1968: Srpen očima desetiletého školáka

O prázdninách roku 1968 mi táhlo na desátý rok. Prožíval jsem bezstarostné léto na malé vesnici a ani politiku, natož nějaké politické uvolnění jsem pranic nevnímal. To platilo až do středy 21. srpna. Již ráno toho dne jsem z vypjatého rozhovoru rodičů vyrozuměl, že nás obsadili Rusáci (jinak se jim neřeklo). A už dopoledne se po hlavní silnici, asi 300 metrů od našeho domu, začaly valit tanky s bílým pruhem. My děti jsme je pozorovaly z uctivé vzdálenosti a ten náhlý pocit ponížení a bezmoci si dovedu vybavit dodnes. Stačilo pár hodin a z nás deseti až třináctiletých kamarádů se stali političtí radikálové.

Politice jsme naslouchali z rádia a sledovali ji v televizi, četli jsme noviny, poslouchali jsme debaty dospělých. Taky jsme vyrobili několik plakátů. Psali a kreslili jsme je pastelkami na obyčejný balící papír a připínáčky jsme je večer špendlili na poskládané sněžáky a telegrafní sloupy podél silnice. Text jednoho z nich si pamatuji dodnes - "Když už jsou tady, ať chcípnou hlady".

Jenže zrovna s tímto heslem jsme nebyli nijak důslední. Když nás druhý den okupace dostihla zpráva, že nedaleko na křižovatce stojí porouchaný nepojízdný tank, hned jsme se tam na kolech vydali. Na silnici byl sice relativní klid, hlavní kolona obrněnců už byla pryč, ale my jsme raději zvolili bezpečnější polní cesty. A na poli u křižovatky skutečně stál tank. Několik vojáků polehávalo kolem - čekali na pojízdnou dílnu. Opět jsme zachovali uctivý odstup. Další den ráno jsme se na stejné místo vydali znovu. Situace se opakovala, jen se kouřilo z malého ohníčku - vojáci nejspíše chystali snídani. Mávali na nás, ať jdeme blíž.

Pomalu jsme zkracovali vzdálenost. Samozřejmě, že záhy to skončilo tak, jak muselo - za chvíli jsme nadšeně prolézali tankem odshora dolů a "řídili" tu obludu všemi pákami a pedály, "stříleli" jsme ze všech jejích zbraní. Následujících několik dní (porucha si vyžádala výměnu celého motoru a tím i čekání) jsme osádku tanku tajně, aby doma nevěděli, zásobovali solí, cukrem, vajíčky a sádlem. Na oplátku jsme si v tanku mohli dělat co jsme chtěli, "asistovali" jsme i při samotné opravě. Kolem munice poskládané na strništi jsme našlapovali po špičkách - ostré náboje do tankového kanónu musely po dobu výměny motoru ven. Byla jich pěkná řada a šel z nich strach.

Byli jsme rozpolceni - ti vojáci byli okupanty a zároveň to byli docela normální kluci, ve věku našich starších sourozenců a kamarádů. Ale hned jak odjeli, měli jsme zase jasno - vtrhnout do mírumilovné země po zuby ozbrojenou armádou a vnucovat jí tím svojí politiku, to se zkrátka nedělá. V našich dětských očích bylo vše naprosto jednoduché a jednoznačné - agrese je agrese. Stoprocentně nám to potvrzovala tehdejší média a v nich populární osobnosti, stejně tak rodiče, přátelé a starší kamarádi.

Nepříjemné překvapení jsme zažili v pondělí druhého září, s nástupem do školy. Školou byla malá jednotřídka, ve školním roce 68-69 nás bylo celkem 12 dětí od první do čtvrté třídy. To vše zvládala jedna paní učitelka (zvláštní - ještě když nám na konci června předávala vysvědčení jsme ji oslovovali "soudružko"). Přišli jsme do školy z prázdnin plni okupačních zážitků a samozřejmě jsme se svými radikálními názory na politiku nijak netajili. Ale paní učitelka zahájila nový školní rok proslovem, jehož hlavní myšlenkou bylo, že se velice brzo ukáže, že se všichni mýlíme. Že Sovětský svaz je náš největší přítel a vojáci sem přijeli obnovit pořádek a že byl nejvyšší čas. Tak tomuhle jsme nerozuměli. Pořádek tu před příchodem okupantů přece byl. Nevěděli jsme si s učitelkou a s jejími prapodivnými názory rady.

Problém se nakonec záhy vyřešil sám - paní učitelka odjela ještě v září na dlouhodobý léčebný pobyt do lázní a na její místo nastoupil svérázný důchodce, duší bohém a založením umělec-malíř. A v jednotřídce nastaly kontrarevoluční rejdy. Zastupující učitel nazýval Sovětský svaz velkým volem a Československo jeho jazykem. Tím si nás získal. Navíc byl díky jedinému rannímu autobusu vždy ve škole už v sedm, a tak do osmé zorganizoval kroužek kreslení. Zcela dobrovolně jsme tehdy skoro všichni chodili do školy na sedmou! Kreslili jsme jako o závod, navíc jsme se seznámili i s různými technikami - sochali jsme z lipových špalíklů, zkoušeli jsme i linoryt a dřevoryt a v důsledku toho jsme bývali tiskařskou černí zapatláni až po uši. Výtvarný kroužek často zabíral většinu dopoledne, občas jsme se k ostatní výuce nedostali vůbec. Byly to krásné časy.

Vše vyvrcholilo v září roku 1969, kdy se ve škole začalo vyučovat i náboženství. To už jsem ale dojížděl do města do páté třídy. Normalizace rejdy utnula někdy v lednu 1970. A jednotřídka byla definitivně zrušena v roce 1973 nebo 74. Zbývá jen dodat, že jsem rád, že se paní učitelka tak zásadně mýlila. Škoda, že to trvalo dalších dvacet jedna let.

srpen 2008