Tuto zdánlivě pitomou otázku, pokud ji položíte před cizincem, řeší Československo a dneska Češi jako kruciální otázku vlastní existence.

Pokud někoho začne chytat zase „fantas“ a hysterie po čtení mých článků na toto téma, předem konstatuji, že této události se s výjimkou Polska a pobaltských států, říká Osvobození od nacistů. Nemíním se vkládat do nové kulturní války, tedy správněji řečeno ideologické války, kterou u nás rozpoutali nedávno dva vysocí zástupci části elity , která si říká „Spolu“ a která začíná se pomalu chovat a mluvit jako nová „Strana a vláda“. Pokusím se zabrousit na tenký led vysvětlování, jak to tedy vlastně bylo. Ne podle komunistických normalizačních a dneska údajně demokratických výkladu dějin, ale podle skutečnosti a jak ji zaznamenala historie. Tedy bez opomíjení anebo bagatelizování další síly, která měla jeden z rozhodujících „hlasů“ v květnových bojích v Praze a okolí. Tedy ROA. Důkazů, byť desetiletí „cenzurovaných“ je mnoho.

SS bojující v Praze

Za bolševika to bylo jasné: osvobodili nás Rusové – sovětští hrdinové. Pomineme-li úchylné nápady, že nás osvobodila jen a jen vojska americké armády a němečtí a sovětští okupanti jedno byli a jsou, zbývají nám tady ještě jiní Rusové, kterým se říká ROA - „Russkaja osvoboditel’naja armija“ . Vynechme všechny nadávky a ocitujme z Wikipedie tuto podstatnou informaci:

„Dne 14. listopadu 1944 byl v Praze (ustanoven Komitét pro osvobození národů Ruska (KONR) a Ruská osvobozenecká armáda (ROA), jejíž základ tvořili sovětští váleční zajatci. Často také bývalí příslušníci 29. granátnické divize SS (1. ruské) a bývalí příslušníci 30. granátnické divize SS (2. ruské), která byla rozpuštěna pro nespolehlivost po ozbrojené vzpouře ve Francii. Většinu příslušníků ROA , stejně tak jako jejich velitele, tvořili bývalí vojáci sovětské armády, kteří byli zajati a před smrtí je mohl zachránit například vstup právě do této Ruské osvobozenecké armády. Generál Andrej Andrejevič Vlasov byl původně sovětský generálmajor, vyznamenaný Stalinem Řádem rudého praporu a Leninovým řádem .Tuto historii, která je samo o sobě námětem na velice tlustou historickou knihu, zde nebudu rozebírat.

Generál Vlasov na Pražském hradě

Než se dále dostanu k ROA , vrátím se do Prahy v době kolem Pražského jara. Svého času, na konci 60. a na začátku 70. let 20. století, jsem celkem pravidelně chodíval na popovídání a kávu do bytu manželů Smrkovských. Se Smrkovským jsem se znal od dětství. Wikipedie u hesla Smrkovský lže ,když tvrdí ,že ilegální organizace Předvoj byla levicová,“ protože jejími členy byli mimo členů sociální demokracie, komunistů, Sokolů evangelíků i další. Také informace Wikipedie , že ilegálně vydávali Rudé právo, je buď záměrně matoucí lež anebo pokus poněkud poupravit historii. Pomáhali s tím, to ano. Ale organizace Předvoj vydávala svůj vlastní ilegální časopis se stejným jménem. Také tvrzení o Smrkovského ilegálním jméně za okupace považují za nesmysl, protože jeho krycí jméno bylo „ Tonda“ . I po válce, kdy měl Smrkovský značné potíže se stalinistickými komunisty, se během hovorů běžně označoval jako Tonda. V únoru 1945 se stal místopředsedou vrcholného orgánu odboje, České národní rady (ČNR) . To, co se dále píše na Wikipedii, jsou většinou nesmyslné bláboly bývalého redaktora komunistického mládežnického deníku Mladá fronta Karla Pacnera. Za války vedl můj otec ilegální činnost, také ve spolupráci s J .Smrkovským. Ilegální organizace Předvoj je známa několika úspěšnými odbojovými akcemi . Odborníkům jsou známé jako akce „Fatti“, „Inka“, „Ivan“ a dalšími. Akce „Ivan“ např. umožnila odchod řady ohrožených lidí z protektorátu prostřednictvím spolupráce se členem bulharského velvyslanectví. Můj otec ho „ úředně“ vyučoval češtině. Svět je malý.

V době, kdy můj otec pomocí bulharského velvyslanectví pomáhal dostávat lidi z Protektorátu na Střední Východ, se v Bulharsku narodila moje žena. Mimo jiné, milionkrát se dočtete, jak naši prchali na Západ – tedy přes Maďarsko – ale historky většinou končí, jak je nakonec Maďaři pustili dál. Mne by zajímalo, zda si ti novináři a moderní historici představují, že s dostali dál? To si myslí, že je tam něco „teleportovalo“? Ne, nejdřív chodili přes Srbsko a pak přes Bulharsko. I naši turisté za komunismu často jezdívali lodí ze Zlatých písků na výlet do Istanbulu.

Povídat si se Smrkovským bylo skutečně zajímavé. Sám se považoval za „profesionálního revolucionáře“ a věřil na možnost vybudovat „socialismus s lidskou tváří. A také měl Josef Smrkovský už tehdy skutečně fungující a skutečně barevnou televizi, kterou dostal jako osobní dárek od Josipa Tita. Komunistického vůdce jugoslávských partyzánů v bojích proti Němcům, ale také zároveň člověkem, který dokázal zabránit, aby Jugoslávie připadla po válce Stalinovi jako Československo. Dokonce vyhnal Rudou armádu z části Srbska, kterou koncem války Rudá armáda obsadila. Je zajímavé, že se v jeho životopise se sice říká, že se v letech 1907 až 1910 vyučil zámečníkem, ale nějak se jakoby zapomíná, že se vyučil v plzeňské Škodovce. A rozuměl dobře česky.
Na kávu, na televizi, a na povídání tam také chodívala paní Hana Benešová, vdova po prezidentu Benešovi a pak mnoho dalších zajímavých lidí, které nebudu jmenovat, aby to jejich potomkům nedělal nějaké problémy.

Tam byla pro mne, když můj otec zemřel krátce po propuštění na amnestii v r.1960, přímo studnice informací o roce 1945.

Odbojáři, bývalí vojáci z Východu i Západu, vězni z nacistických i komunistických lágrů (často to byly ty samé osoby) i většinou mlčenlivá a decentní paní Hana Benešová. A příště už se dostanu k těm Vlasovcům podrobněji, hlavně k situaci v Praze od 6. května 1945. Tehdy byla situace kritická. Vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš vědělo, že situace je dále neudržitelná. Jednotky SS dobývaly jednu barikádu za druhou, povstalci bojovali statečně ale ustupovali. Američané nikde, Sověti někde až za Krušnými horami Tehdy se říkalo, že se nezbývá než modlit, nebo „vzdělaně“ že snad zasáhne „deus ex machina“ , dnes je moderní říkat, že se objeví „Černá labuť“, N.N Taleba. Tou „černou labutí“ se staly k překvapení Němců i Američanů právě jednotky ROA.

Na obrázku je polopásový obrněný transportér SdKfz 251/16 samostatného průzkumného oddílu 1. ruské divize VS KONR přijíždějící na Albrechtovo (Kinského) náměstí ke Smíchovským (Štefanikovým) kasárnám, 6. 5. 1945 – archiv hlášení Bartoš

Pokračování příště.

Další informace naleznete v mých knihách „Krvavé dozvuky války 1945“ a „Mauthausen - Ďábel v líbezné krajině. (Grada Publishing).