Myšlenka, že by část daně z příjmů dospělých dětí měla směřovat přímo jejich rodičům, se v české politice čas od času vrací. Nyní ji znovu připomněl Jindřich Rajchl. V programu strany PRO se objevila přímá asignace části daně z příjmů ve prospěch rodičů či prarodičů a také obecnější požadavek, aby se část důchodu odvíjela od příjmů dětí v České republice. Nejde však jen o Rajchlův návrh. Podobné myšlenky se objevovaly i dříve a stojí za to posoudit samotný princip přímé asignace bez ohledu na to, kdo jej právě prosazuje.

Na první pohled má tato myšlenka určitou logiku. Průběžný důchodový systém skutečně potřebuje další generaci pracujících. Kdo vychová děti, podílí se tím na vzniku budoucích plátců daní a pojistného. Jestliže se dětí rodí málo, poměr mezi pracujícími a důchodci se postupně zhoršuje. Potud je argument správný. Problém nastává ve chvíli, kdy se z tohoto pozorování odvodí, že konkrétní dítě má prostřednictvím své daňové povinnosti vytvářet přímý finanční transfer ve prospěch konkrétního rodiče. Tím se totiž zaměňuje příčina problému za jeden z jeho důsledků.

Česká společnost má demografický problém. Rodí se málo dětí, rodiny vznikají později a změnilo se jejich vnitřní fungování i stabilita partnerských vztahů. Jedním z důsledků je problém financování důchodů. Ale pouze jedním. Stejná demografická změna se postupně projeví v nedostatku pracovní síly, ve zdravotnictví, ve financování veřejných služeb, ve velikosti domácího trhu i v hospodářském růstu. Důchodový systém tedy demografický problém nevytváří. Pouze jej poměrně názorně účetně zaznamenává. Jestliže máme málo lidí v produktivním věku, můžeme různě měnit důchodový věk, výši pojistného nebo způsob výpočtu penzí, žádná z těchto operací však nezmění věkovou strukturu společnosti, která vznikala desítky let.

Základní problém přitom leží ještě o krok dříve. Děti se nerodí především jako výsledek izolovaného individuálního rozhodnutí, ale do značné míry jako důsledek vzniku a fungování rodiny. Pokud vznikne stabilní rodinná struktura a trvá, narození dětí je statisticky přirozeným důsledkem jejího fungování. Neznamená to samozřejmě, že každá rodina musí mít děti nebo že každé dítě se narodí do stabilní rodiny. Pro demografii je však rozhodující pravděpodobnostní vztah: čím méně stabilních rodinných struktur vzniká, čím později vznikají a čím kratší dobu trvají, tím méně prostoru vzniká i pro reprodukci.

To je podstatný rozdíl oproti představě, že lidé nejprve vytvoří rodinu a potom před nimi stojí zcela nové, na této struktuře nezávislé rozhodnutí, zda budou mít děti. Samotná existence rodiny mění životní situaci, očekávání a chování jejích členů. Reprodukce je jednou z funkcí této struktury. Ostatně už samotné české slovo „rodina“ jazykově připomíná souvislost s rozením. Není to samozřejmě důkaz demografické teorie, ale dobře to vystihuje zkušenost, z níž tento pojem historicky vyrůstá: rodina je strukturou, v níž vzniká a pokračuje další generace.

Pokud chceme společensky ocenit rodičovství, lze pro to najít poměrně přímočaré nástroje. Výchova dítěte rodiče skutečně stojí peníze, čas a často také část profesní kariéry. Lze proto diskutovat o daňovém zvýhodnění rodin, započítávání péče o děti do důchodových nároků nebo o pevné bonifikaci za vychované děti. To všechno má jasnou logiku: společnost považuje výchovu nové generace za žádoucí, a proto rodičům část nákladů kompenzuje. Úplně jiný princip však vznikne, jestliže výše této odměny začne záviset na tom, kolik bude dítě za třicet nebo čtyřicet let vydělávat.

Představme si dvě rodiny, které vychovají po jednom dítěti a věnují jejich výchově přibližně stejné množství času, péče a peněz. Jedno dítě se stane učitelem, druhé vysoce placeným manažerem. Pokud má být příspěvek rodičům odvozen procentem z příjmů dětí, dostane druhý rodič mnohonásobně více. Jestliže má být zvýhodnění odměnou za samotné rodičovství a výchovu nové generace, pozdější příjem dítěte je velmi nepřímým měřítkem zásluhy rodiče. Výsledkem by navíc bylo, že příjmové rozdíly mezi dětmi by se automaticky přenášely i do příjmů generace jejich rodičů. Ve skutečnosti se tím vytváří nový princip: rodiče se začínají podílet na ekonomickém úspěchu svých dospělých potomků.

To není samozřejmý vztah ani z historického hlediska. Dospělé děti samozřejmě své staré rodiče často podporovaly a v řadě společností bylo zabezpečení starých členů rodiny jednou ze základních funkcí domácnosti. Historické zabezpečování rodičů dětmi však bylo zpravidla založeno na potřebě starých rodičů a možnostech rodiny, nikoli na institucionálním procentním nároku rodiče na příjem dospělého dítěte. Rozdíl je podstatný. V jednom případě rozhoduje potřeba rodiče, ve druhém úspěch dítěte. U přímé asignace tak může dobře zajištěný rodič velmi úspěšného dítěte získat vysokou částku, zatímco chudý rodič dítěte s nízkými příjmy téměř nic. Mechanismus označovaný za mezigenerační solidaritu tedy vůbec nemusí směrovat prostředky tam, kde jsou nejvíce potřeba.

