Úvod

Když jako první na veřejnosti prohlásila jistá dáma, že nás osvobodili jenom Američané, tak jsem si řekl, že holt dotyčná je, jak říkal herec Jindřich Plachta v jednom starém filmu o podobné dámě, „krasavice inteligentní“. Když ovšem to samé v televizi vykládal i místopředseda parlamentu za KDU-ČSL Jan Bartošek, tak už je jasné že došlo ke změně politického paradigmatu naší „demokratické“, jak se sama nazývá, části politiky. A není to žádná sranda. Než budete dále číst, tak abych uklidnil pomatené diskutéry na netu, rád bych, aby bylo jasné, že nejsem žádný milovník totalit. Ani německé, ani té ruské. Mého strýce zavraždili Němci v koncentráku, mého otce věznili komunisté 10 let, aby krátce po propuštění zemřel na následky věznění. Pro mne samotného si v sedmdesátých letech do práce přišli rovnou čtyři estébáci. Tři měli, z mně neznámého důvodu, samopaly. A odvedli mě rovnou do Ruzyně. A pak jsem taky byl signatářem Charty 77. Takže rozhodně nejsem žádný ruský šváb.
Máte-li uložené v hlavě vzpomínky, které přesahují onen slavný rok 1945, kdy Spojenci a Sovětský svaz porazili Němce, je nutno nezapomenout a připomenout historii. Svět nezačal v květnu 1945. U nás už v letech 1933 pro Němce platilo: „Ein Volk, ein Reich, ein Führer“ (Jeden lid / Jedna říše / Jeden vůdce). Ti ostatně pod svým vůdcem Konradem Henleinem jako Sudetendeutsche Partei (SdP), vyhráli volby do Národního shromáždění Československé republiky, dne 19. května 1935 se ziskem 15,18 % všech hlasů.

Po vytvoření Protektorátu Němci jásali. Zvláště někteří, třeba brněnští. Od července 1940 se sudetští Němci začali v české otázce silně angažovat. Pronacističtí intelektuálové na Německé Karlově univerzitě (NKU) vypracovali plán, jehož závěry směřovaly k úplnému, konečnému řešení – k postupnému zániku českého národa.

To jasně vyjádřil Reinhard Heydrich: „Tato část Říše (Protektorát) je součástí Říše... Tento prostor se musí stát jednou německým a Čech nemá v tomto prostoru koneckonců co pohledávat...“ Za doby německé okupace bylo v Československu zavražděno 343 000 obyvatel. Němci měli v plánu vyvraždit všechny.
K této části článku dodala paní redaktorka poznámku, zda chtěli Němci skutečně všechny Čech zavraždit a že snad prý chtěli některé nechat přežít. Tedy podrobněji: Existuje plno dokumentů z různých porad nacistů o tom, co udělat s Čechy v průběhu a po konci války. Existovaly šílené nápady v době, kdy Hitler věřil, že dobyde celý svět, třeba že Čechy buď vystěhují na Madagaskar a nebo na Sibiř (ta měla být samozřejmě součástí Říše). Protože však německá Říše potřebovala kvalifikované pracovníky, objevily se různě modifikované návrhy, spočívající v tom, že Češi rasově vhodní, intelektuálně schopní a s kladným postojem k Říši budou germanizováni a zařazeni do německého národa a budou dokonce i vysokoškolsky vzděláváni. To se mělo týkat cca 10 až 15 % obyvatel. Rasově méně vhodní Češi měli být, až na otevřené odpůrce Říše, které je nutno od začátku usilovně likvidovat, využíváni jako pracovní síla. Ale mělo se jim však v budoucnosti zabránit v jakémukoliv rozmnožování. Příkladem měl být například drastický zákon o trestu smrti za sexuální kontakty mezi Židy a Němci. Uvažovalo se, podle toho, zda vítězili fanatici anebo realisté uvědomující si potřebu české práce, že se to bude týkat cca 50 % Čechů. Zbylých cca 40 % Čechů, přestože jsou mezi nimi rasově vhodné osoby ale „nepřátelské Říši“, bude v průběhu války a hlavně po konečném „Vítězství“ zlikvidováno. Při velkém průzkumu čistoty rasy na školách v protektorátu a Sudetech se zjistilo, že velká část Čechů je tzv. „rasově čistějších“ než sudetští Němci. V průběhu války a hlavně po jejich vítězství byli Němci připraveni likvidovat kohokoliv. Slovany, Řeky, Srby atd. atd. Jak vyplývá z osobního svědectví židovské slovenské dívky Judity Iklovics-Hrůzové která prošla Mauthausenem a osvobození se dočkala v Rakousku koncentračním táboře Gunstkirchen. V této oblasti Rakouska budovali Němci až do podzimu 1944 obrovský koncentrační tábor zařízený jako továrnu na smrt, kde by bylo dokončení možno denně usmrtit plynem a potom spálit více než 10 000 osob. Zdroj: J. Hruza: Surviving the holocaust z knihy „Doctors in Peril“ nakl. Swa, New York).
Pokud by čtenářům stále vrtala v hlavě myšlenka, která se neustále míhá v našem mediálním prostoru, jen bych dodal, že v obsazeném Polsku u města Gdaňsk vybudovali Němci Výzkumný ústav na zpracování mrtvých těl. Informace naleznete v německém „studijním textu pro školy“: Konzentrationslager Stutthof - Referat Odkaz .

