vzdělání, rodina a přátelství, osobní disciplína, a především kritické myšlení). Každý trend má protitrend – ale někdo ho musí začít. Tak hodně zdaru.