Byla jednou jedna neobyčejně nechutná diktatura, režim jako řemen. Dokonce došla tak daleko, že nezachraňovala planetu a nechala obyvatelstvo opuštěné dohola. Žádné regulace, žádné direktivy. Dělejte, co umíte, tak daleko ty strašné poměry dospěly. Lidi reptali, ale doma, potichu, protože to byla diktatura. Dařilo se jim ale dobře, dokonce čím dál víc. Úpěli takříkajíc v blahobytu.

Přestaly se jim ale rodit děti. Tak to ve světě chodí. Blahobytem lidi zpohodlní a děti jim přijdou na obtíž. Jsou radost, ale taky starost. Zkrátka, porodnost klesala a když dosáhla osudné hranice jedno děcko na ženu, ta zvrácená diktatura přišla s reformou tak odpuzující, že ji za to málem vyloučili z OSN.

Princip byl jednoduchý: majetek bezdětné osoby propadne státu. V těchto několika slovech je obsaženo jádro. Princip byl samozřejmě rozveden do paragrafů právního řádu. Diktatury mají svoje zákony. Bylo třeba řešit single otce a rozvedené osoby. Nicméně, každý má nějakého otce a nějakou matku a učenci dokázali vtělit jejich nároky i nenároky do práva. Pro jednoduchost pochopení ale demonstrujme další vývoj na nejprostší variantě, na páru muže a ženy.

Muž zemře, následuje žena, tedy bez potomků. Bum a jejich milionářství propadne státu.

Stejná situace, jeden potomek zbyl. To je to „mezní dítě‟, kdy krize přechází do katastrofy. Potomek dědí milionářství, ale je zatíženo dědickou daní. Dědí tedy, ale málo.

Jděme dál, zůstaly dvě děti. Podobná situace, tedy obě dědí, ale daň je výrazně nižší. Další krok si snadno představíte. Tři děti dědí, ale jsou od daně osvobozeny. Při čtvrtém a dalším dítěti přichází bonus. Z čeho je hrazen? Inu, svatá prostoto! Přece z majetku propadlému té ohavné diktatuře!

Napadne vás, jak se podaří takovou reformu prosadit. Je to prosté. Diktatura si spočítala, kolik jí vynese příjem z dědictví typu „mrtvá ruka‟ a mohla si dovolit úměrně snížit daňové zatížení obyvatelstva. Došlo k ojedinělé situaci win – win pro všechny a je smutné, že k ní došlo právě v tak nehorázné diktatuře.

Systém se rychle zavedl a měl další vývoj. Jakmile děti pochopily, co je to „daň‟ a co je „bonus‟, požadavek „já chci bratříčka‟ a „já chci sestřičku‟ se dostal na úroveň „já chci elektrickou koloběžku‟. Od zavedení reformy ona zavrženíhodná diktatura zrychlila bohatnutí a navíc její demografická krize přešla do stavu zvaného baby boom a hrozilo by jí přelidnění. Naštěstí její obyvatelé byli tak bohatí, že si mohli dovolit přemísťování do sousední, zvolna se vylidňujících zemí.

Což je svým způsobem nepřípustné a však jsem taky inzeroval, že jde o bezpříkladně zvrhlou diktaturu, zasluhující obecné opovržení.

Psáno pro Lidovky.cz