V letech 1948 – 1989 bylo ve vykonstruovaných procesech odsouzeno k dlouholetým žalářům 205 486 nevinných lidí. Přes 4 500 těchto osob v komunistických lágrech a věznicích zahynulo. 248 nevinných bylo popraveno na základě rozhodnutí politbyra KSČ – soudní monstrprocesy byly pouhou fraškou mající dodat popravám punc legality. 327 osob bylo usmrceno při pokusu o přechod hranic do svobodné zony – z toho 88 se jich seškvařilo v elektrických zátarasech na státní hranici, 174 osob bylo zastřeleno během pokusu o únik z komunistického ráje. Dvě stotisícová města velikosti Hradce Králové a Liberce byla vylidněna – do exilu odešlo 200 tisíc lidí, těch, kteří tvořili (nebo mohli tvořit) elitu národa. Rodiny všech výše jmenovaných skupin byly komunistickou mocí pronásledovány, rozvráceny, jejich členové a blízcí ztratili právo na kvalifikovanou práci, pobyt, studium, důstojný důchod. Komunisté za 41 let své vlády rozvrátili národ systémem fízlování, řízeného bezpráví, duševního i fysického teroru morálně, ekonomicky, ekologicky. Ve jménu „sociálně spravedlivé společnosti“, kterou se měla stát společnost bez „tříd“ – tedy společnost komunistická, nasadili na svůj vlastní národ desetitisíce příslušníků tajné policie a další desetitisíce fízlů, agentů a udavačů. Ve jménu „vědeckého pokroku“ zlomili českému a slovenskému národu páteř.

Jako zakládající člen OSN podepsalo v prosinci 1948 komunistické Československo Všeobecnou deklaraci lidských práv. V článku 2 se zde říká: „Každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací“. A v dalších článcích - „Každý má právo na život a svobodu.“„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení a trestu.“ „Všichni jsou si před zákonem rovni.“ „Nikdo nesmí být svévolně zatčen, držen ve vazbě nebo vyhoštěn do vyhnanství.“ „Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence.“ „Každý má právo volně se pohybovat a svobodně si volit bydliště uvnitř státu. Každý má právo opustit kteroukoliv zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země.“ „Nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost měnit.“ „Každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými. Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku.“ „Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí, náboženství.“ „Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu.“ „Každému je zaručena svoboda pokojného shromažďování a sdružování.“ … Během 41 let nebyl jediný den, kdy by komunisté některý z článků této úmluvy neporušili. 17 let od pádu totality zde máme usměvavé komunisty v parlamentu, již druhé volební období pak udavače StB Vojtěcha Filipa-Falmera místopředsedou Sněmovny. Dračí sémě si hýčkáme ve vlastní zemi.

Současní representanti KSČ(M) se často – a s arogancí komunistům vlastní – zaštiťují tím, že se distancovali od neblahé totalitní minulosti, odsoudili ji a nesčetněkrát se národu za dobu poroby omluvili. Dost bylo omluv!, hřímal soudruh Grebeníček a hřímá Filip. Aby bylo jasno – komunisté se nám, všem, kdo v této zemi pod jejich hrůzovládou žili, či spíše živořili, „omluvili“ jednou jedinkrát. Bylo to v prosinci 1989, v době, kdy jsme my, „revolucionáři“, byli ještě dostatečně silní, komunisté měli strach a my jasno. Prohlášení přijaté na mimořádném sjezdu KSČ znělo, vynecháme-li dobovou omáčku, takto: „Omlouváme se naší mládeži i všem občanům, kteří byli postiženi neoprávněnými represemi, omlouváme se dětem těch rodičů, které trpěly postihy ještě v dalších generacích.“ Neprávněné represe? Děti? Toto je omluva za 41 let teroru? