Má ještě vůbec smysl si 28.říjen připomínat a oslavovat? Touto větou se dá charakterizovat nemalá část článků, rozhovorů a příspěvků na sociálních sítích věnujících se výročí vzniku samostatného státu 28.října 1918.
Rozumím některým argumentům, určitě lze souhlasit s tím, že se jedná o ZVLÁŠTNÍ svátek připomínající vznik státního útvaru pod názvem Československo, které již 33let neexistuje.

Podunajská monarchie – hráz proti hitlerovskému Německu?
V této souvislosti rezonuje v posledních letech čím dál silnější názor, že byla velká chyba se osamostatnit, že jsme měli raději zůstat součástí Podunajské monarchie (habsburské říše), poněvadž její existence by nás ochránila před pozdější nacistickou okupací. Byli bychom prý silnější jak před 2.světovou válkou, tak i v současné době. Prostě Hitler se svými generály by si na nás nedovolili. A navíc by prý v současnosti měl náš hlas výrazně větší váhu.

Habsburská dynastie – obrana proti muslimské expanzi, baroko i hospodářský rozvoj

Pojďme začít tím pozitivním, co přinesli habsburkové zemím Koruny české. Přiznávám, jde o subjektivní pohled, osobně mám spíše kladný vztah k existenci habsburské monarchie. V 16. a 17.století šlo o poměrně stabilní královskou dynastii, která dokázala odolávat náporu muslimských Turků (za pomoci části tehdejší křesťanské Evropy). Památná je především bitva u Vídně v roce 1683, kdy se podařilo spojeným křesťanským silám na čele s polským králem Sobieským muslimské hordy rozprášit.

Habsburská dynastie následně v 18.století osvobozovala Uhry a Balkán od islámské nadvlády řadou vítězných bitev, z nichž ty nejpamátnější vedl slavný vojevůdce Evžen Savojský.

Pro země koruny české byl určitě pozitivním jevem rozvoj vzdělanosti a barokního umění, se kterým se setkáváme hlavně v architektuře dotvářející malebný ráz naší krajiny (v porovnání se strohým protestantismem).

Dalším pozitivem je bezesporu průmyslový a ekonomický rozvoj českých zemí v průběhu 19.století.

Hlavní příčina rozpadu Podunajské monarchie: Dualismus

Jenže ve 2.polovině 19.století (v roce 1867) Habsburkové zasadí budoucímu vývoji zásadní ránu v podobě vytvoření Rakousko-Uherské unie na úkor dalších národů. Namísto politických reforem připravující podmínky pro vznik federace rovnoprávných členů podunajské monarchie vzniká sešněrovaný nevyvážený dualismus, který „dusí“ hlavně politicky ostatní národy žijící v habsburské monarchii.

Tady hledejme kořeny pozdějšího poměrně vypjatějšího českého vlastenectví projevující se výraznou měrou koncem 19.století. Je třeba si ale přiznat, že v českých zemích vlastenecké spolky a ekonomika jen kvetly, zato takoví Chorvaté nebo Slováci spadající do Uher, ti zažívali tvrdou maďarizaci.
Na počátku 20.století sílí uvnitř Podunajské monarchie touha jednotlivých národů po samostatnosti, což se projevuje neustálými vnitřními spory. Stačí se podívat na mapu, kterou přikládám.

Podíváte-li se na sever/severovýchod od českých zemí, jde o dnešní jihovýchodní Polsko a Halič s drtivou převahou obyvatel hlásících se k polské národnosti. Poláci už 150 let touží po obnově svého státu. Polsko na mapě nevidíte, rozdělily si ho mezi sebe Rusko, Prusko (později císařské Německo) a Rakousko-Uhersko. Stojí za zmínku, že na Haliči za 2.světové války probíhala ta největší zvěrstva zapřičiněná vypjatým nacionalismem.

Posuneme-li se jižním směrem, Chorvaté jako součást Uherska rozhodně spokojeni nebyli a dávali to občasnými vzpourami často najevo. I tam byl nesmírně silný nacionalismus. O dalších balkánských národech žijících na území Bosny a Hercegoviny ani nemluvě.

Prostě Rakousko-Uherská říše byla začátkem 20.století obr na hliněných nohou s velkými nacionálními rozpory sužujícími celou Podunajskou monarchii.

Navíc se dostávají před 1.světovou válkou do vedení habsburské monarchie generálové a politici militaristického ražení, kteří za 1.světové války prohrávají, co mohou (až na úplné výjimky). Pěkně tuto genezi popsal ve svém článku tady na Neviditelném psu Marian Kechlibar. Mimochodem tyto prohry neschopných rakouských generálů odnášejí na zdraví i životech naši vojáci, co za Rakousko-Uhersko bojují. Před vypuknutím 1.světové války se tedy už nejednalo o přívětivého císař pána, ale o tvrdý militaristicky laděný režim.

Bezpochyby šlo o jeden z hlavních důvodů, proč se celá řada Čechů přidala k legiím a bojovali za samostatnou vlast (jedním z nich byl i můj děda, ale to je již jiný příběh).

Velká část národů žijících v Podunajské monarchii si přála samostatný stát. Poláci, Chorvaté, Slováci. A Češi. My navíc hospodářsky táhli ekonomiku Rakouska-Uherska.

Vznik Československa v roce 1918 byl tudíž nevyhnutelný, ať už se Slováky nebo bez nich. Je třeba také vyzdvihnout poměrně vstřícnou reakci habsburských úřadů na vznik naší republiky. Nemstily se a ani nedocházelo ke zbytečnému násilí v porovnání s posledními dny Protektorátu na konci 2. světové války.

Mýty o potenciální vojenské síle Podunajské monarchie před 2.světovou válkou

Argument, že existence Podunajské monarchie by v době před vypuknutím 2.světové války byla silnější hrází než Československo vzniklé po roce 1918 je samozřejmě nesmysl, topili bychom se v ještě větších problémech než coby samostatný československý stát.

A co se týká potenciálu silnější obrany proti tehdejšímu nacistickému Německu, stačí se podívat, jak dopadlo Polsko v roce 1939 a hlavně Francie v roce 1940, která měla v objemu vojenské techniky i počtu vojáků díky společnému britsko francouzskému kontingentu převahu nad nacistickým Německem, ale blitzkrieg pod vedením Mansteina a Guderiana zafungoval na jedničku a Francie po několika týdnech kapitulovala.

Země Koruny české – 1000 let

Važme si tedy 28.října 1918, od něhož se odvíjí podoba našeho dnešního státu, který má už více jak TISÍCILETOU historii. Jde o obrovský duchovní poklad a dědictví našich otců, na který často zapomínáme.

Můžeme si v dnešní době alespoň částečně o svých věcech rozhodovat sami, i když vrchnost už není ve Vídni, ale v Bruselu. Ale to je již náš problém, nemůžeme se na nikoho vymlouvat.

Takže vzpomínejme na císaře pána a jeho rodinu v dobrém i na celou habsburskou monarchii, ale jako na historii, nikoliv něco, co by se mělo znovu vrátit.