Znovu a znovu připomínám, vzhledem k naprosté neznalosti velké části našich občanů naší vlastní historie za protektorátu a speciálně v otázce Pražského povstání pár informací:

Čechy a většinu Moravy tehdy držela podle rozkazů z Berlína skupina Mitte generála polního maršála Ferdinanda Schörnera, přezdívaného vlastními vojáky „Krvavý Schörner“. V březnu měla jeho armáda k dispozici 1 milion 200 tisíc vyzbrojených mužů, včetně členů SS, gestapa, Wehrmachtu vč. tankových jednotek a letadel Luftwaffe, dále jednotky Hitlerjugend a navíc nezjistitelnou masu členů Volkssturmu, kteří se v bitvě o Opavu a Ostravu a hlavně pak o Brno ukázali být v místě znalými, schopnými a hlavně vůči Čechům nemilosrdně nepřátelskými. Den osvobození Brna bývá v učebnicích uváděn 25. duben 1945, ale ve skutečnosti v okrajových částech Brna bojovali Němci až do 9. května a úspěšně bránili Rudé armádě v postupu na Prahu.

Německo bylo v Evropě tlačeno se však stran, z jedné strany sovětskou armádou a z druhé strany Spojenci, ale rozhodně válka a úsilí Spojenců nekončilo.

Američané nebyli někde daleko na západě, jak se nám to tvrdí dodneška ale například ke konci války obsadili Lipsko, které pak skončilo hluboko v NDR. Aby dnešní čtenář pochopil, jak skutečně vypadala válka přečteme si informaci uveřejněnou na stránkách „Gedenkstätte für Zwangsarbeit - Leipzig, tedy památníku v Lipsku: „Během druhé světové války bylo Lipsko významným zbrojním a průmyslovým centrem. V rámci totálního nasazení zde bylo vykořisťováno více než 75 000 lidí z celé Evropy. Byli nasazeni ve všech oblastech: v soukromých domácnostech jako pomocníci, v městských institucích, jako jsou komunální služby nebo lipský dopravní podnik, v malých podnicích a zejména ve velkých zbrojních závodech.“ V části dokumentu nazvaném Totální nasazení v Lipsku se píše: „Nuceně nasazení byli ubytováni ve více než 600 táborech a hromadných ubytovacích zařízeních. Částečně se jednalo o lágry s velkými baráky, ale na ubytovací zařízení byly přeměněny i továrny, hostince, školy, divadla a klubovny. Mnoho lágrů se nacházelo v bezprostřední blízkosti obyvatel města. Kromě toho bylo od roku 1943 v Lipsku a jeho okolí zřízeno šest pobočných táborů koncentračního tábora Buchenwald. Pobočný tábor HASAG Leipzig se nacházel v severní části areálu firmy v Lipsku. Bylo zde drženo více než 5000 vězeňkyň a 700 vězňů.“ Před útěkem stráže SS zmasakrovaly zbývající vězně a tábor zapálili.

Podle nařízení vedení SS tak měly být zlikvidovány i další tábory. Na území Čech a Moravy bylo neuvěřitelných 52 koncentračních táborů a další válečné tábory zajatců zvané STALAG na příklad Stalag VIII D Teschen (Těšín) a Stalag XIII B Valkenau (Sokolov).

Jak napsal Steffen Neumann v časopise Landes Echo: „Když se druhá světová válka začátkem května 1945 blížila ke konci, vstoupila na území dnešní České republiky do své nejkrvavější fáze. Do té doby byl Němci okupovaný Protektorát Čechy a Morava téměř ušetřen bojů. Jádro protektorátu bylo stále pevně v německých rukou. Na rozdíl od Německé říše, která byla téměř kompletně okupována Spojenci, zde němečtí okupanti stále vládli pevnou rukou…“

(Z německého pohledu možná ano, ale to musí autor „zapomenout“ na ostravsko-opavskou operaci - vojenskou ofenzívu Rudé armády probíhající od 10. března do 5. května 1945. Při ní padlo 100 000 a bylo zajato 150 000 německých vojáků, ztráty na sovětské straně byly 23 964 mrtvých, 88 657 zraněných. Naše jednotky 1. Čs. armádního sboru, které tam bojovaly, ztratily v bitvě 50 tanků. V bratislavsko-brněnské operaci – padlých 20 000 sovětů a Rumunů, 7000 Němců a 12 000 civilistů.

