Kdykoliv někdo vysloví názor, že by bylo lepší, kdyby Česko opustilo EU, okamžitě se vyrojí spousta odmítavých reakcí argumentujících tím, jak závažné důsledky by to pro nás mělo. A tak se z otázky vystoupení z unie stalo tabu.

Zastánci našeho setrvání v EU obvykle zmiňují především nepříznivé dopady vystoupení na naši ekonomiku, která je s tou unijní provázaná pupeční šňůrou. A jako odstrašující příklad uvádějí, jak EU „zametla“ s Velkou Británií. Veškeré tyto argumenty jsou naprosto relevantní. Na rozdíl od poukazování na to, že pak bychom se stali snadnou kořistí Ruska. Před ním nás totiž chrání naše členství v NATO, a nikoliv EU. Pak se také objeví nemálo těch, kteří každého, kdo s myšlenkou na vystoupení z EU přijde, onálepkují jako „extremistu“ nebo rovnou „proruského kolaboranta“. Ty ale nechme pro tentokrát stranou. Žijí si ve svém vlastním světě, ve kterém vidí Putina snad i pod postelí. A tak je v něm nechme.

Vraťme se raději k věcným argumentům podporujícím naše setrvání v EU. Jsou sice relevantní, ale to ještě neznamená, že bychom se s nimi měli spokojit a basta. Ona symbolická nerovnice porovnávající dopady vystoupení z EU a setrvání v ní má totiž dvě strany. A my stále varujeme pouze před důsledky jedné z nich, ale vůbec neřešíme, co nás čeká, pokud v EU zůstaneme. Dle mého soudu se zcela jasně ukazuje, že ani to nebude žádný med. V důsledku zpackané „zelené“ politiky ztrácejí unijní firmy konkurenceschopnost na světových trzích, což samozřejmě musí dříve či později pocítit i její občané. Zatím se daří žít „z podstaty“ nebo na dluh, ale okamžik, kdy nebude kde brát a zároveň dojdou věřitelé ochotni půjčovat peníze na to, aby se prošustrovaly za „zelené“ nesmysly, se nezadržitelně blíží. Řítíme se zkrátka do zdi a evropská vrchnost místo, aby šlapala na brzdu, tak ještě přidává plyn.

Do té zdi se samozřejmě s celou EU řítí i Česká republika. Takže se nabízí, zda opravdu není lepší z toho vlaku „vystoupit“, dokud je čas. Nepochybně by nás postihlo vše, před čím odpůrci našeho vystoupení z EU varují. Ale také bychom něco získali. V podstatě ze dne na den by u nás skončil zničující Green Deal, v čehož důsledku by zlevnily veškeré energie, a tedy i náklady našich firem. Nebylo by také nutné zavírat uhelné elektrárny a měli bychom tak nadále k dispozici stabilní a bezpečné zdroje energie s dostatečným výkonem. Pravda, náš export do EU by byl s největší pravděpodobností zatížen vysokými uhlíkovými cly, ale do zbytku světa bychom mohli vyvážet za výrazně nižší, a tedy i konkurenceschopnější ceny. A je opravdu na místě obava, že by náš export do EU nějak zásadně poklesl? Ono totiž nelze jen tak jednoduše nahradit naši produkci jinými výrobci. Z levnějších energií by ostatně netěžily jenom naše tuzemské firmy, ale i ty zahraniční, které u nás působí. Takže proč by jejich majitelé přesouvaly výrobu někam jinam? A levněji bychom vyráběli i pro naši tuzemskou spotřebu. Ta je ostatně jedním z rozhodujících tahounů české ekonomiky.

Když už jsou někdy výhody a nevýhody našeho členství nějak poměřovány, tak jde zpravidla pouze o zjednodušující srovnání objemu prostředků, které do Bruselu posíláme s těmi, které nám odtamtud chodí zpět. Ale už se ignorují další související výnosy a náklady z našeho členství vyplývající. Do první skupiny nepochybně patří možnosti vyplývající z volného pohybu zboží a kapitálu. Ty jsou zmiňovány často. Na rozdíl od dalších nákladů našeho členství. Mezi ně patří například náklady na implementaci a dodržování různých regulatorních opatření naordinovaných nám bruselskou vrchností. A pak také třeba dopady související s částečnou nebo úplnou likvidací některých hospodářských činností. Jako je třeba cukrovarnictví, které u nás má historickou tradici.

Vedle finančních dopadů jsou tu pak pochopitelně i ty „nefinanční“. Nemuseli bychom se řídit cenzurním nařízením DSA ani „šmírovací“ směrnicí „Chat control“ a nikdo by se k nám nesnažil skrytě „importovat“ progresivistickou ideologii. Například soudní cestou, jako v tomto případě.

Ale zpět k té nerovnici. Abychom dokázali určit, jak má být „obrácený její zobáček“, musíme obě její strany ohodnotit. Což však nebude možné do doby, dokud o nich nezačneme otevřeně diskutovat, přičemž žádný názor nesmí být předem vyloučen. Jinými slovy, směr „zobáčku“ nezjistíme, dokud bude diskuze o našem vystoupení z EU tabu. Zatím totiž na toto téma stejně jako na téma našeho setrvání v ní slyšíme jenom výkřiky. Na jedné straně volání po „okamžitém CZexitu“ a na straně druhé neustále omílání mantry o tom, že „členství v EU nemá alternativu“. Bez znalosti dopadů našeho případného vystoupení stejně jako dopadů našeho setrvání však patří oba tyto výroky do stejné kategorie.

Říká se tomu „žvásty“…

Psáno pro deník TO. Aktualizováno