Jako každý rok je i tento plný výročí. Jedno jsme si odbyli v únoru, v těchto dnech si připomínáme další a žaludek se svírá nad jedním i druhým: před sedmdesáti lety zemřela spolu s Hitlerem, Maem, Pol Potem a tuctem dalších největší zrůda dvacátého století, Josef Vissarionovič Stalin. Další výročí budou následovat a v té spoustě by nemělo zapadnout jedno zdánlivě bezvýznamné. Před sedmdesáti lety vyšel román 451 stupňů Frahrenheita. Jeho autor, Ray Bradbury, o se něm vyjádřil, že popisuje svět, jaký by se mohl vyvinout za čtyřicet nebo padesát let. Asi zbytečně nicméně nezbytně připomenu oč jde – ve světě blízké budoucnosti je kultura redukována na jakési elektronické zábavné prostředí a knihy jsou zakázány a likvidovány. Číselný údaj v názvu je stupeň teploty, kdy papír začíná hořet, o to se starají specialisté, kteří knihy pálí, v případě nutnosti i s jejich majiteli.
V českém překladu Jarmily Emmerové a Josefa Škvoreckého román vyšel česky v roce 1957. Bylo mi dvanáct, četl jsem ho s planoucíma ušima (jaká je tepelná hranice vzplanutí uší?) a rozuměl jsem mu jen částečně. Možná, že mu takto neúplně rozuměl i jeho autor. Že se pálí nepohodlné knihy, to jsem chápal i ve dvanácti letech. Můj táta tehdy zachránil z knihovny ve slapech několik metráků knih, které by Stalinovi čeští pohůnci hodili do stoupy. Ale proč by se měly pálit všechny knihy? V povídce Usher II. sbírky Marťanská kronika, ta česky vyšla poprvé dva roky po Fahrenheitovi, se výslovně píše, že ke zničení přišly bagately typu Mickey Mouse. Chápal jsem, proč režim likviduje Orwella, jak jsem ho znal z vyprávění. Proč ale pohádku o Červené Karkulce?
Přitom stačilo číst Fahrenheita pozorně a mohlo mě to trknout. Cituji pyromanského kapitána Beattyho:
„Náš civilizovaný svět je tak rozlehlý, že si nemůžeme dovolit, aby menšiny byly nespokojené a neklidné. /.../ Černoši nemají rádi Černouška Samba. Spalte ho. Bělochům je proti srsti Chaloupka strýčka Sama. Spalte ji. Napsal kdosi knihu o vlivu kouření na rakovinu plic? Spalte tu knihu! Žádá se klid, Montagu. Mír, Montagu.‟ A na jiném místě: „Celý ten trik provedla, díkybohu, technika, využití mas a tlak menšin.‟
Takhle to viděl Ray Bradbury před sedmdesáti lety. Mnohé z jeho vizí se naplnily. Od velkoplošných obrazovek v bytě po „mušličky‟ v uších vyhrávajících triviální hudbu a litanii žvástů. Z jedné strany dohled předvídaný Orwellem, z druhé strany snaha nikoho neurazit a neomezit jeho bezpečný prostor. Spisovatelé se stávají psanci, nejdřív Rushdie, po něm Rowlingová, teď kuchají Dahla a Flemminga. Bradbury to odhadoval na čtyřicet, padesát let. No, přichází to o něco později, vizionáři vyhlížejí svoji představu příliš dychtivě a věří v její naplnění optimisticky.
Nebo pesimisticky, že to přišlo později. Ale přišlo.
Psáno pro Lidové noviny