Na konci dubna 1945 pak měl Schörner údajně stále ještě okolo 800 až 900 tisíc mužů, započítáme li další složky jako SA a Wolksturm a HJ měl až 1 200 000 lidí k použití. . Příkaz měl pak i od generála polního maršála Keitela - (náčelník Hitlerova Oberkommanda der Wehrmacht) projít Prahou, vybombardovat ji a zničit. Udržet frontu na hranici Labe - Vltava nejméně do 20. května, aby byl čas na vyjednávání Němců se západními spojenci o způsobu ukončení války . (Kapitulace, úplná kapitulace atd. ) .O vyjednávání, jak mi později potvrdili jak otec, tak Josef Smrkovský i vojáci jako mjr. Cizinecké legie Olin Závora, odboj informace měl. Ne sice přesné, ale pravděpodobné. Po válce se ukázaly jako přesné, odbojáři měli svého člověka i na pražském gestapu. Podle plánu na dobytí Prahy byly vybrány i jednotky, které měly dobývat a obsazovat celé bloky domů - a pak obyvatelstvo likvidovat (jako ve Varšavě) a bloky domů zapálit. Jediné místo, kde se o to pak pro odpor povstalců a jednotek ROA mohli pokusit, bylo po dobytí „Němé barikády“ na Trojském mostě v oblasti Holešovic a ulice Argentinská. Dnes již „zapomenutá“ obrana barikády v Argentinské jim v tom zabránila.

Jedné noci na severním obzoru za Prahou svítila záře, lidé z oken vyšších pater a ze střešních vikýřů rodinných domků vyhlíželi tím směrem. Co se to tam proboha děje? Hoří snad Kralupy, kde je „petrolejka“ - (výroba pohonných hmot)? Nebo chemické fabriky v Ústí nad Labem jako v sobotu 16. prosince 1944? Nebo Záluží, kde se vyrábí syntetický benzin? Ta záře byla obrovská!

Naši doufali, že jim snad něco řeknou další den také sousedé z Dolních Chaber, odkud bylo lépe vidět. Něco strašného anebo možná úžasného se určitě stalo.

Byl totiž 13. únor 1945. Nikdo netušil, že Spojenci právě bombardovali Drážďany. Dělo se to, co by bible popsala jako boží trest Bible Numeri 16:32, 33: „Země otevřela svůj chřtán a pohltila je i jejich obydlí a všechny lidi, kteří byli s Koráchem (a provinili se proti Bohu), i všechen majetek. A sestoupili do podsvětí zaživa se vším, co bylo jejich, a země se nad nimi zavřela; zmizeli zprostředku shromáždění...“

Tak by mohla Bible popisovat i osud Drážďan.

Když se za další dny Češi dozvěděli, co se stalo, cítili zadostiučinění, ale také hrůzu. Totéž mohlo čekat i je, pokud se věci vyvinou špatně. Mnozí se také obávali o své blízké. Věděli, že v Drážďanech bylo také známé nacistické vězení, kde byli často popravováni Češi. A také že tam pracuje mnoho totálně nasazených Čechů..

Tehdy se mohli lidé jen dohadovat. Dnes si máme možnost přečíst zápisky lidí, Čechů, kteří tam byli v době náletu na Drážďany. Vybereme si je z knihy „Zapomenuté pohraničí“, vydané u příležitosti 710. výročí založení obce Šumvald u Uničova (autoři: J. Kouřil, J. Bartoš a J. Čajová, nakl. JANUA).

Také Sudety, připojené v roce 1938 byly zděšené. Sudetoněmečtí nacionální socialisté NSDAP – kteří oslavovali Wehrmacht jako osvoboditele, když byly Sudety v roce 1938 připojeny k Německé říši, začali mít strach. A to velký. Konec války byl v severních Čechách poznamenán velkými přesuny obyvatelstva. Města byla přelidněná. „V Sudetech se nacházely statisíce nuceně nasazených pracovníků velmi různého původu. Například Čechů totálně nasazených (ročník 1924) na nucených pracích, ale i dělníků zlákaných nabídkami sudetských fabrik bylo plno. Nuceně nasazeno bylo v Říši 13,5 milionu lidí, z toho z Protektorátu Čechy a Morava zhruba 640 tisíc. Karlovarskému vedení NSDAP si stěžovali „straníci“ NSDAP, že jim Henlein sliboval, že Sudety budou „Tschechen frei“ a v roce 1944 je tam víc Čechů, než v roce 1937. Kromě toho tam byli uprchlíci z východních německých území a ze Saska.“ Všichni tito lidé byli v posledních dnech války uvězněni mezi frontami. Většina obětí však byla důsledkem krutých pochodů smrti, na které hnali národní socialisté v posledních týdnech války vězně koncentračních táborů.

V Sudetech začínal hlad, podle odhadů přes Sudety přešlo od roku 1944 více než milion uprchlíků z Východu a značná část jich museli místní Němci povinně ubytovat a živit u sebe.

Zavládl strach. Němci se báli pomsty Čechů, ale ještě daleko víc Rusů, a Češi se báli Němců. Situace byla napjatá.

