Trochu se opravím, výročí Maďarského povstání z roku 1956 se vzpomíná hodně, když je kulaté a velmi sporadicky v létech ostatních. Na pořádné vzpomínání si tedy počkáme čtyři roky. Nicméně letošek je vzhledem k okolnostem mimořádný.

Sedmého listopadu, před šestašedesáti lety, přivezly sovětské tanky do Budapešti poničené prudkými boji zahájenými 4. listopadu Jánose Kádára coby předáka loutkové dělnicko-rolnické vlády. Boje pak pokračovaly několik dní, až utichly a nastala tvrdá represe. Budiž, toto vše se vzpomínalo i dříve, jakož se i konstatovalo, že to byl nejvýraznější projev odporu proti komunistické nadvládě, podstatně výraznější než například naše lokální povstání v Plzni v roce 1953, kam přijely tanky s československou vlajkou na věžích a odpor potlačily takříkajíc bez výstřelu. Letos ale při příležitosti tohoto výročí je namístě zauvažovat o míře, respektive nemíře pomoci ze strany svobodného světa.

V roce 1956 svobodný svět Maďarům nepomohl, třebaže se bránili a o pomoc prosili. Totéž se stalo o dvanáct let později v Československu. Zato v roce 2022 svobodný svět pomáhá napadené Ukrajině. Pomáhá ji účinně. Nepochybujme, že bez této pomoci by už několik měsíců v Kyjevě panovala jakási denacifikační vláda a zabývala se topením v krvi hnutí odporu. Jak se stalo, že tehdy ne a dnes ano?

Přitom čistě vojensky byly síly v něčem vyrovnané a v něčem byla i převaha na západní straně. Panoval jaderný pat, jakkoli jaderná převaha ještě byla na západní straně. Vojáků ve zbrani bylo tehdy na Západě podstatně víc než dnes. Proč tedy Západ odmítl Maďarům pomáhat, přitom oni bojovali stejně statečně, jako dnes vzdorují agresi Ukrajinci?

Je to otázka pro historiky a politology. Jsem jen ten co obrazně řečeno stojí na chodníku a diví se. Maďarskou revoluci jsem zažil jako dítě, režim ji tehdy zneužil jako strašáka, den co den vycházely v novinách fotky zmasakrovaných obětí. Myslím opět velmi laicky, že se to později promítlo do ustrašeného a kapitulantského postoje reformistů vůči sovětské invazi.

Zásadní rozdíl byl v politickém rozložení. Rusko mělo nálepku SSSR, mávalo rudým praporem. Svobodný svět byl už tehdy (vždycky byl) hodně levicový, komunisté zde měli značný vliv a inteligence na obou stranách oceánu se držela povelu „vlevo hleď“. Ze západu tudíž pomoc přijít nemohla. Dnes je svobodný svět ještě mnohem levicovější než tenkrát, ovšem Rusko se změnilo. Je to čistě imperiální mocnost bez levicového ideového náboje. Tak se stalo cosi zdánlivě paradoxního, že smířlivá je vůči němu pravice a nikoli levice. Pamětníkovi těch dob je až k smíchu, že „mírové hnutí“ je teď na pravém břehu. A kdo by byl řekl, že se Ukrajina musí obávat vítězství pravice v nadcházejících volbách ve Spojených státech.

Historie dělá kotrmelce a lidé hynou.

_____________________________________________________________

Nový sci-fi román Ondřeje Neffa

V Operaci Armagedon se vracíme do světa kolonizovaného Marsu, na území obývané loveckými klany, žárlivě střežícími prastarý odkaz prvních průkopníků. Bojovník Volných lovců Rad Haager pomáhá mladé vědkyni Miriam Batoryové pátrat po utajené vojenské operaci, která měla proběhnout před čtyřmi staletími. Místo, kam planetární fregata Erlang směřovala, teď ale střeží nelítostní bojovníci klanu Kamenných mužů.
Román Operace Armagedon volně navazuje na předchozí knihy Jádro pudla, Pán Modrého meče, Čarodějův učeň a Šídlo v pytli. Ilustroval MIchal Suchánek.