20.10.2019 | Svátek má Vendelín


ALBERTOV: Děkuji za tu explozi zájmu o pietu

25.11.2015

V neděli 22. listopadu se na pražském Albertově sešli ti, kdo chtěli uctít památku 17. listopadu. Museli použít náhradní termín, protože v den výročí byl Albertov obsazen jen příznivci prezidenta Zemana a ti, kdo se k nim nepočítají, tak neměli šanci. Tolik oficiální mediální verze.

Výroční den 17. listopadu vnímám velmi osobně. Každý rok (úplně každý, bez jediné výjimky) se tak zastavím nejen u pamětní desky na Národní třídě, ale vždy i na Albertově, tedy tam, kde to tehdy v roce 1989 všechno začalo. Nepotřebuji k tomu žádnou výzvu, žádnou akci. Chodím tam rok co rok sám nebo jen se svými blízkými. Postát, zapálit svíčku, zavzpomínat. Bývám tam v různou dobu, ale nejčastěji kolem 16. hodiny, tedy právě v dobu, kdy jsme se tu před těmi 26 lety sešli. Zde jsou mé zkušenosti z jednotlivých let:

1990 – na místě bylo několik desítek lidí. V tichosti jednotlivě postupně postáli a po pár minutách šli dál.

1991 – na místě nebyl vůbec nikdo. Hořely tam dvě svíčky.

1992 – na místě bylo asi šest sedm lidí, čímž myslím celý Albertov.

1993 – na místě byl zamilovaný pár a dva pejskaři.

1994 – na místě byla skupina turistů a asi padesát lidí v malých skupinkách.

1995 – na místě bylo pár jednotlivců.

1996 – na místě několik lidí, na nároží květiny.

1997 – na místě samotném nikdo, po Albertově bloudilo pár dvojic a trojic.

1998 – na místě skupinka nějakých rozhorlených odborářů naříká na drahotu.

1999 – přišel jsem asi po nějaké akci, rozcházely se desítky lidí.

2000 – na místě nikdo, zdálky se kdosi trousil.

2001 – po Albertově se prohánělo suché listí.

2002 – na místě zas nikdo nebyl.

2003 – na místě jsem potkal dávné přátele a šel pak s nimi na pivo, nikdo jiný tam nebyl a nám z toho bylo teskno.

2004 – na místě rekordně svíček, asi dvacet, třicet. Na nároží tak osm lidí.

2005 – na místě nikdo, po Albertově pár osamělců.

2006 – celý Albertov jsem prošel tam a zpět třikrát. Nikde nikdo, jen na schodech nad ním si povídalo pár lidí.

2007 – měl by přijít ras. Chcíp tu pes.

2008 – na místě mě oslovili dva občané, proč se se tehdy nezakázal komunismus.

2009 – na místě malé hloučky postávajících nebo debatujících.

2010 – na místě zase jen meluzína a pár osamělých srdcí. Bylo mi z toho smutno a řekl jsem si, že na příští rok sem pozvu lidi blogem. Což jsem provedl: Choďte také na Albertov.

2011 – na místě asi tři skuteční současní studenti. Blog nezabral.

2012 – na místě ani dřevěná noha.

2013 – na místě pár lidí na procházce.

2014 – na místě pár párů a tři metaři. Pod novou pamětní deskou jsem našel vaječné skořápky, které mám dodnes. Napsal jsem o nich tenhle blog: Z lásky k pravdě.

2015 – přesně v tu správnou hodinu (16.10) na místě asi tři čtyři dvojice postávajících, na náklaďák montéři nakládali trubky od rozebraného pódia. Na nároží věčně živý Havel. Na plakátě. Kdokoli v jakémkoli počtu tu mohl být. Nebyl. Z televize ale vím, že tak o dvě hodiny dřív tu chtěli být všichni.

(Některé ročníky mám zapsané, jiné si pamatuju, další střílím trochu od boku, ale ten obrázek je fakt věrný.)

Jsem moc rád, že to letos bylo úplně jinak, než po celé ty roky. Že bylo vyslyšeno mé tiché a jednou i hlasité blogové volání, aby v tento sváteční den lidé uctili i místo, které stálo na počátku naší památné demonstrace roku 1989. Vyslyšelo to letos tolik lidí, že se v jednu chvíli na Albertov nevešli a nemálo z nich si jen proto dokonce zvolilo termín náhradní. Jistě to tak bylo.

Lidé, kteří celé roky o pietu na Albertově ani myšlenkou nezavadili, byli asi najednou silně puzeni zde vykonat dříve zanedbávaný pietní akt, a to původně všichni ve stejnou chvíli. Nevím, proč někteří nepřišli třeba o pár desítek minut později (jako já), pokud chtěli opravdu jen uctít památku. Našli by Albertov už úplně pustý a k dispozici. A v historicky správnou hodinu. Prostě asi ono puzení vedlo jejich kroky na Albertov právě v momentě, kdy tam už probíhala nějaká akce, mimochodem přístupná všem, jak vím i od svých nezemanovských blízkých.

Nechce se mi totiž věřit, že lidé, které jsem za ta léta na Albertově nikdy neviděl a kteří měli proto jistě pocit dluhu, by mohli cítit jiný motiv jít ten den na Albertov, než deklarovanou pietu. Že by tam schválně šli zrovna v minutu jiné akce, aby vyprovokovali nějakou odezvu a na základě té odezvy aby pak svolali svou akci s vyhraněným politickým obsahem, tomu nevěřím.

To by přece řekli rovnou. Provokace není žádný zločin, je to metoda, jak upoutat pozornost. Používá ji každou chvíli kdekdo. Místo piety se sice nehodí, ale když má pro to někdo silný důvod a nutkání, asi s tím nic nenadělá. Ale proč by to pak zatloukal a vydával svůj protest zas pietu? To by přece nikdo neudělal.

Tak budu věřit, raději tomu, že po těch letech bídy náš Albertov v tisících srdcích zahořel silou novou. Jsem rád, že už tam nebudu příští roky tak osamělý.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.