Oslavy osvobození Plzně americkou armádou a také belgickými vojáky, na což si Češi vzpomněli jak se zdá prvně letos, nabývají masového charakteru. Zatímco v dobách vlády komunismu se u nás o osvobození západních Čech nesmělo ani mluvit, v souvislosti s Osvobozením dokonce ani o partyzánech a odbojářích (s výjimkou komunistů), dneska už zase jsme na druhém konci vychýlení politického kyvadla. Jak řekl Daniel Kaiser při zahájení diskuse na Salonu Echa: „Osmdesáté výročí konce druhé světové války si připomínáme v unikátní atmosféře, kdy už déle než tři roky probíhá válka na Ukrajině a na ceremonie ke konci války v Evropě nejsou zváni představitelé Ruska.“

Můžeme tedy říci, že oslavy v Plzni jsou také politickým vyjádřením ČR a jejich obyvatel k současné situaci.
Když začalo plzeňské oslavy po roce 1990, radoval jsem se, když můj trampský kamarád z mládí Honza Vyčítal zpíval: „Já trvám na tom, že Plzeň osvobodil Patton“ a chápu, že dneska se až na výjimky se žádné velkolepé oslavy osvobození Sovětskou armádu u nás nekonají. Plzeňské oslavy se z oslav radosti nad svobodou stávají tak trošku pro media „ dobrovolně povinným jásáním“ a trochu Matějskou poutí.

Od začátku oslav mi tam něco chybí. Nějaké zásadní informace. O bojích se mluví. Ovšem jenom, nějak moc o Plzni. O US Army se ví, že dne 18. dubna 1945 vstoupily americké jednotky na území předmnichovské československé republiky v 09:55. Tehdy dorazily první jednotky americké armády do obce Hranice v ašském výběžku. Pak už se to poněkud vytrácí informace o všech dalších událostech, které tam nastaly mezi 18. dubnem a 6 květnem 1945. Informace, které se nejdříve nehodily komunistům do jejich vyprávění světa a o zásluhách USA . A dneska, osobně si myslím, že se nehodí určitým kruhům Německu, které si nesmíme rozzlobit. Pro ně je květen 1945 hlavně symbolem zločinů Čechů páchaných na nevinných Němcích, které dodnes representuje v pohledu imaginární vyhnaná „ Nevinná sudetoněmecká babička z Krušných hor“ – („eine unschuldige deutsche Großmutter aus dem Erzgebirge“.) Tak se o tom také mnoho nemluví. Takže suma -sumárum, vězni z koncentračních táborů a mrtví z pochodů smrti po západních Čechách (tehdy Sudetech – se v průběhu 80 let někam vypařili.

Američtí vojáci konfrontují německé civilisty s obětmi nacismu.

Všude po světě se oslav osvobození také vzpomíná na oběti koncentráků a pochodů smrti ale v Plzni jsem to dneska nikde neviděl (možná jsem si nevšiml protože to bylo tak nenápadné, že si toho nikdo prakticky nevšiml).Ostatně američtí vojáci z počátku moc nevěděli kde jsou , protože uprostřed Evropy byl nějaký stát Protektorat Böhmen und Mähren, což většině nic neříkalo. 25. dubna dostal sice Patton rozkaz zabezpečit hranice předválečného Československa až po hranice s Rakouskem. Ale teprve po souhlasu Sovětského svazu 30. dubna 45 Spojenci „úředně“ osvobozovali Československé území. Budeme li dále mluvit o účasti amerických vojáků na zastavení pochodů smrti a osvobození koncentračních táborů v tomto území, dodnes existuje v západní historiografii zmatek, protože někteří tyto akce lokalizují stále jako územní III. Říše, jak tomu technicky bylo až do pádu Německa 8.5.1945.

Američani a Rusové neosvobozovali koncentráky jenom na vnitřním území Třetí Říše , ale i na území tzv.: „Generálního gouvermentu“ - což byla oblast meziválečného Polska, ale také koncentráky na území Sudet. V Sudetech bylo podle německého historika Volkera Zimmermanna, jak uvádí v práci „Die Sudetendeutschen im NS-Staat“- Politik und Stimmung der Bevölkerung im Reichsgau Sudetenland (1938 – 1945), v roce 1944 celkem 223 131 zahraničních dělníků a 69 580 válečných zajatců (nejsou zde určitě započítáni vězni z koncentráků, pracující v tajných továrnách jako např. Dora atd.) V okamžiku, kdy se hroutila celá říše, vyhlásil říšský vůdce SS Himmler dne 14. ledna 1945 - zřejmě v návaznosti na směrnice pro spálenou zemi ARLZ (Auflockerung, Räumung, Lähmung, Zerstörung - útlum, vyklizení, ochromení, zničení) - rozkaz, že „předání koncentračních táborů nepřichází v úvahu. Do rukou nepřítele nesmí padnout jediný živý vězeň.“ A tak, jak se fronta blížila ke koncentračním táborům, dostali jejich velitelé přísný rozkaz - vězně evakuovat a postupně nejrůznějšími formami likvidovat. Pověstné pochody a transporty smrti.

Několik těchto koncentračních táborů a zajateckých lágrů a také tras pochodů smrti z Německa a Polska směrem na Rakousko bylo na našem území, které obsadila americká armáda. Zimmermann píše: „ Celkový chaos, který v Sudetech před koncem války zavládl, završovaly pochody smrti válečných zajatců a vězňů z koncentračních táborů. Vedení SS , Říšská župa Sudety, byl vyšší územně správní celek II Říše, bylo dne 9. února 1945 hlášeno, že se formují různé kolony ze zhruba 6000 britských a 16 000 sovětských zajatců. Dalších 65 000 válečných zajatců bylo shromážděno v okrese Děčín „ Jak víme my, v té době také pochodovaly Moravou pochody smrti z koncentračních táborů . (viz : Pochody smrti -Gruntová) Mnohatisícové kolony procházely za kruté zimy koncem ledna a v únoru 1945 dnešním okresem Svitavy od Olomouce a Šumperka na Svitavy a Litomyšl. Byli to ubožáci všech národností, oblečení jen v lehké trestanecké hadry a obuti v dřevácích. Litomyšlí procházelo v době od 8. února do 10. března celkem 75 000 válečných zajatců, Dolní Sloupnicí 20 000 a Českými Heřmanicemi jich prošlo na 60 000. -.) Dle rozkazu Henleina se měly „pochody dít pokud možno s vyloučením jakékoli pozornosti obyvatelstva“. Což byl sám o sobě idiotský rozkaz. Chaos zvyšovali zajatci, kteří se dle hlášení vedení NSDAP (z okresu Sokolov-Falknov hlásil vedoucí NSDAP) pokoušeli krást na polích úrodu. Hladoví kradli cokoliv k jídlu, desítky z nich utíkaly, a to včetně Čechů . Cituji Zimmermanna : „Nesouhlas s pochody projevoval Henlein. Docházelo ke konfliktům mezi ním a Frankem.“ Mimo jiné také proto zůstávaly kolony často na místě, bez jídla a ubytování, vězni umírali na podchlazení a hlady, jinde byli „aktivně“ dozorci vražděni. Civilisté -(sudetští Němci)- si stěžovali na nedostatečnou ostrahu kolon a na nesnesitelné podmínky při transportech, zvláště sovětských zajatců. Sudetské Němce například rozčilovalo, že v jedné vesnici byli umírající sovětští zajatci ponecháni svému osudu (většinou je nacističtí dozorci „spořádaně“ povraždili a pak nechali pohřbívat do hromadných hrobů), jinde dokonce zastřelené Rusy jen přehazovali přes ploty do zahrad atd.

Co se týče pochodů vězňů koncentračních táborů, zmiňuje se i Zimmermann o mimořádně odporném pochodu smrti z bavorského Helmbrechtu (ano, to je to rozkošné a čisté městečko bavorské kousek od českých hranic mezi Aší a Bayreuthem, hned vedle dálnice). Píše: „Pochod smrti začal 13. dubna a skončil 6. května 1945 a vedl přes Aš, Mariánské Lázně, Chodovou Planou a Kašperské Hory až do Prachatic. Vyšlo přibližně 580 židovských a 590 nežidovských žen, tedy asi 1170 žen. Pochod byl dlouhý 310 km, denně se muselo ujít asi patnáct kilometrů - a každá, která nemohla dál, byla na místě usmrcena. Do Prachatic došlo jen asi 100 žen, což autor jaksi cudně zamlčuje. Zato říká, pravdivě, že: „V některých místech - protože mezi vězeňkyněmi byly i Němky, byly činěny pokusy dát ženám jídlo a pomoci. Ale dozorkyně tomu vždy zabránily. Není známo, že by některá z dozorkyň byla jakkoli po válce potrestána.“

