Fotbalový zápas Glasgow Rangers s pražskou Slavií odhalil, dokonce bych řekl, že nechtěně obnažil několik aspektů současnosti, které zdaleka přesahují nejen jeden fotbalový zápas, ale fotbal a potažmo sport jako celek. Všiml jsem si minimálně tří zajímavých momentů: západní versus východní Evropa, verbální versus fyzický útok, rasismus na principu presumpce viny. A několikerý dvojí metr už byl jen takovou třešničkou na dortu.
Na celé atmosféře kolem zápasu se nedalo nevidět, že na hráče Slavie se hostitelé dívali skrz prsty, což se mimo jiné projevilo podceněním soupeře – přece přes slavný skotský klub nepostoupí do čtvrtfinále Evropské ligy nějaký tým z východní Evropy.
Troufám si tvrdit, že by se takhle (například nevpuštění hráčů do šaten apod.) nechovali třeba k týmu z Německa, Španělska či Itálie. A nejde jen o agresivní způsob hry, ale i o chování k hráčům a celému týmu, které se viditelně zhoršovalo v průběhu zápasu a zejména po něm, tedy po „nečekané“ prohře.
Za normálních okolností by pak všichni řešili především (a nejen) kung-fu zákrok na slávistického brankáře. To nebyl klasický faul, to byl likvidační zákrok a přirovnal bych ho k faulu Stephena Hunta na Petra Čecha (2006), po kterém začal náš reprezentant nosit slavnou helmu.
Na hřišti to ale jiskřilo od samého počátku. Na konci zápasu už skotský tým zcela ztratil nervy a nebyla nouze o kopání do ležícího hráče ve snaze mu sebrat míč. Vše se ale jako zázrakem otočilo, stačil drobný moment. Jeden hráč cosi zašeptal druhému. Nikdo, kromě oněch dvou hráčů, sice neví, co přesně zaznělo, o to rezolutnější jsou stanoviska, která vyústila v klasický rasistický příběh, který překryje vše ostatní.
Co naplat, že druhý hráč poté fyzicky napadne v útrobách stadionu hráče, který mu před tím nějak nadával. Rána pěstí přece nemůže zastínit zašeptání do ouška, pokud se jedná o rasistickou narážku. A tím se dostávám k druhému momentu, kdy se dnes společensky a mediálně více řeší údajný verbální útok než ten skutečný fyzický.
Osobně mi to nedává logiku, ale takový už je vývoj naší hyperkorektní společnosti – slavistický hráč měl vydržet surové zákroky a neustálé provokace (v zápase tým Rangers dostal hned dvě červené karty) a neměl se nechat unést emocemi, to u hráče Rangers bylo fyzické napadnutí protihráče omlouváno právě těmi emocemi, kde šlo jakoby o logické vyústění předchozího šeptání údajně rasistické narážky. Aneb, jak lze dvakrát rozdílně posuzovat situaci.
Čímž jsme u třetího momentu, že totiž u rasismu neplatí klasická presumpce neviny, nýbrž opačně – presumpce viny. No a tím se vlastně vysvětluje vše předešlé. Na případ se hledí, jako by tam rasistická nadávka zkrátka padla a vytváří se tlak na českého hráče, aby on dokázal, že tomu tak nebylo. Proto také jeden z argumentů zní, že kdyby to byla klasická nadávka, nestínil by si rukou svou pusu.
A nakonec pozice fanoušků. Zatímco hloupý a skutečně rasistický banner, se kterým se nechalo vyfotit pár slávistických fandů, obletěl svět a jakkoliv se vedení Slavie a samotní hráči důrazně od toho distancovali, celé věci to jednoznačně poslouží jako přitěžující okolnost.
Na straně druhé jsem v různých diskusích a na sociálních sítích četl od fanoušků Glasgow Rangers, že slavistický brankář měl dopadnout hůře (to byla jedna z těch slušnějších reakcí), ale to média kupodivu tolik nezajímalo. Dokonce i jeden z trenérů Rangers docela přitvrdil, když napsal, že chce vidět krev a truchlícího trenéra Slavie. Nezaregistroval jsem (komentář psán v pondělí 22. 3. v podvečer), že by se skotský tým distancoval od takových postojů. Naopak vidíme snahu, po tom všem, co český tým ve Skotsku zažil (Slavia dokonce podala trestní oznámení), tým z Edenu vyřadit z Evropské ligy.
Musím bez okolků přiznat, že se málokdy podaří, takhle koncentrovaně v jedné události, plasticky a velmi reálně popsat dnešní dobu.
Novinky, 23.3.2021