Mám auto veterána. Tedy veterána juniora. Už i on má palubní počítač. Ukazuje průměrnou spotřebu a kolik dojede na zbylý objem paliva v nádrži. Počítač počítá a počítá, dokud ho ručně nevynuluji a on začne počítat znovu. Tak si někdy kontroluji, jakou průměrnou spotřebu má od posledního tankování, po Praze, nebo kolik mě stojí cesta na chalupu. Nebo jak to mám za měsíc, případně za kvartál. Na ten dojezd je celkem spoleh.

Jel jsem nedávno autem o mnoho mladším, řekněme v pubertě. Také ono má palubní počítač. Ukázal mi dojezd 70 km, jen se hnulo, bylo to 60 km. Přidal jsem mu 3 litry paliva, toho si ani nevšiml a hlásil 40 km. Řekl jsem si, že obdržel nejméně 50 km benzínu a jel jsem. A koukal. Vyjeli jsme kopeček, dojezd 22 km. Sjeli jsme z kopečka, dojezd 95 km. A tak to lítalo nahoru dolů. Jak daleko na ten zbytek v nádrži dojedu jsem se nedozvěděl, tak jsem mu na benzínce 4 litry pro jistotu přidal. A hle: dojezd 360 kilometrů.

Až si tuto zprávu převezmou světová média, ropné společnosti začnou krachovat. Znám auto, které na 4 litry benzínu ujede 300 kilometrů! Značku auta neuvádím, nehodlám být popotahován za důvěrné informace nějakými burzovními dohledy.

Auta se modernizují a s nimi také software jejich řídících jednotek a počítačů. Kdysi, na nějakém veletrhu, byl předváděn kávovar, který si můžete zapnout mobilním telefonem třeba cestou z práce. Přijdete domů a kafe je ready. Nemusíte na něj čekat trapně celé dvě minuty, než se uvaří. Jen nesmíte zapomenout před odchodem dát pod tu vyčůrávací trysku hrneček. Jinak je kafe v hajzlu. A nikdo nesmí přijít domů dříve než vy, protože si uvaří kávu a prázdný hrneček pod trysku nenastaví. Do dveří moderních ledniček se nevejde krabice s mlékem a takových těch důlků na vejce je jen osm. Zkuste si někdy v krámu koupit osm vajíček. Inu, pokrok nezastavíš. Jen si pak nevíte s tím pokrokem rady. A maně přemýšlíte, k čemu je takový pokrok užitečný.

Představte si, že takový vůz dostane do rukou dívčina, která třeba umí výborně řídit, skvěle se vyzná v provozu, jízdních pruzích, umí předjíždět, objíždět i odbočovat, ale nemá ponětí o tom, jak auto funguje jako stroj. Nebo hošík technicky nadaný natolik, že chápe motor, převodovku a spojku a ví, k čemu jsou, ale přitom bezmezně důvěřuje svému počítači, mobilnímu telefonu a umělé inteligenci.

Já už jsem naštěstí dost starý a s auty sžitý natolik, abych na 280. kilometru dálnice nezůstal viset na krajnici bez paliva. Ten vůz se mi dostal do ruky náhodně, zřejmě pravidelný majitel-uživatel nebude mít problém se sledováním dojezdu, prostě „vezme plnou“.

Ale u těch mladších generací, které „jsou sžité s IT“, se nelze divit tomu, že u nich také tolik bují ty psychické poruchy.

Poskytl server Svět hospodářství