19.10.2019 | Svátek má Michaela


1968: Už neuvěřitelných čtyřicet let ...

19.8.2008

... nás dělí od oné osudné noci na 21. srpen 1968, která zvrátila a vykolejila životy milionů, včetně toho mého. Pro generace, které přišly po nás, už se stává tehdejší znásilnění Československa půlmilionovou armádou rudého „bratra“ pouhou zmínkou v historii. Vzpomínka účastníka snad pomůže připomenout, jak naprosto neočekávaná a krutě osobní to byla událost a jak naivní a nebezpečný může být předpoklad, že zapomínání je milosrdné, protože nic podobného se přece už dnes či zítra opakovat nemůže....

Je po půlnoci, usnul jsem asi před půlhodinou. V předsíni hlasitě a vytrvale řinčí telefon. Rozespale se k němu dopotácím a slyším: „Jsou tady!“ „Kdo?““Rusáci!“ Podlaha se mi začíná třást pod bosými chodidly. Rozrážím okno do Karmelitské ulice a dole se valí řada obludných řinčících transportérů a jejich tykadla dělových hlavní krouží z chodníků do oken a nazpátek. Je to sen? Házím na sebe šaty a vybíhám do ulic noční Prahy, přes Malou Stranu, Karlův most, který se otřásá a drolí pod řetězy obrněných nestvůr, na Staré město. Hloučky rozespalých lidí se slzami v očích zvedají zaťaté pěsti proti namířeným samopalům, někteří se snaží komunikovat školní ruštinou s nechápajícími asijskými tvářemi mladíčků pod helmami s rudou hvězdou.

Potkávám kamaráda z dokumentárního filmu s kamerou a dvěma těžkými taškami baterií. „Prosím tě, nemohl bys mi ty baterie vzít? Musíme rychle na Václavák, u rádia se prej střílí.“ Jako ve snu probíhá zbytek noci a další den. Natáčíme jednu kazetu za druhou, jsou pouze dvacetiminutové, dotočené dáváme cizincům a prosíme, aby je dopravili nějak do BBC v Londýně. Hořící tank, zlezený hrstkou mladých kluků mávajících zkrvavenou československou vlajkou, stejně jako kulky z kulometů, které se odrážejí od omítky Národního muzea a budovy rozhlasu, se mi vrývají do paměti stejně hluboko jako obrázky do citlivé vrstvy filmu v kamarádově kameře. Tranzistorák chraptí volání o pomoc a varování: „Okupační armády konfiskují civilní automobily a používají je k zatýkání, dávejte pozor na poznávací značky.....“

Potkáváme přátele, kteří narychlo zorganizovali na Letné cyklostylování letáků s poznávacími čísly konfiskovaných aut. S tisícovkou letáků v otevřené dvousedadlové aerovce jedeme Letenským tunelem do vnitřní Prahy a na mostě nás zastavují namířené samopaly. Majitel aerovky i já jsme surově dostrkáni ke zdi Ústředního výboru KSČ, kde pak stojíme mlčky několik hodin. Černá ústí samopalů dvou špinavých vojáků v dlouhých uválených „kopřivách“ zelených kabátů nám tlačí na břicho. Snaha o komunikaci je zbytečná, rusky zřejmě nerozumí. Střídají se asi po dvou hodinách. Kamenné tváře s vysedlými lícními kostmi a tupým výrazem; jistě jsou schopni kdykoliv zmáčknout spoušť. Nebudeme je radši dráždit prosbou, že si musíme odskočit. Po řadě hodin, kdy už máme oba promočené nohavice u kalhot, přichází důstojník a mávnutím ruky nás propouští. Zdřevěnělé nohy nám vypovídají poslušnost a po osudu auta nepátráme...

Pocit naprostého ponížení a bezmoci zůstává hluboko a navždy v nás a když pak navíc jednotu odporu a nadšení davu v proluce u Dětského domu, v těch dnech pražského „Hyde parku“, rozbourá Smrkovský, který po návratu z Moskvy z rádia žádá občany, aby se rozešli a vyhrožuje „nedozírnými následky“, je mi jasné, že v této pošlapané zemi nechci opakovat osud svého otce a řady příbuzných, kteří strávili polovinu životů v komunistických kriminálech a pracovních lágrech. Navíc dostávám avízo, že „Svaz mladých vědeckých pracovníků“, který jsem na jaře spoluzakládal, je prý pokus o založení opoziční strany, takže času na útěk není moc. Přechod hranice u Železné Rudy, bez dokladů, bez kufru, pouze s třemi nejoblíbenějšími knížkami veršů v kapse, byl nečekaně bezproblémový a přede mnou se otevřelo neznámo nového života....

Je konec osmdesátých let. Už kanadský občan a řádný profesor lékařské fakulty ve Vancouveru sedím v kině. Na plátně začíná Kaufmanův film podle Kunderovy „Nesnesitelné lehkosti bytí“. Byt u Karlova mostu, v předsíni řinčí telefon, mladý lékař rozespale zvedá sluchátko a slyší: “Jsou tady.“ Dům „U tří pštrosů“ se otřásá a pod okny jede po Karlově mostě kolona tanků s rudými hvězdami. Mnohé černobílé dokumentární záběry z okupované Prahy jsou identické s těmi, které jsme filmovali s přítelem Pavlem Brezinou. Běhá mi mráz po zádech. Zdá se mi to? Podruhé prožívám stejnou hrůzu zoufalství a bezmoci. Ne, nezdálo se mi to. Režisér Jan Němec, který byl Kaufmanovým poradcem, našel záběry v archivu BBC a historii o telefonu řinčícím v předsíni nenapsal Kundera, ale scénárista filmu zřejmě použil můj příběh tlumočený mým přítelem Němcovi. Prožívat osudné dny svého života podruhé byl pro mne šok, ale byl jsem vděčný, že příhodu u zdi ÚV KSČ jsem na plátně opět prožívat nemusel.

Vancouver








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.