Neviditelný pes

1968: Sovětský generál a 21. srpen

22.8.2008

V sobotním vydání přinesla Mladá fronta Dnes komentovaný přepis monologu sovětského generála ve výslužbě, devětaosmdesátiletého Pavla Kosenka, který zaznamenal redaktor České televize Josef Pazderka. Tento generál v noci dne 21. srpna 1968 na rozkaz Leonida Brežněva ze 17. srpna s 35. motostřeleckou divizí obsazoval centrum Prahy. Ti vojáci, na které se starší Pražané pamatují, byli tedy jeho podřízení a mají na svědomí většinu ze 108 lidí, kteří u nás při okupaci Československa padli.

Základní vyznění jeho monologu lze shrnout do věty: „Splnili jsme rozkaz, o kterém ani po čtyřiceti letech nepochybuji,“ který deník uvedl v perexu. Otázka, na kterou se pokusím odpovědět, zní: Jak je možné, že tento muž, absolvent vojenského pěchotního učiliště ve Vladivostoku, tedy vojenské akademie, může po tom všem, co bylo o invazi vojsk sovětské, východoněmecké, polské, maďarské a bulharské armády do Československa napsáno, toto říci, když většina těch, kteří o tom něco vědí, se Čechům a Slovákům dodnes omlouvá? Taková je alespoň moje zkušenost.

Odpověď na tuto otázku je možné si skládat jen ze střípků jeho vět, které jsou v článku roztroušeny. Z uvedeného textu vyplývá, že nešlo de facto o interview, ale jen o Kosenkovo memorandum, prohlášení, protože byl vyškolen tak, že s ruským generálem se nediskutuje, ten vydává jen rozkazy a prohlášení. Vlastně čtenářům předvádí, jak s médii, tedy tiskem, komunikovali vládci a generálové v předdemokratických systémech. Monolog ruského generála velice silně připomíná slavný rozhovor, často citovaný v učebnicích žurnalistiky, s kancléřem Bismarckem z roku 1892 pro francouzské noviny Le Matin, který bývá označován za typ. tzv. audienčního rozhovoru, kdy novinář spíše poslouchá a pokládá jen zdvořilostní otázky.

Ale i ze zmíněných střípků je možné si učinit přibližný obrázek o tom, jakým způsobem byl velící sbor manipulován.

V generálově monologu zazní tyto věty: „Politiku jsem sledoval jen letmo… Měli jsme svých starostí dost… O tom, co se děje v Československu, jsme moc nevěděli. Pak přišel rozkaz, že máme postupovat na Prahu. Tak jsem poslech.“

A o kousek dál čteme: „Na československých hranicích stály západoněmecké a americké jednotky. Stačilo jen překročit hranice a pochodem vchod až na Moskvu. Chápete? My jsme zachránili svět před třetí světovou válkou.“

Sovětský generál byl tedy evidentně člověk apolitický, od informací zcela odtržený: před zahájením okupace již několik týdnů nedostávala v polních leženích sovětská armáda ani noviny a měla zákaz poslouchat rádio i televizi. Jediným zdrojem jejich informací byli politrukové, tedy důstojníci z politického oddělení, kteří jim předčítali oficiální prohlášení a rozkazy.

Informační vakuum bylo zaplněno pouze oficiální propagandou. Informace, které ale dostával i sám generál, musely být tak zkreslené, že i on v monologu konstatuje: „Když jsme se ráno v půl čtvrté 21. srpna dostali na okraj Prahy a na chvíli jsem vystoupil z obrněného vozu, přiběhla ke mně skupinka českých žen a začala mi vyhrožovat, že mě doškrábou a zabijí… Poprvé mi došlo, že nás Češi asi radostně vítat nebudou… Nejhorší to bylo 21. srpna v poledne na Václavském náměstí… Bylo to doslova lidské moře a nenávistně hučelo…. Hrozné. Valila se na nás nenávistná masa lidí…“ I tyto skutečnosti si dokáže bývalý generál dodnes snadno vysvětlit: „Byli to mladí lidé, zmanipulovaní kontrarevolucí a schopní všeho.“

Sovětská ideologie byla mocná čarodějka a dokázala ledasco: V roce 1933, jak píše Stanislav Budín ve svých pamětech, vyznával teorii „sociálfašismu“ a byl přesvědčen, že nejhoršími nepřáteli dělnické třídy a proletářské revoluce jsou právě levicoví sociální demokraté, protože jejich levičáctví je pouze předstírané a slouží buržoazii. Fašismus vnímal Budín a ostatní po vzoru Leninova učení jako poslední pokus buržoazie zachránit moc před nastupující a nezadržitelnou proletářskou revolucí. Teprve po roce 1941, tedy napadení Sovětského svazu, se jejich propaganda změnila, i když první německé zajatce sovětští vojáci ještě vítali jako bratry dělníky. Chvíli trvalo, než se sovětští vojáci sami přesvědčili o opaku.

A podobně tomu bylo i v Praze: obyčejní vojáci taky brzy pochopili, že tu nebyla kontrarevoluce, a proto museli být převeleni. Těm novým, kteří je po pár dnech vystřídali, už na pozadí rozstříleného Muzea mohli vykládat důstojníci cokoliv. Jen stařičký generál, který obsazování Prahy velel, dodnes všemu věří a raději si lže, protože nechce být pohřben jako okupant. Dokazuje to i věta: „Říkalo se, že prý u rozhlasu se sváděly boje, já tomu nevěřím.“ Jako velitel musel být o všech vážnějších střetech informován a navíc si tamní boje sovětská armáda natáčela.

Škoda, že redaktor Josef Pazderka nebyl na rozhovor řádně připraven a nemohl mu předkládat důkazy. Stačilo by jen, kdyby mu ukázal knihu fotografa Josefa Koudelky s lakonickým názvem 1968 a generál Kosenko by se musel pokusit myslet jinak. Byl by třeba potom pohřben jako okupant, ale ne jako lhář.

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel



zpět na článek