V sobotu slavily Spojené státy americké své dvou set padesáté narozeniny. Jen to považte, čtvrt tisíciletí! V té době jsme byli pár let za polovinou třistaletého úpění a doba temna u nás vrcholila. V celé Evropě se mohlo o občanských svobodách mluvit jen na tajňačku. Revoluce ve Francii se teprve chystala a tehdy osmnáctiletý pozdější revolucionář Robespierre teprve objevoval spisy Jean Jacqua Rousseaua. Tak tedy 4. července měly USA narozeniny. Třeba vám to přijde směšné, ale rád jim k svátku poblahopřeju.

O existenci Spojených států jsem se dozvěděl jako malé dítě. Měli jsme doma kulatou škatuli s fialovými krystalky. Sypalo se to vody a dělala se z toho limonáda. Od rodičů jsem věděl, že to rozdávala jakási UNRRA a série dětských „proč‟ mě dovedla až k Americe. Jak jsem rostl, rozšiřovalo se poznání. U sousedů odebírali humoristický týdeník Dikobraz. Tehdy probíhala Korejská válka. Spojené státy tam byly oblíbené téma. Ukazovali tam zemi, která miluje bombardování, věší černochy a lidé se tam opíjejí silnou lihovinou zvanou kokakola. To bylo v tom Dikobrazu. Ale souedovic starší kluci poskytli i jiný zdroj informací. Komiksy s Pepkem námořníkem a psem Pluto, později kovbojky a učili mě píseň Rutyšuty Arizona Texas.

Jo, uteklo to. Když se ohlížím, zjišťuju, že v polovině mého života do mě hustili nejhnusnější pomluvy o Spojených státech. Obrázek jsem si ale dělal z toho, čemu se říká „soft power‟. Co že to je? V podstatě je to kulturní působení v tom nejširším slova smyslu. Knihy a filmy. Muzika. Ale taky třeba džíny. Svoje první jsem získal v Polsku. To byl tenkrát velký zdroj americké soft power. V polském kulturním středisku v Jindřišské ulici jsem byl pečený vařený. Dodnes vzpomínám na pocit štěstí, když jsem si tam koupil první rokenrolovou desku!

Když pak se všechno změnilo a mohl jsem do Ameriky jezdit, zjistil jsem,že tehdejší soft power mě nešidila. Je to opravdu ta velká svobodná země, jak se o ní psalo. Že se tam taky těžce žije, to nějak k té svobodě patří. Když otcové zakladatelé podepisovali 4. července prohlášení nezávislosti, věděli, že je nečeká procházka růžovým sadem. Dali světu příklad. Někde ho s větším či menším úspěchem následovali. Tomáš Garrigue Masaryk by si jistě přál, abychom v tom byli rychlejší a úspěšnější, ale snažíme se. I na něho tedy vzpomínám, když možná pošetile blahopřeji velkému národu k čtvrt tisíciletí svobody.

Psáno pro ČRo Plus