Zajímavé, že na některé momenty raného dětství si nevzpomenete deset let - a ony se stejně zase vynoří. Jestli nějak symbolicky, to nevím, ale v garáži dodnes mám gauč s pochromovanou vodorovnou tyčí, na kterém jsem si v šedesátých letech hrával. Ten gauč nebyl ani velký, ani malý, měl tři polštáře a přes ně žádný potah, takže to byly tenkrát tři planiny. Jasně si pamatuji, že jsem - jednou - začal říkat nejkrajnější planině Válenda, té prostřední Skákanda, no, a mírně vydutému polštáři na druhém kraji jsem říkal Co chceš nebo COCHCEŠ. A sám jsem stanovil pravidla. Na Válendě jsem se směl jen válet, na Skákandě jsem musel vždycky povinně skákat a řádit a na Cochceši, tam jsem si směl vybrat.

Vyplývalo z toho - naštěstí - že jsem si dovoloval permanentně řádit na celých dvou třetinách plochy gauče a jenom… Pouze když jsem nějakým omylem (anebo schválně) doskočil na levou třetinu nazvanou Válenda, reflektoval jsem změnu a „povinně“ zůstal ležet. A případně se leda trošku překuloval. Zrovna tak bylo možné válet se na Cochceši a dumal jsem opakovaně, jak to zařídit, abych se beze ztráty květiny uměl překutálel přes prostřední Skákandu a pokračoval s nejmaximálnější plynulostí ve válení se, ano, na rodné Válendě.

Nedařilo se to propojit. I unavený jsem tudíž musel Skákandu pokaždé pilně přehopsat a teprve za ní jsem se znova složil.

A obejít ji po zemi? Už nepamatuji, zda jsem to sám sobě někdy dovolil, ale asi ne: jednolité království měkkého, malinově zabarveného gauče bylo neopustitelné, nebo aspoň v čase her.

Aplikuji-li tyto absurdní předpisy vytvořené klukem, který sám sebe striktně omezuje, aniž musel, na život, jsou doby hlubokého spánku, je čas intenzivního bdění (Skákanda), ale bývá i cosi mezi, kdy sníme v bdělém stavu. A zatímco na Skákandě se neválíme, ale pokoušíme se prosadit, v noci anebo při snění poněkud ochabujeme a jsme zranitelnější. A možná, napadá mě, by za to stálo občas změnit pořadí a Cochceš by najednou a snad i logičtěji ležel pěkně uprostřed. Na dvou třetinách života by se tak dalo vždy válet, anebo na dvou (z druhé strany) skákat. Těžko říct, proč jsem Cochceš umísťoval na kraj. Z hlouposti? To bych neřekl. Asi aby byly hry složitější - a nenudil jsem se.

V žití je pro každého určitý jeho úsek volný k řádění a představujme si ho nadále uprostřed, jak jsem to stanovil. Cochceš sice je také možno pro řádění využít, když je těsno a chceme být ještě rozmáchlejší, ale už je oblastí rizika, kdy můžeme narazit, dostat facku či přes hubu a nikdy nevíme, zda povětřím neletí olověná kule a nebylo lepší válendově zalehnout.

Odvážnému ale štěstí obvykle přeje a propojení Skákandy a Cochceše v jednu jedinou řádící Skákandu je často produktivní.

Oproti tomu propojení oblasti vhodné k válení s Cochcešem nic moc vytvářet nebude, a tak je třeba i jaksi „správňácké“, že leží aktivní Skákanda uprostřed a mezi Válendou a Cochcešem. Ale jsou určitě lidé, kteří na věc mají názor právě opačný, takže oni si Válendu s Cochcešem propojí. A to pomyslně, jak si říkám, ale usnou opravdově.

Gauč složený pouze z Válendy a Cochceše:

Zvláštní gauč