Televizi Barrandov na chvíli odpojili od proudu a já si vzpomněl na věk rádia. Jsem v té vzpomínce ještě kluk, je tak rok 1969 a beru bohužel za samozřejmost, že je hlas rozhlasu roven hlasu státu a jinak to nejde.

Točil jsem ale tenkrát knoflíkem, utíkal od běžných zpráv a ledacos mě díky tomu vyděsilo. Před vnitřním zrakem jsou vidět reflexe na jakékoli vysílání rádia a někdy se tam rozšklebila slastná hrůza. Dostalo se mi třeba dramatizované science fiction, ve které vám úplně zmizela gravitace pod nohama, ale hrdina musel přesto přejít dvorek; dodnes nevím, kdo to napsal.

Nebo se na Zem zřítil zlatý meteor (Verne). A pak se mi donesla zpráva o nějakých Angličanech, kteří vysílali svobodně z lodi mimo britské výsostné vody (a jejichž příběh později zpracoval film Piráti na vlnách). To mě nadchlo, ale ještě víc kamaráda z bloku.

To je moc prima člověk a potkali jsme se prostě na ulici - a okamžitě si sedli. Upozorňuji: bylo nám pět. Pak jsme se vzájemně navštěvovali a hráli si v zahradách nebo na dvorech. Taky na rádio. A moderovali jsme, už nevím proč, objevitelské jízdy… Seděli na zahradním stole za domem a pomyslným posluchačům hlásili, kudy projíždíme a jaká se blíží stanice. Snil jsem prostě v bdělém stavu a komentovali imaginární pouť, ačkoli nám pod zadkem stálo pevně jen pár židlí. Svítilo slunce, nebem letěla oblaka a někdo vymyslel, že cílíme do Horčan, což mělo dva významy. Bude tam vedro a horko, to za prvé, a kolosální štíty a hory, to za další. Everest i s Tenzingem a Hillarym.

Kamaráda Richarda mi ale odstěhovali do Loun, odkud se k dědečkovi vracel už jen o prázdninách, pak do Bratislavy a skončil až ve Švýcarska. Tak jsem si ještě chvíli dělal pomyslné rozhlasové a pak i televizní programy sám a chtěl mít vlastní rádio, ale připadalo mi to nemožné, a to absolutně. Myslil jsem si: ouřady by to nepovolily, nejsem blbej. Dlouho mě nenapadlo, že vlastně sním o čemsi daleko přirozenějším, než je přízemní a konvencemi a politikou poutaný státní rozhlas.

Dětské sny pak život často převálcuje, ale najednou byl rok 1990 a dočkali jsme se rozličných svobodnějších vysílání. Nakonec i Soukupova Barrandova, takže jsem občas sledoval, anebo ještě sleduji, jak dělá jediný muž valnou část programů, a to osobně. Ať si o věci myslíme cokoli, je fascinující. „Taky bych to ještě uměl?“ řekl jsem si dokonce. Jenže je něco jiného snít a něco jiného je sledovat realizovanou praxi. Následkem té zkušenosti jsem názoru, že by vysílače neměli ovládat jedinci. Posloucháte-li totiž pouze jedince a soukromou osobu, musíte taky vnímat různé její krize a změny názorů. Že to nevadí? Soukup přece realizoval mé dětské sny! To ano, ale… Vedl třeba dost dlouho pravidelné hovory s prezidentem, kterému přizvukoval. Pak ty časy skončily a najednou jsem uslyšel, jak stejný moderátor stejnou osobu takřka nenávistně pomlouvá. Obrat a zrada, načež klidně zase veletoč zpátky. Televizní a rozhlasové vysílání by měli, říkám si dnes, dělat kolektivy, a to kolektivy co nejsvobodnější. A měly by mít dost různorodých hlav. Asi jako kdybyste promíchali žáky ze všech čtyř fakult v Bradavicích, představuji si po zkušenostech s Barrandovem a televizí jednoho muže. Ale ano, v Horčanech bylo s Ríšou fajn, ale rádio není hračka pro jednoho či dva. Televize taky ne.