Setkávám se opakovaně s konstatováním, že děti a) nečtou a b) „žijou“ přespříliš virtuálně. „A tím nežijou.“ Je to pravda? Idealista odpoví „ne“. Skeptik vám přidá salát z deseti dalších negativ dnešních děcek - do hororového tuctu - a paušalizovat nelze, ale já žil jako kluk (1970) taky virtuálně. Jak to? Ležel jsem v knihách!

Ale ne furt. Minimálně do třinácti jsem byl i akční městský kluk, kterého se rodičové neptali, kde lítá a proč lezeme zrovna do hromad zrní, když se tam můžeme utopit. Patrně jsem několikrát unikl jen o chlup smrti z blbosti a nejsem si třeba vědom, že bych byl instruován ohledně šplhu po odstavených nádražních vagónech. A taky mě nic neinstruovalo, ono ještě končilo období páry. Drátů bylo málo, ale přece. Stačilo jít tenkrát s partou, přidat se k lezení na nějakou tu cisternu a zabila mě elektrika, jsem si jistý. Proč jsem tam neshořel o těch tních prázdninách před padesáti roky (u nádraží), netuším. Zázrak.

Žili jsme ve městě uloženém mezi kopci a na každém stála zřícenina hradu. Prozkoumávali jsme s partou zarostlé stráně pod tím starším hradem (starý je tisíc let) a jsou to záludné, příkré srázy smrti. Už se tam vydám málokdy, ale tenkrát se stávalo, že se mi pod botou vydrolil ze svahu velikánský kámen a stále většími skoky se vydal na cestu do propasti, ale bohužel propasti už civilizované, žádná Macocha; takže nakonec narazil do zahradního plotu. Nebo ho přeskočil. Občas po nás lidi Dolního Světa řvali, ale výstup až k nám byl takřka nemožný a stokrát bychom byli horem v trapu.

Stráň je tvořena břidlicí a pouze na jednom místě ční mezi borovicemi k nebi žulový, snad vodou omletý kámen, ve kterém jsou shora otisky kolen. Ony to nebudou otisky kolen, vím, ale říká se tomu místu Žižkovo koleno. Nebo Žižkova kolena. V turistických průvodcích není o balvanu zmínka a nevede k němu pěšina. Okolo převisy. Rádi jsme si klekali jako kluci na ten kámen a tiskli tam kolena svá a Žižka se tu nikdy nemodlil a nikdy tu neklečel: je to jen pomístní název a báchorka a my si kousek nad tím džulvrem udělali okolo roku 1976 takzvanou klubovnu. V čem to spočívalo? Rukama či lopatkou jsme dobagrovali do roviny Výhledovou plošinu (tak jsme místo nazvali), která dávala pocit bezpečí: shora rostly neprostupné trnky a směrem dolů stráň plná vystupujících skal a bříz a převisů. A když jste se podívali vodorovně, nebo takřka vodorovně, hleděli jste na panorama kompletního údolí s klikatou řekou, několika jezy, loukami, dalšími skalami, městečkem i hradem nad lesem přímo naproti. A na té naší stráni výhledů naštěstí rostlo dost stromů na to, aby byly pohyby naší sqadry zdola neregistrovatelné. Nebo leda náhodně. Pod Foglarovým vlivem jsme založili klub Červený šíp a do země své klubovny jsme zakopali zakládací listinu. Plus poklad. Plánovali jsme zastřít naše místo od nebe aspoň igelitem, ale nikdy na to nedošlo. Ani jsme ostatně neměli čas tam vysedávat: stále jsme lezli po skalách a pojmenovávali okolí ve stylu trosečníků na (Vernově) Lincolnově ostrově. Převisová stěna, která se táhne po vrstevnici hodně daleko, mě dodnes fascinuje, a přece bylo vše v mezích příčetnosti a smrt nehrozila, řekl bych. Úrazy, ty ano. Dobře to dopadlo. A jestli ne, už jsem na ty zlomeniny kamarádů zapomněl. A nenosili jsme určitě mobily, které svedou zničehonic zadrnčet, takže se leknete a spadnete. Nebo čučíte na display, jdete a uklouznete. Nechávali jsme tenkrát telefony doma? Na to máte odpověď!

Ono období trvá z dospělého hlediska krátce, jen pár let. Když jste ale ještě tak staří, nevnímáte onu éru jako moc omezenou dobu a prožijete lesních dobrodružství na celý život. Skalních taky. Někdo i vodních. Najednou je to pryč, žijete pro změnu něčím jiným a je vám to jedno? Ne. Změnu si ani pořádně neuvědomíte“ Vzpomenete až s odstupem. Svého času jsem v ta místa u Žižky vytáhl kamaráda, který žil v dětství úplně jinde, a šokovalo mě, že on je šokován tamní srázností. Bál se. Už tam každou návštěvu netahám, ale za mého dětství jsme tam vedli celé drnové i jinačí války s jinými partami. To nepochybně prožívají taky některé dnešní děti, ale… váhám. Opravdu? A které?

Ale jistě, ani o nás tenkrát ostatní moc nevěděli a byli jsme tam zašití, tedy dokud někomu na střechu dole nedorazil šutr. Je fajn, když máte v dotyčném období dětství podobná místa, a pro nás bylo klíčové okolí Žižkova kolena. Jednoznačně nám patřilo. Byli jsme vlastníky. Snad s výjimkou otce jsem tam tenkrát jediného dospělého nezatáhl a cizího kluka taky ne. Teprve později jsem se dovídal, že dospělí oblast často taky znali, ale prý tam přestali ve čtrnácti taky chodit. Zájmy se obrátí. Hry na stráních už cítíte jako trapas. Co by řekly holky? „A jak jsme si mohli tak šílené vážně hrát?“ se ptáte. Když však máte štěstí, rozumíte tomu do smrti. Chápete proč a nikde řečeno, že podstata života neleží zrovna v těch třinácti letech. Z ekonomického hlediska asi sotva, chápu, ale jinak? Není to možná ten skutečný život, ale jde o výhledovou planinu, na které se protíná osa skutečna s mytickou rovinou romantiky a dobrodružna. Trvá to jen pár let, ve kterých by chtěli zůstat někteří z nás déle, anebo navždy, jak si rádi namlouváme všichni, „co jsme spolu chodili“ a měli ještě dětství akční.