U nás je tento pochod znám spíše jako Pochod smrti Volary. 4. května 1945, den před obsazením Američany, do Volar dorazil jeden z pochodů smrti. Po příchodu amerických vojsk byly ve Volarech a okolí (Kvilda, Polka, Cudrovice, Bierbruck, Blanický mlýn) nalezeny a exhumovány zemřelé či zastřelené ženy. Pro tu dobu je typická příhoda, která se u Volar odehrála. Američtí vojáci našli v jakési stodole vychrtlé stařeny, hladové a pokálené, protože měli tyfus, jak později Američané zjistili. Tyto „stařenky“ byly ve skutečnosti mladé ženy, které přežily uvedený pochod smrti. Američané se okamžitě obrátili na vedení místní nemocnice. V té době byly ovšem Volary prakticky německým městem a ředitel nemocnice, povolaný na místo nálezu vězeňkyň, odmítl je převzít a ošetřit. Věc skončila tak, že americký důstojník vyndal pistoli a řekl, že pokud okamžitě nezahájí převoz těchto žen do nemocnice a jejich ošetření, na což osobně dohlédne, německého ředitele nemocnice na místě zastřelí. Teprve tak byli němečtí lékaři ve volarské nemocnici donuceni se o přeživší postarat.

Další oběti přibyly ze skupiny, kterou nacistické stráže pochodu zanechaly ve Volarech a jež byla po osvobození umístěna ve vojenském lazaretu. Celkem bylo následně na samostatném hřbitově pohřbeno 96 převážně židovských žen. Později zde byl umístěn pietní památník a hřbitov je zapsán na seznamu židovských památek.

A já bych jenom na závěr této kapitoly něco rád vzkázal českým, ale i německým lyžařům, kteří se tak rádi prohánějí na sjezdovkách a na běžkách v Krušných horách , (tak jak jsem to dělal já, když mi to šlo ), že běhají po lesních cestách a polích, kudy procházel jeden z nejstrašnějších pochodů smrti. Že tam někde kolem cest v lesích leží dosud neobjevené pozůstatky vězeňkyň. Na hřbitově v Božím Daru je pomník, věnovaný památce obětem pochodu smrti z koncentračního tábora Dachau v dubnu 1945 . Po cestě, která v dubnu 1945 vedla v dnešním hraničním prostoru mezi Oberwiesenthalem přes Klínovec a která skončila před obcí Boxgrün (dnes Srní v Krušných horách), hrály podle svědctví přeživších SS dozorkyně s mladými vězeňkyněmi, kterým bylo tehdy něco mezi 15 a 25 lety, hru: „Pojď se mnou do lesa na houby!“ Tam vybranou vězeňkyni odvedly mezi stromy a tam ji zastřeliiy. Z celého tohoto pochodu, který vyšel původně se Saska, v počtu více než 1200 mladých žen, zůstala na křižovatce před vesnicí Srní něco okolo 15 živých vězeňkyň. Díky tomu, že dozorkyně SS uprchly směrem na Karlovy Vary.

Jiný pochod smrti přes Chebsko vyšel z koncentračního tábora Olesnitz, ležícího cca 25 km od Aše severně. Směřoval do ženského KT Svatava (německy Zwodau) ležícího blízkosti dnešního Sokolova, německy Falkenau. Ten podchod trval 18 dní. Při zimní cestě přes pohoří Fichtelgebirge (Smrčiny) a Chebsko umrzlo ve vánicích a sněhu více než 1500 mladých žen, to znamená 75 % vězeňkyň. Přeživší v KZ Zwodau pak osvobodila po tuhých bojích na Chebsku právě americká armáda. Nemělo by se i na toto vzpomínat přitom jásání v Plzni? O oslavovat i osvoboditele koncentráku v Zwodau. A po celém světě hrdiny známého příběhu o koncentračním táboře ve Falkenau- dnes Sokolově? Šlo by v Plzni promítat třeba slavný dokumentární film , „Falkenau , The Imposible / KZ Falkenau – Samuel Fuller bezeteugt. Najdete je v pořadí 1 až 4 a na YouTube. Včetně konečného dokumentu Falkenau - The Impossible (Emil Weiss e Samuel Fuller, 1945-1988).

P.S Pusťte si pak pro vzpamatování Honzu Vyčítala a Greenhorns -