„ Pražské povstání bylo zbytečné, protože jsme vyhnali Němce sami, Sověti sem ani nemuseli jezdit.“

Sedmého května to bylo v Praze hodně špatné. Když německý státní ministr pro Čechy a Moravu K. H. Frank v protektorátním rozhlasu prohlašoval, že „jakékoliv povstání utopí v moři krve,“ myslel to vážně – (viz Projev K. H. Franka k českému národu 30. 4. 1945 viz Fronta.cz.) . Ze severu už 5. května přijely před Horní Chabry německé kolony, u Ďáblického háje postříleli Němci hlídku povstalců, kteří neměli se svými puškami proti německým frontákům s puškami samopaly žádnou naději. Také nakonec zabili střelbou z děla či tanku povstalce, dělo, které na kraji Čimického háje střílelo proti postupujícím Němcům. Před polem před naším domem, kde byla vyvýšená stráňka, zalehli povstalci a snažili se zastavit Němce, samopalníky německé 20. tankové divize skupiny Mitte, podporované obrněnci, postupujícími z Bohnic z kopce dolů přes pískovny ,
( dnes je tam Koupaliště Pískovna) a kolem Čimického háje.

Bydleli jsme na severním okraji Prahy v rodinném domku, se sklepem. To bylo za války důležité. Ten sklep. Mnoho domů na tomto předměstí sklepy nemělo, a tak se lidé dle plánů Civilní obrany ukrývali ve sklepích nejblíže k jejich domovu. Na fasádě domu v místě okének z takového sklepa-krytu- byly na zdi bílé čáry se šipkami, aby případní zachránci věděli, kde po náletu kopat. Náš sklep byla takto používán rodinou naší, rodinou strýce, kterou vyhnali Němci a do konce války bydlela u nás, a sousedy.

Kulky pleskaly do zdí a já se díval ještě mnoho let, jaké nám zanechaly dírky ve fasádě. Obyvatelé předměstských vilek byli většinou ve sklepích, které byly podle válečného nařízení označeny zvenku na fasádě bílými pruhy a šipkami. Když Němci vytlačili povstalce - a dva z nich zastřelili na rohu Bořanovické ulice a hlavní, kde v míru jezdila tramvaj, a další povstalce v ulicích Kobylis a Ládví, šly jejich zadní voje prohlížet sklepy. Zda tam nejsou povstalci schovaní. Na mnoha místech, když se jim zdálo že ano, podezřelé zastřelili. Kde nikdo neotevřel, stávalo se, že hodili okénkem dovnitř granát. Kdo tam byl, byl mrtvý.

Uprostřed střelby a německých pokřiků vojáků mezi sebou se ozvaly rány na vrátka našeho domu. Všichni strachy ztuhli. To mohly být pro všechny poslední okamžiky. „Marie!?“ , hlesla na maminku, které tehdy bylo 26 let, sousedka. Důležité totiž však bylo, že vyrostla na Letné, kde se už od Rakouska běžně mluvilo německy a kde se prý používala nejčistší němčina v celé německé jazykové oblasti. Ale několik let jako žákyně chodila v Rakousku do škol.

Němci bušili pažbou na dřevěná vrátka, když jí stres a zoufalství dodaly odvahu. A také vztek. Takže otevřela domovní dveře domku a směrem k brance německy zaječela:

,Odkdy německý voják mlátí pažbou do německých dveří?!’ Německý důstojník se zarazil, pak zasalutoval a pravil: „ Entschuldigen Sie, gnädige Frau„ (Promiňte, milostivá paní- německá společenská fráze). A odešli.

Naproti našemu domku jim ve vilce Duštířových otevřel majitel domu, bankovní prokurista, oblečen jako do banky a svojí vybranou němčinou se dotázal, co pánové chtějí. A tónem jakým mluví bankéři celého světa s klienty, sděli, že v domě je jen on a jeho žena a jejich kočka. Na druhém rohu bloku v naší ulici odpověděla rodnou němčinou Gerta L. ( manžel byl Čech), a tak asi usoudili, že zde čeští povstalci nebudou, a odešli. Byli jsme zachráněni.

Možná jen na chvíli. Praha hořela. Z kopce zvaného Pelčák nad Pelc Tyrolkou střílela německá děla na Trojský most, na Holešovice , z Letenské pláně baterie děl Wehrmachtu ostřelovaly Pařížskou třídu i náměstí. Na Starém městě útočily jednotky SS

Staroměstská radnice hořela

Ve sklepě u nás vládla nervozita a maminka se obávala, co je s jejím manželem a otcem jejích dvou dětí. Teprve po letech jsem se dozvěděl o co šlo, myslím že od člena skupiny Předvoj Ing. Emana Pluhaře. Od podzimu roku a 1944 se dostalo gestapo i do skupiny Předvoj a nemalá část jejích vedoucích byla zatčena. A jak později vyšlo najevo, vězněna ve věznici gestapa Malá pevnost Terezín. Tam byly také popraveni 2. května, jak jsem již psal, na přímý rozkaz K.H . Franka. Otec se vyhnul zatčení jen naprostou náhodou a také malou chybou v plánování odbojové činnosti. Přesné podrobnosti si už nepamatuji, mladý kluk si myslí, že se bude všechno celý život přesně pamatovat a teprve stáří jej přesvědčí, že má v mnohem pravdu staré úsloví, že: „pamětníci se většinou vyznačují tím, že jsi prd pamatují“.

