„Volejte policii, dusíme se!“ neztráceli humor masakrovaní studenti

7. listopadu bylo 97. výročí od propuknutí VŘSR. Tuto zkratku, která dlouho strašila už děti od školky, dnešní děti skoro vůbec neznají. Díky událostem, k nimž došlo opět v listopadu, před čtvrt stoletím.

9. listopadu 1989 padla berlínská zeď.

17. listopadu vyvolal brutální zásah proti studentům smršť, která položila komunistický režim u nás.

Takhle jsme prožívali zlomové dny my, reportéři Mladého světa. Tehdy jsme se rozběhli do ulic Prahy a vzniklo celé monotématické číslo o 17. listopadu s názvem Začátek. Je to deník prvních deseti dní sametové revoluce, který byl odevzdán do tisku 29. listopadu 1989. (Tehdy byly výrobní lhůty týdeníků dosti dlouhé, ale tento MS 51/1989 vyšel o několik dní dřív, než běžně plánované číslo 50.)

Reportéry v terénu byli Václav Bartuška, Michal Bartůšek, Aleš Benda, Luboš Beniak, Jiří Franěk, Dana Emingerová, Marek Hlavica, Michal Horáček, Josef Chuchma, Radek John, Vladimír Kotlář, Milan Kruml, Rudolf Křesťan, Anastázie Kudrnová, Zdeněk Procházka, Tomáš Sniegoň, Marek Šálek, Zdeněk Šálek, Petr Trojan, Josef Velek, Petr Veselý, David Vondráček, Jaroslav Vozobule, a fotografové Karel Cudlín, Jan Šilpoch a Miroslav Zajíc.

Pátek: 17.listopadu

Student Fakulty žurnalistiky a náš redakční elév Václav Bartuška přichází v půl třetí na Albertov, kde se zatím shromažďují jen organizátoři manifestace k uctění památky Jana Opletala. Jsou tam svazáci i nezávislí. Každý dostává širokou trikoloru s cedulkou 50.výročí (od smrti Jana Opletala). Pořadatelé se mezi sebou moc neznají. Tipují, kolik asi přijde lidí. Optimisté čekají pět tisíc, realisté dva až tři tisíce.

V 16 hodin se tam tísní asi 15 tisíc studentů. Nad hlavami třímají transparenty s hesly, nejvíce Bartušku zaujalo to, které koketuje s vyjadřovací úrovní generálního tajemníka Jakeše: NECHCEME MYLOŠE.

V 17 hodin se průvod dává do pohybu. Bartuška potkává pracovníka ministerstva vnitra, s nímž se náhodou seznámil asi před rokem při jednom výslechu. Coby pořadatel se ho Bartuška ptá: „A vy jste ze které fakulty?“ „Záleží na tom?“

„Jo, proč jste tady?“

„Abychom vás chránili.“

V 18 hodin se dav rozhoduje pokračovat na Václavské náměstí. A odhaluje prvního provokatéra, který vybízí k rozbití hrobů na Slavíně se slovy: „Aby si to bolševici pamatovali!“

Roman Lipčík má zase jeden ze svých melouchů, v Olomouckém Domě kultury ROH Sigma dojíždí šňůru se zpěvačkou Tanjou. Kapelník Radim Pařízek mu líčí, jak se celý den pokoušel z Ostravy dovolat do Prahy a měl pocit, že jsou přerušeny telefonní linky.

S úmyslem strávit aktivní prací v domácnosti i na skromných rodinných latifundiích přijíždí Milan Kruml k rodičům do osady Svatý Hubert v okrese Rakovník.

V 19 hodin se valí po nábřeží k Národnímu divadlu asi 50 tisíc lidí.

Marek Hlavica usedá v hledišti Juniorklubu na představení Hadivadla a Divadla na provázku Rozrazil I. Jak sami autoři tohoto pásma říkají, jde o představení o demokracii.

Ve 20.10 se na Národní třídě mezi Spálenou a Mikulandskou strhává peklo. Pohotovostní pluk s bílými přilbami, štíty a obušky je posílen muži v červených baretech. Ti vbíhají mezi demonstranty a vyhlédnutou kořist loví s důkladností profesionálů. Bartuška je ve strašném presu před budovou Jazykové školy.

Lidé stěží dýchají, přesto neztrácejí humor. „Lidi, zavolejte policii, dusím se tu!“ volá urostlý Slovák.

Michal Bartůšek je doma. Bydlí na Národní třídě. Svého kolegu Václava Bartušku nevidí. Vidí příslušníky, kteří honí po lešení na rohu Národní a Mikulandské kameramana. Dopadají obušky, kope se, teče krev. Lidé ustupují a stále s větší silou se tlačí na mříže v domovních vchodech. Přijíždějí obrněné transportéry s radlicemi z drátěného pletiva. Bartuška plave s davem k podloubí u Mikulandské ulice, protože se mu zdá, že tudy pouštějí. Zblízka pak vidí uličku bílých přileb a červených baretů, kterou po jednom klopýtají demonstranti. Příslušníci je mlátí, občas někoho zadrží a podávají si ho individuálně. Bartuška zahlédne tři muže v baretech, jak trestají asi dvacetiletou dívku: jeden ji chytí za vlasy, tlučou jí hlavou o zeď. Když upadne, kopou ji. Dívka leží už úplně tiše a nehybně, jakoby jí bylo všechno jedno. Ti tři se smějí.

Obyvatelé domů na Národní třídě vpouštějí studenty se zkrvavenými tvářemi dovnitř… M. Bartůšek s fotografem Karlem Cudlínem, kterému se podařilo dostat se dovnitř do Bartůškova domu, křičí skrz mříže na fotografa Honzu Šilpocha. Ten už raději přestal fotit a s aparátem pod bundou stojí jen pár metrů od nich. Jenže kolegy neslyší. Pak se prodírá řadou napřažených obušků uprostřed štábu Krátkého filmu, který příslušníci nechávají odejít.

V. Bartuškovi se v Mikulandské chce zvracet, třesou se mu ruce. Bojí se jít domů. Tuto i několik dalších nocí stráví u své dívky, ale nemůže usnout.

Kapelník Pařízek se konečně dovolá do Prahy, do Supraphonu. Dozvídá se, že se v Praze něco děje. Ulicemi prý chodí mladí lidé se svíčkami, pod okny jezdí policie, na Hradě jsou tanky – první z nekonečného množství fám, omylů a dezinformací příštích dní.

Cestou z Juniorklubu potkává Hlavica na Kalininově třídě osm obrněných transportérů, které se z centra vracejí do Hrdlořez.

Kruml ve Svatém Hubertu sleduje západoněmeckou televizi. V lednu ho sice s redaktorem moskevského Sobesedniku hnalo po Příkopech vodní dělo (šli mírumilovně na večeři), ale reportáž z Prahy, kterou mu teď nabízí obrazovka, tento zážitek překovává.

Mnozí nic nevědí, spí.

(I autorka tohoto blogu, která ještě v pátek 17. listopadu ležela v benešovské nemocnici. V následujících dnech už dělala nejzajímavější rozhovory svého života...)

Převzato z blogu autorky s jejím souhlasem