Podobný princip ostatně běžně nepoužíváme ani v opačném směru. Když rodiče zanechají dvěma dětem majetek, zákonný dědický podíl se automaticky neurčuje podle toho, kolik jednotliví dědicové vydělávají. Majetek rodičů a majetek dospělých dětí považujeme za oddělené. Přímá asignace samozřejmě neznamená, že dítě rodiči přímo odevzdává část svého majetku, protože tuto částku by jinak zaplatilo státu. Vytváří však nový redistribuční vztah založený na příbuznosti: čím vyšší zdanitelný příjem má dítě, tím větší veřejný transfer vzniká ve prospěch jeho rodiče. To už není pouze technická úprava důchodového systému, ale změna ekonomických vztahů uvnitř rodiny.

Vznikají přitom i vedlejší důsledky. Jestliže mají rodiče dvě děti, z nichž jedno vydělává velmi dobře a druhé má nízký příjem, bude větší část asignovaných prostředků pocházet od prvního. Pokud rodiče všechny tyto peníze nespotřebují, mohou se stát součástí jejich majetku a později i dědictví. Část transferu vytvořeného vyšším příjmem jednoho dítěte se tak může nakonec dostat i k druhému sourozenci. Systém tím může mimoděk vytvářet i nepřímou solidaritu mezi sourozenci, přestože vůbec nebyla jeho deklarovaným účelem.

Ještě výraznější problémy vzniknou v otevřené evropské ekonomice. Dva čeští rodiče mohou vychovat stejně schopné a stejně úspěšné děti. Jedno začne pracovat v Praze a druhé v Mnichově. Pokud je systém založen na asignaci české daně, u dítěte zdaňujícího své pracovní příjmy v Německu není z čeho českou daň asignovat. Výše transferu rodiči tak začne záviset také na tom, ve které zemi se jeho dítě rozhodlo pracovat. S rodičovskou zásluhou to už nemá prakticky nic společného.

Podobně problematické je podnikání. Zaměstnanec může dostávat vysokou mzdu a každý měsíc z ní odvádět daň. Majitel společnosti může být ekonomicky velmi úspěšný, ale většinu zisku ponechávat ve firmě, vyplácet si relativně nízkou mzdu, čerpat dividendy nebo jednou za řadu let prodat obchodní podíl. Pokud tedy chceme rodičovský příspěvek spojovat s ekonomickým úspěchem dítěte, okamžitě narazíme na otázku, čím jej vlastně měřit. Mzdou, celkovým základem daně, dividendami, kapitálovými zisky nebo hodnotou firmy? Čím spravedlivěji bychom chtěli systém vytvořit, tím komplikovanější konstrukci bychom museli zavést.

Na současném průběžném systému je přitom podstatné právě to, že konkrétní děti nefinancují konkrétní rodiče. Dnešní zaměstnanec financuje celou generaci dnešních důchodců a jeho rodiče jsou financováni celou generací současných pracujících. Přímá asignace začne oba principy znovu spojovat a část sociálního zabezpečení převádět zpět do finančních vztahů mezi konkrétními příbuznými. Někdo to může považovat za žádoucí, ale pak je třeba otevřeně říci, že nejde jen o technickou změnu financování důchodů. Mění se samotný princip systému.

Především však zůstává nezodpovězena základní otázka. Jestliže se ve společnosti vytváří méně stabilních rodinných struktur, proč k tomu dochází? Může v tom hrát roli dostupnost bydlení, ekonomická nejistota, vysoké náklady spojené s rodinným životem, změna partnerských vztahů, prodlužování vzdělávání, změna role žen a mužů, individualizace společnosti nebo změna životních priorit. Tyto faktory přitom nemusí působit přímo na rozhodnutí „mít dítě“. Mohou především ovlivňovat to, zda rodina vůbec vznikne, jak dlouho vydrží a jak brzy se ustaví. Pokles porodnosti je potom do značné míry důsledkem této předchozí změny.

Právě v tom je slabina přímé asignace jako odpovědi na demografický problém. Začíná až u dospělého dítěte, tedy několik desetiletí poté, co rozhodující demografický proces proběhl. Přerozděluje peníze podle ekonomického výsledku dítěte, které už existuje, zatímco skutečný problém leží mnohem dříve: v tom, zda vůbec vznikají rodinné struktury, z jejichž fungování další generace přirozeně vzniká. Z hlediska příčinného řetězce tedy zasahuje systém téměř na jeho konci.

Můžeme legitimně diskutovat o tom, zda mají být rodiče v důchodovém systému zvýhodněni, zda má stát více kompenzovat náklady na děti nebo zda má být výchova nové generace výrazněji ekonomicky oceněna. Neměli bychom však zaměňovat příčinu s jejím následkem. Důchodová krize je demografickým účtem za změnu vnitřního fungování rodiny a reprodukčního chování společnosti. Způsob financování důchodů je až jedním z následků této změny.

Přímou asignací můžeme změnit, kdo dostane kterou část vybraných daní. Neodpovídáme tím ale na podstatně obtížnější otázku: proč se změnilo vnitřní fungování rodiny a proč společnost vytváří méně rodinných struktur, jejichž přirozeným důsledkem je vznik další generace.