V anatomickém ústavu v Gdaňsku byla provedena například studie semi-industriálního experimentu na výrobu mýdla z lidských těl a výzkum, jak by německý kožedělný průmysl mohl používat lidskou kůži pro výrobu např. pásků, kufrů atd. Pokusy, jak získávat z lidských těl „průmyslový tuk“ na výrobu mýdla (podobně jako se to dělá v kafilériích se zbytků zvířat), byly předmětem jednání Norimberského soudu. Tomuto šílenému projektu, kdy byli živí – právě „dodaní“ a tedy ještě dosti tuční lidé zabíjeni injekcí do srdce, aby se získalo lidské maso, kůže a tuk, velel MUDr. Rudolf Scanner. Ten byl 1939-1945 profesorem na nacistické lékařské akademii v Gdaňsku a lékařem v Anatomickém ústavu.

Podle svědectví dvou amerických inženýrů, kteří tam byli umístěni jako zajatci, se v laboratořích Apollo provozně z lidského tuku vyrábělo mýdlo - podle svědectví byl tuk z žen vhodný i jako toaletní mýdlo, zatímco tuk z mužů nebyl tak kvalitní. Z kostí, které zůstaly, se vyrábělo hnojivo, kostní moučka, což není žádný můj fantastický výmysl, ale lze to najít v dokumentech o norimberském procesu často v Polsku psaných studiích.

Sověti měli ve svém plánu nikoliv vyhladit všechny Čechy a vůbec Slovany, ale chtěli vyhladit „buržoasii“ a vytvořit „sovětského člověka“. V plnění tohoto zájmu bylo u nás popraveno 232 osoby, vězněno více než 200 000 osob. Podle posledních bádání historiků Vojenského ústředního archivu v Praze činí počet obětí německého nacismu zhruba 343 tisíc osob. Ovšem pokud dotyčná europoslankyně a pan poslanec nechápou rozdíl, nechápu, co vůbec dělají na svých politických postech.

