Česká advokacie oslavila koncem září 25. výročí obnovení své samostatnosti, proto je na místě se ptát, zda a jak se za onu dobu změnilo poskytování právních služeb.

Čas vše mění a připusťme, že dnes se advokacie vykonává docela jinak – dříve komunikace probíhala osobně a informace se uchovávaly v papírových deskách a šanonech; dnes používáme maily a mobilní telefony, cloudy a elektronické instrumenty. Za vší tou vnější odlišností však zůstává podstata advokátní činnosti nezměněna: pomoc právního odborníka tomu, kdo má právní problém. Advokát je tak podoben ranhojiči, který namísto těla či duše léčí nemocné mezilidské vztahy.

Proč tedy na rozdíl od lékařů, kteří mají stále nad hlavou gloriolu, klesá prestiž této profese? Proč jsou advokáti těmi, jimž se vyčítají komplikace v řízení a autorství složitých právních kliček? Důvody této nespravedlnosti vidím dva: Prvním je zkreslení, v jehož důsledku veřejnost považuje advokáta za největšího fanouška vlastního klienta, druhým pak teorie jediné žlučové kapky. Podobně jako jedna lžíce žluči znehodnotí hrnec polévky, patřičně medializovaný prohřešek jediné advokáta překryje tisíce příslušníků této profese vykonávajících své služby kvalitně, leč mlčky. Tento závěr podporuje i poměr kárných žalob na provinilé advokáty (průměrně kolem stovky ročně) k celé množině (15 000 advokátů a advokátních koncipientů). V celém advokátním rybníčku se pak přesně podle Gaussovy křivky najdou advokátní chytří i hloupí, tlustí i tencí, krásní i oškliví a inteligentní i méně chytří. Každý je přitom ke svému klientovi současně vázán povinností mlčenlivosti, podobné lékařskému či zpovědnímu tajemství. A tak úspěšně a rychle ukončené kauzy, nesledované médii, zůstanou uschovány jen v myslích vděčných klientů a ve virtuálních realitách. Vždyť ani obstrukce v řízení nejsou obvykle nápadem samotného advokáta, ale jen využitím nástrojů, které náš právní řád nabízí.

Co s tím? Možná by stačilo nechat advokáty žít a nezkoušet při každé druhé kauze omezovat nebo regulovat jejich postavení či útočit na zákonnou advokátní mlčenlivost. Tato povinnost totiž slouží ochraně klientů, ne advokátů. Možná vám jejich a moje práce nepřipadá morální, přitažlivá nebo bohulibá, ale podobně jako lékař ošetří útočníka i poškozeného, poskytnou advokáti právní pomoc oběma stranám konfliktu, aniž by vyznávali stejné evangelium. Na oplátku – bude-li se kritik brodit právem, může si být jist, že někdo bude vždy stát na stejné straně – jeho advokát.

Autorka je advokátka a šéfredaktorka Rodinných listů, bývalá ministryně spravedlnosti

Uveřejněno v Lidových novinách 24. 9. 2015