Někdy se v životě člověka odehrají historky, které se bojí veřejně příliš ventilovat. Jsou to takové ty události, které když vyprávíte vypadají tak nepravděpodobně, že by vám každý spisovatel románů a nebo filmový režisér řekl, že to do svého díla nemůžou dát, protože to vypadá strašně vymyšleně, lidi by tomu nevěřili. Ale vzhledem k mému věku je mi v podstatě fuk, zda tomu někdo uvěří či nikoli, a tak je poprvé veřejně sdělím.

Maminka mi vyprávěla, jak někdy kolem 4. května 1945 bylo krásně, otevřela okno kuchyně a mne posadila na nočník. Pamětníci si možná vzpomenou, že existovaly takové dřevěné židličky pro děti, aby je bylo možno při jídle posadit k normálnímu stolu. Ale zároveň v sedátku měli vyndavací dekl, do kterého se dá vložit nočník (tzv.gramofon) a dítko bylo zdálky vidět a navíc se většinou se zájmem rozhlíželo. Bylo krásné odpoledne a venku na ulici bylo ticho. V tom máma uslyšela, jak někdo zacvakal (dřív se tomu říkalo „zaverglovat“) závěrem pušky. Ten zvuk dobře znala. Už od mladých let jako moderní samostatná mladá dáma si chodívala sportovně zastřílet na Kobyliskou střelnici. Kde jste si tehdy mohli zastřílet i z vojenské pušky. Ten zvuk byl nezaměnitelný. Podívala se ven a tam stál německý voják a mířil s puškou u ramene do otevřeného okna naší kuchyně . Maminka si uvědomila, že voják vidí z chodníku, který byl na druhé straně výš než náš chodník u baráku, vršek mojí hlavy, který vykukoval přesně přes spodní parapet okna. Zvenku to mohlo vypadat, jako kdyby ho někdo od nás z domu pozoroval. Maminka mne bleskurychle strhla k zemi, a zavřela mi rukou pusu, abych nekřičel . Držela mne v náručí a zády se přitiskla ke zdi pod oknem, jak to učili návody, jak se zachovat při bombardování. Měla to nacvičené, přežila ve sklepě jednoho hotelu v Kielu , kde byla ubytována při nařízené pracovní cestě, obrovské angloamerické bombardování a navíc na okraji Letňan bombardování Kbel 25. 3. 945, kde byly na letišti a v továrních halách stroje německé Luftwaffe. Šla tehdy se mnou a s mým ročním bratrem k naší známé. V době, kdy na Vysočany, Letňany a Kbely přiletělo více než 1000 amerických bombardérů a ty shodily na oblast podle vojenských historiků asi 54 000 bomb. Po bombardování zůstalo více než 600 mrtvých, značná část civilistů, kteří se snažili utéct do polí zahynula. Američané bombardovali tříštivými pumami, které nejenom likvidovali zaparkovaná letadla, ale i obsluhu letišť a lidi daleko v okolí, jelikož je to rovina. To jen pro vysvětlení.

Abych ukončil tu historku s vojákem mířícím puškou do naší kuchyně, jen bych dodal, že jsem naštěstí do té chvíle do nočníku nic neutrousil. Po chvíli, která se mamince zdála věčností, uslyšela charakteristické cvakání okovaných bot německého vojáka, jak jde pryč. Když se zvedla, nikdo už na ulici nebyl.

Večer se vrátil táta a říkal, že se lidi zbláznili, na povstání je ještě moc brzo, ale lidi strhávají německé nápisy a došlo k potyčkám s osamělými německými vojáky, které se snaží lidi odzbrojit. To značně komplikuje tajný rozvoz zbraní pro povstalce na vybraná místa, což měla odbojová skupina Předvoj, složená ze sociálních demokratů, mladých komunistů, skautů, protestantů, Sokolů a dalších za úkol. Na organizaci jim chybělo mnoho schopných lidí. Věděli, že mnohé sebralo gestapo na přelomu let 1944/45. Ale nevěděli, že z na základě osobního rozkazu K. H. Franka byli už 2. května popraveni ve věznici gestapa v Malé Pevnosti Terezín , s dalšími odbojáři. Celkem tam bylo popraveno 51 osob, z toho tři ženy, které K.H.Frank nechal zavraždit se slovy , že právě oni by mohli patřit mezi budoucí, Německu nebezpečnou elitu českého národa. Nedávno jsem četl v jednom tisku, , že šlo o většinou o mladé levičáky, s takovým tím podtextem, že jioch tedy vlastně asi nebylo moc škoda.

Pokračování příště.
Další informace naleznete v mých knihách „Krvavé dozvuky války 1945“ a „Mauthausen - Ďábel v líbezné krajině. (Grada Publishing).