Redaktorka Alarmu Saša Uhlová publikovala 6. června článek s titulkem Chceme-li společenskou změnu, měli bychom přijmout i ty, kdo ke genocidě v Gaze mlčeli. Autorka se obrací především k dalším „propalestinským aktivistům“, proto ten plurál. Poukazuje na vyjádření českých politiků k situaci v Gaze a sleduje, kdo se vyslovil správně a kdo nedostatečně. Kupříkladu zmocněnkyni pro lidská práva Kláru Laurenčíkovou nelze pochválit: nedávno sice na sociálních sítích cosi „psala o genocidě v Gaze“, ale teprve poté, co vydala „poněkud bezzubé prohlášení o tom, že by děti v Gaze neměly trpět hlady, kde neuvedla, kdo blokuje humanitární pomoc“. Kdo chvíli stál, už stojí opodál. Každopádně platí, píše Uhlová, že se v poslední době (po kritických slovech prezidenta republiky) začali mnozí „distancovat od politiky kabinetu Benjamina Netanjahua“, ale činí tak „obvykle s různými dovětky, že dosud bylo vše v zásadě v pořádku a teprve nyní začíná být situace nepřijatelná“.

Probíhá u nás prý „úprk na správnou stranu dějin“, avšak vyznačuje se „naprostou absencí sebereflexe“. Přitom už v říjnu 2023 (tj. pár dní poté, co členové Hamásu a dalších palestinských organizací v Izraeli sadisticky vraždili) mělo být patrné, že Izrael zahájí genocidu a OSN před tím varovala – od té doby si mohl každý průběžně vyhledávat podrobnosti o izraelských zločinech, zaujímat a demonstrovat řádné stanovisko. „Pozorovat lidi, kteří využívají poslední možnosti postavit se na správnou stranu, může v leckom, kdo se ozýval už v době, kdy byla každá kritika Izraele projevem antisemitismu a podporou terorismu, vyvolávat pocity hořkosti,“ soudí Uhlová, ale protože společenská změna se odvíjí od toho, že jednotlivci mění názor, velkomyslně radí: „musíme k tomu lidem dát prostor a nekádrovat každého, kdo tak učiní“.

Velkomyslnost a tolerance však mají jisté hranice, navíc ještě není vyhráno a nelze nevidět, že někteří selhávají dosud a významněji než jiní. Je třeba na ně poukázat, přičemž důvod údajně „nespočívá v jejich morálním odsouzení“, nýbrž v tom, aby společnost pochopila, jaké mechanismy ji přivedly ke zlehčování izraelských zločinů. Například „mediálně nejvýraznější expertka Irena Kalhousová (…) k normalizaci genocidy výraznou měrou přispěla“ (zdůraznil A. D.). Na jejím vystupování „nebylo nejhorší to, že se občas dopustila skutečně skandálních výroků (…), ale to, s jakým klidem a zdánlivým nadhledem komentovala postup izraelské vlády a armády“. Není navíc náhoda, že Kalhousovou do médií zvali: „Splňovala poptávku po informování, které zakryje hrůzy, jež se v Gaze děly.“

Uhlová v textu výslovně nepraví, jak se má s ředitelkou Herzlova centra izraelských studií FSV UK Dr. Irenou Kalhousovou naložit, nicméně je zřejmé, že pokání formou sebekritiky by tu nestačilo, její pozice expertky by se měla otřást v základech. Je-li někdo v České republice obviněn, že se podílel na normalizaci genocidy a zakrývání hrůz během genocidy, je to obvinění z trestného činu. Příslušný paragraf trestního zákoníku říká, že „kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo (…) válečné zločiny nebo zločiny proti míru, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta“. Buď tedy Uhlová svá obvinění nemyslí vážně a jenom hloupě promlouvá ke spřátelenému publiku, aniž by si uvědomovala logické důsledky – nebo je vážně myslí a pak jí musí být jasné, že člověk, který by popíral, zpochybňoval nebo schvaloval genocidium, by neměl co dělat v mediálním prostoru, rozhodně by se neměl vyskytovat ve veřejnoprávních médiích a své zlé úmysly by jistě neměl realizovat ani na půdě univerzity. V případě Ireny Kalhousové by tedy šlo de facto o požadavek profesní likvidace.

Útok na Irenu Kalhousovou není první a asi ani poslední: například Iniciativa Akademici*čky proti apartheidu již před rokem žádala, aby Univerzita Karlova přehodnotila zaměstnávání Dr. Kalhousové a vůbec osob, které „papouškují rasistickou sionistickou rétoriku“. Tehdy to ještě bylo přijato jako hloupá výstřednost, dnes píše podobné věci novinářka, která se v mediálním světě těší jistému respektu.

