Půjčil jsem si, už nemám problémy, je heslo, které na nějaké bance objevil filozof Václav Bělohradský. Text nám vnucuje opak toho, co je pravda: Člověk, který si půjčí, svou momentální situaci třeba vyřeší, ale teprve potom začne mít problémy se splácením.

Nebo Právo 17. dubna oznámilo na titulní straně: Dnes ve Škodě Auto nevyrobí ani jeden vůz a odhadovalo ztráty na 50 milionů korun, protože by se nevyrobilo 2500 vozů, ale přitom přímo z textu vyplývalo, že autor nevěděl, jak dlouho stávka bude trvat. Při odhadu ale nepoužil konjuktiv a druhý den, kdy noviny oznamovaly Stávka ve Škodě Auto zažehnána, se už ke ztrátě nevrátil. Ve skutečnosti – jak uvedla jiná média - se vyrobilo jen o 950 vozů méně a ztráta byla mnohem nižší.

Bullshit je strategie

Reklamní slogan i způsob zpracování zpravodajství v deníku Právo představuje klasický bullshit. Tento pojem (v otrockém překladu znamená bůvolí hovno) analyzoval ve stejnojmenném eseji americký profesor Harry G. Frankfurt a došel – když to trochu shrnu – k následujícím závěrům:
Lhaní je činnost s ostrým ohniskem: Lež musí zasadit na určitém místě určitou nepravdu v jistém množství nebo ji vnést do nějakého systému, v kterém by normálně fungovala pravda. Lhář se nemůže vyhnout pravdě, musí ji znát, musí věřit, že ji zná.

Kdo se chce naproti tomu prosadit s bullshitem, je evidentně svobodnější. Jeho pohled je panoramatický a nemá žádné ohnisko, proto není pod tlakem pravdy, takový člověk je jen připraven v případě potřeby falšovat kontext. Kreativita a analytické schopnosti toho, kdo pracuje s bullshitem, nemusí být tak vysoké jako u lháře. Bullshit dává autorovi větší možnosti a větší prostor pro improvizaci, barvu a fantazii. Proto také – podotýká Frankfurt - existuje výraz bullshit artist.

Bullshit nemusí být za všech okolností nutně opakem pravdy, ale odlišuje se od lži hlavně tím, že falšuje úmysl. Vždycky klame v úmyslech. Bullshit je způsob jak falšovat to, o co jeho autorovi ve skutečnosti jde.

Lhář se nás snaží odvést od korektního pochopení skutečnosti. Autor bullshitu před námi utajuje, že skutečnost pro něj nehraje žádnou podstatnou roli. My bychom neměli rozpoznat, že autor nechce říci ani pravdu, ani ji před námi ukrývat. Autor bullshitu hovoří tak, aby nebylo možné rozpoznat, jak se věci ve skutečnosti mají.

Item: Nikdo nemůže lhát, když nezná pravdu. Při produkci bullshitu znalost pravdy je nepodstatná. Takový člověk nestojí ani na straně pravdy, ani na straně falše. On si ze všeho bere jen to, aby prosadil, co potřebuje. Jeho vůbec nezajímá, jestli některé výroky jsou korektní a používá vše, o čem se domnívá, že mu to pomůže dosáhnout předurčený cíl. Bullshit je strategie.

Lhář a ten, který trvá na pravdě, podle autora, jsou součástí stejné hry, i když každý na jiné straně hřiště. Ten, kdo používá bullshit, tyto odlišnosti ignoruje. Sice neodmítá autoritu pravdy a není proti ní jako lhář, on si jí nevšímá. A to je právě důvod, proč každý, kdo používá bullshit, je větším nepřítelem pravdy než lhář.

Reklamní heslo banky sleduje strategii nalákat zákazníky stejně jako Právo (či jiné noviny) sleduje strategii co nejvyššího prodaného nákladu. Obě instituce se o pravdu vůbec nezajímají.

Bullshit představuje ohrožení

Ta skutečnost, že bullshit již dnes ovládl v naší civilizaci do značné míry většinu médií, veškerou reklamu a hlavně celou politiku, je podle profesora Frankfurta z Princetonu velká chyba a centrální slabost současné demokracie, protože ji přímo ohrožuje. Zrada, kterou se na sobě dopouštíme, spočívá ve víře, že efektivita je důležitější než pravda. A toto přesvědčení nás vrhá zpět do situace, ve které se již v 5. století před naším letopočtem ocitli Řekové, když uvěřili sofistům.

Jak dopadli, víme, proto si závěrem připomeňme, jak k tomu došlo:

Po perských válkách se všechno od základů změnilo, helénská města (hlavně Athény) zbohatla a svobodní občané, jako po všech převratech, začali se zajímat o politiku a o vědu, která do té doby byla jen pro odborníky, učence a politiky. Jenže, když jim tito lidé začali umění politiky a vědy vysvětlovat, dav byl zklamán a vykřikoval: Povězte nám něco, co by nám pomohlo v životě praktickém a zejména politickém.
Učenci je uposlechli a začali svou moudrost, řecky sofia, používat pro tyto praktické cíle. Proto se jim dodnes říká sofisté.

Učenci vyučovali umění řečnictví, přesvědčování, potírání odpůrců a prosazování jakéhokoliv názoru, ať byl falešný nebo pravdivý. Důsledek ale nenechal na sebe dlouho čekat a během krátké doby začali sami pochybovat, existuje-li nějaká absolutní pravda a nabývali stále silnějšího přesvědčení o tom, že vše je relativní. Člověk se jim stal měřítkem všech věcí a filozofie prostředkem ke zpitomění a potření protivníka.

Mladší sofisté dospěli až k znevážení i základních pojmů jako je spravedlnost a právo a tvrdili, že zákony jsou jen pro hlupáky a pro slabochy. Silný si dělá zákony sám, platnost veřejného práva je relativní a mravnost je jen konvence. „Míníš-li, že je účelem života v pohlavních výstřednostech, máš pravdu, protože jsi měřítkem všech věcí, tedy i smyslu života,“ napsal klasik.

Sláva Řecka pak trvala sice ještě nějakou dobu, ale dnes jde všechno podstatně rychleji. I dějiny soutěží s internetem.

(převzato z Aktuálně.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel