Prezident Miloš Zeman prohlásil při letošním výročí 17. listopadu ke shromážděným demonstrantům, kteří na něj vytáhli červené karty, že se jich nebojí. Že se na rozdíl od nich nebál ani před 25 lety na Národní třídě. Samozřejmě většina demonstrantů se tehdy na Národní třídě bát nemohla, protože ještě nebyli na světě. Pan prezident má ale pravdu, když říká, že se tehdy na Národní třídě nebál, bát se totiž ani nemohl, protože tam tehdy nebyl. Jsem schopen mu to dokázat na 99 %.
Byl jsem členem „Parlamentní komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu„ (Stankova komise), kde jsem v lednu 1990 vystřídal JUDr. Otakara Motejla, který se stal předsedou Nejvyššího soudu ČR. Tato komise vykonávala dohled nad vyšetřováním zásahu Pohotovostního pluku VB na Národní třídě, které prováděla tehdejší vojenská prokuratura. Komise však sama rovněž vyslýchala desítky svědků, sledovala řadu stop a snažila se vojenské prokuratuře napomáhat, neměla však na rozdíl od ní pravomoci podle trestního řádu , to znamená, že si nemohla vynucovat přítomnost svědků nebo je jinak postihovat podle trestního řádu.
Protože však pracovala v týdnech po pádu režimu, tak přetrvávající strach a šok z mocenského převratu a ztráty ochranného krunýře (vedoucí úlohy a moci) a k tomu existenční obavy důstojníků VB a StB, velitelů při zásahu na Národní třídě a jiných komunistických funkcionářů, působily více než nějaká ustanovení trestního řádu. Soudruzi se báli a byli ochotní vypovídat. Nakolik pravdivě, si musela komise posoudit sama. O rok později parlamentem z poslanců zvolená „Parlamentní komise pro vyšetřování událostí 17. listopadu“ (Rumlova), tentokráte ne již jen komise pro dohled, ale komise, která prováděla vlastní vyšetřování, již měla procesní pravomoce podle trestního řádu.
Protože jsem byl členem první komise a spolupracovníkem v roli právního experta a vyšetřovatele druhé komise, znal jsem všechny dnes již odtajněné materiály těchto komisí. Obě komise vyslechly stovky svědků, mezi nimi všechny pokud možno známější osoby, které byly nebo měly být na Národní třídě v době „slavného pádu“ komunistického režimu. Dodejme, hlavně v místech zásahu policejních bijců. Komise, zejména ona Rumlova, se snažily mapovat hodinu po hodině, co se vlastně dne 17.11.1989 stalo a kdo za protiprávní jednání příslušníků nese odpovědnost.
Nebudu čtenáře unavovat nějakými dramatickými nebo konspirativními úvahami, ale omezím se na konstatování, že se žádná z těchto komisí nesetkala se svědkem Ing. Milošem Zemanem z Národní třídy. Miloš Zeman, který díky svému článku „Prognostika a přestavba“ otištěnému v Technickém magazínu v srpnu 1989, byl již v listopadu 1989 v ČSSR známou osobností, se v následujících týdnech jako kooptovaný poslanec Federálního shromáždění a díky svému vystupování v divadlech, zejména v Semaforu, stal populární osobností; také proto, že si dokázal z politiky dělat legraci.
První komise pracovala až do května 1990, druhá komise byla vytvořena 20. září 1990 a i její vyšetřování trvalo několik měsíců. Považuji za naprosto nemyslitelné, aby ani jedna z těchto komisí nevyslechla Miloše Zemana jako svědka - přímého účastníka zásahu na Národní třídě. Komise také vydaly výzvy, aby se svědci, zejména postižení z tohoto brutálního zásahu, komisi přihlásili, protože se jednalo také o dokumentování zranění a dalších poškození na zdraví těch demonstrantů, kteří by měli nárok na eventuelní odškodnění. Několik set osob bylo totiž při demonstraci zraněno, asi 10 dokonce těžce. Krev na dlažbě a plno osobních věcí, o které demonstranti přišli při bití příslušníky Pohotovostního pluku, bylo svědectvím brutality zákroku.
Zcela odlišný popis průběhu surového zákroku panem prezidentem je dalším důkazem, že na demonstraci nebyl. Nešlo vůbec o nějaký „strejcovský“ zásah příslušníků Lidových milic (kteří na Národní třídě nebyli), jak to líčí pan prezident, ale o útok specielní jednotky, navíc s posilou ještě vycvičenějších tzv. Červených baretů! Zabýval jsem se tímto vyšetřováním vlastně nadvakrát – nejen jako člen a spolupracovník obou komisí, ale i jako pracovník Úřadu FMV pro ochranu ústavy a demokracie (pozdějšího BIS) z titulu ředitele inspekce tohoto úřadu. Znovu opakuji – v celé dokumentaci obou komisí a Úřadu FMV pro ochranu ústavy a demokracie týkající se událostí dne 17. listopadu na Národní třídě se jméno Miloše Zemana nevyskytuje! Loňského roku vydal ÚSTR dvoudílný objemný sborník obsahující protokoly komise (Edice dokumentů, ÚSTR, 2013).
Pokud byl Miloš Zeman v inkriminovanou dobu na Národní třídě jako účastník demonstrace, pak jenom jako tajný účastník, kterého tam nikdo neviděl. Musel tam tedy být v přestrojení. Pak bych se pana prezidenta chtěl zeptat, proč se na výzvu obou komisí jako účastník demonstrace nepřihlásil, aby mohl podat své svědectví? Protože jste tam nebyl, pane prezidente! Proč teprve po 25 letech nám sdělujete, že jste také účastníkem této slavné demonstrace a že jste se nebál? Nejednáte tedy stejně jako ti „hrdinové“, o kterých jste mluvil, kteří se po Pražském povstání v květnu 1945 vyrojili v nebývalém množství, aby všichni vyprávěli, jak bojovali proti nacistům na barikádách? Je paradoxní, že o těchto „bojovnících z barikád“ mluvíte spolu s tvrzením, že jste na Národní byl také. Byl jste i Vy jedním z těchto falešných barikádníků ?
Aniž bych mířil na pana prezidenta, „bojovníků“ z Národní bylo skutečně více. Znám takové, kteří tam opravdu byli – seděli dne 17.11. 1989 večer ve Filmovém klubu v paláci Adria – na Národní třídě.