Takže jen stručně. Otec šel na ilegální schůzku do ulice „Na příkopě“ s jistým spolupracovníkem. Ten člověk údajně donášel odboji informace z Pečkárny, kde bylo sídlo gestapa. Schůzka byla naplánovaná před palácem Savarin. Při dojednávání přesného místa schůzky na minuty však plánovači nevzali v úvahu to, že můj otec byl invalidní, špatně a pomalu chodil, takže na schůzku přicházel později. Když byl asi 150 metrů od místa setkání, vypukla akce přepadového komanda gestapa. Začalo se střílet a několik lidí bylo gestapem odvlečeno gestapem a SSáky. Při šťáře po ulicích v okolí na případné spolupracovníky dopadeného „bandity“ si naštěstí nikdo nevšiml pomalu kulhajícího invalidy směrem k Prašné bráně. Nelze se tedy divit, jaké nervy všichni prožívali, když se otec několik dní doma neobjevil.

To jen abychom se duševně dostali, jak se říká“ „do děje“.

A jak na tom ve dnech sedmého a osmého května byli povstalci, tedy hlavní velitelství Bartoš v čele s generálem Kutlvašrem. O této době se vypráví milion všelijakých historek, ale hlavně vypravují ti, kteří někdy s přímými účastníky těchto událostí nemluvili a svoje „stanoviska“ většinou přesně formulovali podle požadavků současné ideologie té které vládnoucí skupiny v Československu nebo Čechách.

Základní údajná informace doslova natlučené do hlav nejen nás Čechů polním Ferdinandem Schörnerem zní, že se americký Jeep dostal až na předměstí Smíchova a pak odjel zpátky do Plzně. Případně se uvádí, že do Velichovek, na jednání s polním maršálem Ferdinandem Schörnerem, který je neustále uváděn od všech možných pisálků historiků uváděn jako generál. Byl hlavním velitelem německé skupiny „Mitte“ a měl pod sebou všechny ozbrojené jednotky třetí říše na území Čech a Moravy. Seriózní badatelé uvádějí, že se američtí vojenští vyslanci, kteří bez jakékoliv úhony dojeli do Prahy a potom do lázní Velichovky ležících až u Jaroměře, pravděpodobné vůbec s maršálem Schörnerem nesetkali. Zdá se, že se nesmí ptát se, jak to, že po nich někdo z Němců nestřílel. Pravdivá je s největší pravděpodobností tato informace :

„ V noci ze 7. na 8. května 1945 Prahou projížděla tzv. velichovská mise, v jejímž čele stál podplukovník Robert H. Pratt. Koloně velem major Carl O. Dowd. Mise jednala jak na povstaleckém velitelství „Bartoš“, tak v Dejvicích s německým generálem Rudolfem Toussaintem. Večer 7. května 1945 dorazil do Prahy také kapitán Russel J. Hill. Dále večer 8. května 1945 dorazili do Prahy příslušníci OSS Eugen Fodor a seržant Kurt Taub. Informace, které jsem o tom dostal od přímých účastníků, že se tedy skutečně mezi Američany a vedením pražského povstání jednalo a také s vedením Němců v Praze, pokládám za potvrzené. V letech 1955 až 1960 (to první datum nevím přesně prostě jsem to zapomněl ) „seděli“ ve věznici v Leopoldově nějakou dobu i na jednom oddělení tito účastníci konce druhé světové války: můj otec JUDr. Václav Vlk, jeho spolupracovník z odboje JUDr. Pavel Hrubý, velitel Pražského povstání generál Kutlvašr, velitel Němců v Praze generále Wehrmachtu Rudolf Touissant, JUDr. Gustáv Husák a bývalý ministr vnitra Slovenské republiky Šaňo Mach , další účastníci květnového povstání ale také nepohodlní velitelé partyzánských oddílů z dob Slovenského národního povstání atd.

Z informací, které mám, vyšlo na jasně najevo, že sovětští vojáci a jejich agenti opakovali „nikagda, nět“ na každý návrh České národní rady a vojenského velitelství Bartoš, že by povstalcům mohli pomoci Američané nebo dokonce i partyzáni, často vedení bývalými sovětskými vojáky a nebo agenty. Povstalci v tom zůstali sami. Jako jediní na volání o pomoc se ozvali a na velitelství Bartoš se dostavili zástupci ROA jednotek, podřízených generálmajorovi Sergeji Kuzmiči Buňačenkovi. Tuto pomoc povstalci samozřejmě přijali. Co se stalo , než vojáci ROA odešli z Prahy, bylo pak ještě víc zkresleno výrokem Josefa Smrkovského v roce 68. Tento známý „tribun lidu‟ v projevu ke studentům přenášeným rozhlasem rychleji mluvil než myslel. Chlubil se „zásluhou‟, že nabídku americké pomoci odmítl. Na něco takoého ani neměl neměl pravomoc. Jenom si tím do smrti připsal cejch komunistického zrádce povstání.

Dalšího pokračování se dočkáte cca za dva týdny, abych tak splnil požadavky těch kteří chtěj,í abych pokračoval. Pro takovou práci, aby měla nějakou hodnotu, zvláště když má někdy až nečekaný ohlas, je potřeba znovu prostudovat mnoho materiálů a pořádně se připravit.