Žádné obavy, žádný adrenalin, toto není další článek o politice, o dosluhující nebo o nastupující vládě, ani o Ukrajině či Gaze, ale fejeton o návštěvě Armádního muzea Vojenského historického ústavu v Praze na Žižkově, kde jsou ke shlédnutí exponáty, jež byste nečekali.

V pátek 21. listopadu uskutečnila naše stolní společnost „pátečníků“ výjezdní zasedání v Armádním muzeu Vojenského historického ústavu v Praze na Žižkově. Byli jsme tam už jednou, ale návštěva nás, postarší pány, natolik zmohla, že jsme ji po prohlídce středověkého vojenství, husitství, rakouského období a expozice první světové války ukončili a odebrali do známé žižkovské hospody „Planeta“ s předsevzetím, že se do muzea vrátíme a zbytek dokoukáme. Jenže jsme to pořád odkládali a uplynul více než rok, než jsme se vrátili a zbývající expozice, od mobilizace 1938, německou okupaci, odboj, druhou světovou válku a poválečný vývoj přes komunistický puč 1948, studenou válku a sovětskou invazi 1968 až k zahraničním misím AČR na začátku 21. století opravdu dokoukali (a skončili opět v hospodě „Planeta“).

Kromě zbraní (pouze pěchotních včetně kulometů a ručních raketometů, těžká technika je vystavena v Tankovém muzeu v Lešanech a letadla v Leteckém muzeu Kbely) obsahuje expozice uniformy, pobočné zbraně, fotky, obrazy, písemnosti, makety palebných a hlídkových stanovišť, předměty denní potřeby vojáka a mnoho dalších exponátů včetně osobních dokladů a věcí, které byste nečekali a které připomínají suvenýry. Mezi ty ponuřejší například patří průkazy a osobní věci parašutistů, kteří vykonali popravu Heydricha. Jsou umístěny v takovém chodbovitém přístavku k hlavnímu sálu expozice druhé světové války a na mě působily stejně tísnivě jako uniforma admirála Nelsona v britském Národním námořním muzeu v Portsmouthu, na níž jsou stále patrné skvrny od krve, takže jsem tam dlouho nevydržel.

V muzeu jsou naštěstí vystaveny zábavnější předměty, například fotbalový míč z utkání mezi mužstvem spojeneckých a vojáků a vojáků britských za druhé světové války. Vyprovokoval nás k debatě, jak se mohl do sbírek VHÚ vůbec dostat. Zřejmě nějaký podnikavý československý voják jej ihned po utkání „stopil“ jako osobní suvenýr (což odpovídá českému smyslu pro sběratelství, viz Václav Klaus a jeho „stopení“ plnícího pera) a z jeho pozůstalosti se dostal do muzea.

Ještě zábavnější byl však kufr, lepší kufr z vulkánfíbru s okovanými rohy a opásaný řemenem, asi tak ze 70. či 80. let, jenž trůnil v jedné z vitrín. Působil tak nepatřičně, že jsem nejmladšího kolegu (stejně má přes padesát) požádal, aby se sklonil a přečetl na popisce, o co se jedná (popisky jsou slabinou jinak skvělé expozice, jsou malé a nízko umístěné, takže starším návštěvníkům dělá potíže je v přítmí přečíst a neustále sklánění a narovnávání u některých z nás, seniorů, vyvolává závratě). Kolega mě pak informoval, že se jedná o cestovní kufr generálního tajemníka KSČ Milouše Jakeše, takže jsme se k vitríně všichni seběhli a docela nahlas se smáli. Ona vlastně celá expozice moderní historie komunistické československé armády nás pobavila, neboť jsme si mohli dělat srandu z věcí, které se za našeho mládí braly krvavě vážně, když všichni z nás sloužili v Československé lidové armádě. Nicméně v případě kufru jsme si netroufli spekulovat, jak se tento artefakt do sbírek VHÚ dostal, to přesahovalo naši fantazii.

Ovšem to nejlepší, co vedlo k napsání tohoto fejetonu a otázce v jeho názvu, přišlo až nakonec. Postupovali jsme nějak proti proudu času, takže teprve poté jsme se dostali do části expozice, věnované komunistickému puči a následujícím létům sovětizace československé armády. Mezi jiným byl zde vystaven i dar Klementu Gottwaldovi od učňů dílen ČSD v Plzni z června 1948. Na podstavci z černě lakovaného dřeva je umístěn mosazný model tanku a podstavec nese štítek TANK MÍRU – PRAVDA VÍTĚZÍ.

Asi sekundu, možná dvě, jsem na ten dar zíral, protože něco bylo divně.

A pak mi to došlo.

Ten model neznázorňoval žádný sovětský tank, ani legendární T34/85, ani těžký IS-2 osvoboditelské Rudé armády, ale americký střední tank Sherman M4A1, a to první verzi s litou korbou a kulatou věži s kanonem ráže 75 mm, jehož balistické výkony byly natolik chabé, že Sherman znamenal snadné sousto jak pro starší německé tanky Panzer IV, tak moderní Panthery, o monstrózních Tigerech ani nemluvě.

Přesnost modelu, na němž je pouze zjednodušeno pojezdové ústrojí, dokládá, že učni, kteří jej vyrobili, měli k dispozici plány skutečného tanku Sherman. Foto Leonid Křížek

Přiznávám se, že když mi došla ironie tohoto daru, začal jsem nadšením skoro hýkat a volal na kolegy, ať si přijdou vychutnat tuto kuriozitu, když komunistický premiér a uchvatitel moci v únoru 1948 dostane jako dar model „imperialistického“ amerického tanku, navíc označený jako „tank míru“ a s dovětkem „pravda vítězí“, a to od učňů, dorostu dělnické třídy.

A pak v debatě nad tímto kuriózním darem padla otázka, která je v titulku tohoto fejetonu. Byl dar míněn jako provokace, když komunisté osvobození Plzně a jihozápadních Čech americkou armádou popírali, nebo se jednalo o naivitu učňů (a jejich mistra), když americké Shermany jim opravdu mír přinesly, ale nepochopili, že tuto pravdu už není zdravé připomínat, ani to, že pravda vítězí?!

Docela by mě zajímalo, jak Klement Gottwald tento dar přijal, a zda pro učně a jejich mistra neměl neblahé následky, když za pár měsíců začaly vykonstruované procesy. Mám v Plzni dlouholetého modelářského kamaráda, který se věnuje historii osvobození jihozápadních Čech americkou armádou a přispěl do několika publikací na toto téma. Asi mu o tomto kuriózním daru Gottwaldovi napíšu a zeptám se, zda o něm něco neví.

Každopádně jsme si prohlídku Armádního muzea na Žižkově užili a všem pracovníkům VHÚ a realizátorům muzejních expozicí díky za jejich práci, a to i za humor, který zařazení výše popsaných exponátů dokládá. Vnucuje se však otázka, zda moje generace, která zažila komunistický „Absurdistán“, sloužila v jeho armádě a už 36 let se jí může smát, si tam ten humor jen vkládá.

Co si o tom myslíte vy, milí čtenáři, co mi v komentářích napíšete?