Zároveň platí, že vznesená obvinění jsou absurdní a založená na lži. Lze snadno doložit mnoha citáty od 7. října 2023, že Irena Kalhousová nikdy nekomentovala dění na Blízkém východě z pozice člověka, který by byl lhostejný k utrpení a trápení Gazanů a k lidským právům Palestinců. Stejně tak je snadno prokazatelné, že je dlouhodobě kritická k Netanjahuově politice, k jeho vládnutí s extrémními stranami i ke způsobu, jímž Izrael vede v Gaze válku. Proč tedy zrovna ona tolik vadí Uhlové a propalestinským aktivistům? Protože jim nestačí, že je někdo k izraelské vládě a k jejímu počínání kritický, pokud je současně kritický taky k Palestincům, k Hamásu a k dalším aktérům tragédie v Gaze, pokud připomíná, že situace v Izraeli a na Blízkém východě je velmi složitá, a pokud izraelskou reakci na útok Hamásu neodsuzuje od samého počátku. Propalestinští aktivisté většinou vyžadují jednostrannost a sdílení protiizraelské nenávisti, vyžadují výroky o genocidě, protože těmi končí diskuse – a o to právě jde, aby už žádná diskuse nebyla. Proto také považuje Uhlová za „skandální“ to, co je na komentářích Kalhousové vedle jejích znalostí nejcennější: klid a věcnost, které z těch znalostí plynou, absence nenávisti, předpojatosti a hysterie.

A pokud jde o izraelskou „genocidu“: Izrael teď v Gaze balancuje nad morální propastí, což vidí každý, kdo se tamním děním aspoň trochu soustředěně zabývá. Nikoli proto, že by začal vést nespravedlivou válku a nesl výhradní odpovědnost za mrtvé palestinské civilisty: ta válka má dvě bojující strany, a má-li někdo ústřední vinu za její počátek a podobu, jsou to teroristé z Hamásu a jejich podporovatelé (mj. Írán a Katar). V představách mnoha lidí je Hamás „pouze“ teroristický gang, sestavený z ozbrojených fanatiků (pokud ho rovnou nepovažují za národně-osvobozenecké hnutí), proto se jim zdá izraelská reakce na 7. říjen 2023 nepřiměřená a nelegitimní – ve skutečnosti měla působnost Hamásu jako vládnoucí síly v Gaze podobu organizované diktatury, silné vojenské a politické moci, kterou pro její fanatismus nelze jen ochromit, je třeba ji zničit. Hamás nezajímají palestinské životy: zneužil a dosud zneužívá civilisty jako lidské štíty, a pokud se mu to hodí, vraždí je sám.

Důvod, proč je Izrael v morálně neúnosné situaci, spočívá v tom, že Netanjahu nedokázal a dosud nedokáže vést obtížnou válku v Gaze k přijatelnému konci. Vytáhl k moci a vlivu extremisty, kteří přitom reprezentují jen malou část národa, nekladl dostatečný důraz na osvobození rukojmích a ve vleklém konfliktu navíc přivedl armádu k činům, které se dají vysvětlit, nikoli ospravedlnit (nakolik je lze definovat jako válečné zločiny, to si netroufám posoudit). Izraelská vláda dodnes nemá pro Gazu plán udržitelné budoucnosti, a hrozí, že se cílem stane návrh Donalda Trumpa na vysídlení tamních zdecimovaných Palestinců, přičemž zůstává nejasné, kam by ty miliony lidí vyhnaných z domova měly jít.

Izraelská společnost byla už před 7. říjnem rozpolcená a ocitla se v podobné krizi demokracie jako mnohé západní státy. Neštěstí Izraele je, že uprostřed té krize musí vést svou nejhorší a nejdelší válku a bojovat o budoucí existenci. Historický paradox je pak v tom, že válka pod Netanjahuovým vedením (likvidace či zásadní ochromení Hamásu, Hizballáhu a především zásadní oslabení Íránu) možná povede k tomu, že na Blízkém východě budou lepší vztahy než dřív a Izrael získá větší bezpečí – během toho procesu však může ztratit podstatnou část soudržnosti, demokratické podstaty a morální síly, kterou mu dali jeho zakladatelé, může se zkrátka změnit v jinou zemi. Trumpův návrh se ovšem zatím nerealizuje: z úst Netanjahuových extremistických partnerů zazněly výroky, které lze označit za genocidní, ale obviňovat z genocidy židovský stát je nevěcné a nespravedlivé. Mluví-li o genocidě představitelé OSN, jako je antisemitská zmocněnkyně Francesca Albanese, která mj. označila masakr Hamásu za reakci na izraelský útlak, je to bohužel v řádu věcí, OSN je ve vztahu k Izraeli v podstatě zdiskreditovaná. Zůstává nejasné, proč by o genocidě měli, či dokonce museli mluvit všichni politici, novináři a analytici včetně Ireny Kalhousové.

Lidé jako Saša Uhlová si podle mého názoru usmysleli, že válka v Gaze a utrpení palestinských civilistů ospravedlňuje dlouholetý ultralevicový antisionismus. Jako by snad propalestinští (přesněji protiizraelští) aktivisté získali zadostiučinění a s ním i právo tvrdit, že se potvrzuje to, co přece léta říkali, jako by snad dokonce obdrželi morální kredit k určování, kdo a jak se má k Izraeli a Gaze vyjadřovat. Není tomu tak. Nikdy neplatilo, že „každá kritika Izraele“ je „projevem antisemitismu a podporou terorismu“, jak tvrdí Uhlová, ale pořád platí, že antisionismus je často součástí antisemitismu a podporou terorismu. Nevím, jestli u nás nastává hromadný „úprk na správnou stranu dějin“, zato vím, že lidé, kteří se při první příležitosti spěchají zařadit tam, kde tuší bezpečné závětří převládajícího veřejného mínění, nebývají hodni následování.