Doufám ovšem, že čtenáři Neviditelného psa přes zahlcení medií „oslavami 80. výročí konce války“ si přečtou i tento můj text. Předem slibuji, že nebudu vymýšlet nic nového, ale pokusím se jim poskytnout pohled na věc z hlediska člověka, který jen o chloupek jako dvouleté dítě unikl smrti. To když se přes Kobylisy 7. května jednotky Wehrmachtu, SS doprovázené členy gestapa a Hitlerjugend, hnaly pryč z Prahy. Jejich postupu přes z Chabry zabránily české povstalecké jednotky, táhly přes Bohnice na Kobylisy a potom Slovanku a dolů Davídkovou směrem na Trojský most. Po cestě vraždili Němci jak bojující povstalce ale i náhodné civilisty, které vybírala z obyvatel čtvrtí, kterými se probojovali, jakási šílená německá ženština pobíhající mezi německými vojáky, ukazujíc na různé lidi, ječela: „Banditen, Banditen!“ A esesáci i vojáci Wehrmachtu tyto lidi stříleli a jejich mrtvoly nechali válet po ulicích anebo rovnou v bytech.

My jsme přežili, ale strýc mé ženy, bulharský zahradník, který měl pole u Slovanky, i jeho studentský pomocník (jméno neznámé), byli po označení za „bandity“, (údajně na pokyn té nacistky) zastřeleni u vchodu do Kobyliské Střelnice.

Přesně tu dobu jara 1945 vystihl jeden můj kamarád, který svoji práci o Pražském povstání nazval: „Svět voněl šeříkem a páchl mrtvolami“.
Ta doba je tak vzdálená, že už si ji osobně pamatují jen takoví „dinosauři“ jako já. Ale mezi politickou mediální špínou dnešního „hodnocení“ dějin se přeci jenom najdou některé úvahy, které jsou vhodné k tomu, abych je citoval. Tak třeba polského politologa Macieje Ruczaje, který v časopisu ECHO napsal článek: „Není osvobození jako osvobození (Středoevropská paměť mezi Berlínem a Moskvou). Třeba jeho myšlenku, že „…Česká a slovenská paměť se od zbytku středovýchodní Evropy vždy odlišovala. Komunismus zde nemuseli instalovat násilím (levice vyhrála, komunisti a soc. dem dostali 31,2 + 12,1 % a obrázky z Února 1948 nelžou. Většina dělníků a inteligence na něm nadšeně spolupracovala. (pozn. aut.) Zkušenost s ruským imperialismem (oproti mnohasetleté zkušenosti třeba Poláků a nebo Maďarů - poznámka autora) byla (relativně) velmi krátká. Ruczaj mluví o tom že „teprve v posledních letech došlo (v ČR) k rekonstrukci příběhu osvobození, což symbolicky vrcholilo demontáží pomníku maršála Koněva v Praze .Já osobně (autor!) považuji toto bourání starých pomníků a hysterické přejmenovávání pražských ulic za záměrný politický pokus vymazat část české historie z paměti národa. Dále Ruczaj pokračuje tvrzením, že velkou část obyvatel Čech a Slovenska spojuje skutečnost, jejímž primárním rysem je postkomunistická nostalgie. Včetně představy o dějinách 20. století získané z normalizačních – (já bych dodal i dnešních) politicky manipulovaných učebnic. Dneska se politické kruhy snaží natlouct do hlavy, hlavně mládeži, jakousi uměle vytvořenou „proamerickou“ nostalgii.
Ruczaj jako příklad dále uvádí „demokraty“ kritizovaný výrok slovenského předsedy vlády Fica při letošní slavnosti Osvobození na Slavíně, kde nechal pronést projev i zástupce Kremlu. Fico prohlásil: „Měl jsem snad pozvat německého velvyslance?“ Jeho poznámce nelze upřít jistou logiku, říká Ruczaj.

Zatímco pro mě a nepočetný hlouček mých vrstevníků je rok 1945 neodvolatelnou součástí jejich životů, pro všechny další generace jsou to jen dějiny, se kterými se dá, tak jako vždycky téměř bez postihu, manipulovat.
Na konec této první části, dřív než se začnu zabývat konkrétními událostmi, bych rád citoval z knihy „Z dějin lidství v kosmu“ (nakl. Epocha) mého kamaráda, filozofujícího a publikujícího křesťana Václava Ryneše: „Dějiny lze chápat také jako paměť lidstva. Jako souhrn objektivních událostí a dějů, které se staly v určitém časovém sledu, a to prostřednictvím subjektivní interpretace člověkem. Lidské dějiny jsou objektivní děje a události, které probíhaly v reálném čase v reálném duchovním a hmotném prostředí. Historická paměť obsahuje pravdu i nepravdu, realitu i nerealitu a v subjektivním, a sice v subjektivním podání historika nebo pamětníka.“

Pokud jste dočetli až sem spíše úvahy a názory, teď vám nabídnu daleko zajímavější příběhy a vzpomínky z jara 1945. Třeba jak můj strýc Jaroslav ráno devátého května 1945 u nás Kobylisích, když vykoukl ze střešního vikýře našeho domu směrem ke Kobyliské vozovně, zařval památnou větu: „A jsme v prdeli! Kolona německých tanků jede na Prahu!“
A protože toto píšu já, tehdy dítě schované v krytu pod domem, tak i hodně natvrdlý čtenář sám pochopí, že to nebyly německé, ale sovětské tanky.

Nebyli to Němci, byla to Rudá armáda. Lidé plakali štěstím. Byl konec války. Na ulicích Prahy leželo více než pět tisíc mrtvých - povstalců, vlasovců i Němců. Význam našeho Pražského povstání se pak, co si pamatuji od roku1948 až dodnes pomlouvá a bagatelizuje. Komunisté tvrdili, že Osvobození to je „máj, šeříky, děvčata v krojích líbající Rudoarmějce‟ a to povstání bylo zbytečné a stejně ho většinou vyvolali bývají kolaboranti, aby se očistili. Mimochodem je po celém světě obdivované a Francouzi propagované jako mimořádný hrdinský čin lidu, padlo v něm 1500 povstalců a 3200 Němců, zabitých ovšem většinou vojáky generála Philippe Leclerca de Hauteclocque, což byla plně vyzbrojená armáda svobodných Francouzů.

Mnoho mrtvol, které si nikdo do příchodu Rudé armády netroufal odstranit, se válelo po ulicích.

Protože nejen u nás na Praze 8, ale i na mnoha dalších místech Prahy po lidech ze střech stříleli Němci. Často členové Hitlerjugend.

Před řeznictvím (dnes Klapkova ulice) naproti Poště, ve dnech 8. a 9. května zastřelili mladí hitlerčíci několik lidí, i ty, kteří se vydali jásat, že jsme osvobozeni. Tito „nevinní němečtí chlapci“, jak je dodnes líčí část německých historiků, kteří padli za oběť „českých zločinců“, byli ve skutečnosti většinou Werwolfové. Vyškolení členové záškodnické skupiny, vytvořené SS-Obersturmbannführerem Ernstem Müllerem po pražské poradě NSDAP 12. 2. 1945. Rusové a povstalci je pak rychle z pražských střech dostali dolů. Podle svědectví od pamětníků (ne zaručeného) o tom, co se dělo u kobyliské pošty, prý, protože ti kluci z Hitlerjugend zastřelili i někoho příbuzného či známého toho řezníka, tak ten jim pak vzadu na dvoře pošty na špalku usekl hlavy.

A Pražané s tím souhlasili a přáli si, aby to dopadlo takto se všemi německými ostřelovači z pražských střech, kteří ještě devátého a 10. stříleli na našince i na sovětské vojáky.

Všichni obyčejní lidé se radovali protože je Němci nezabili a Rusové? Vždyť americký president Stalinovi říkal „Strýček Joe“. Co by se nám mohlo stát?
Pokračování příště.
Další informace naleznete v mých knihách „Krvavé dozvuky války 1945“ a „Mauthausen - Ďábel v líbezné krajině. (Grada Publishing).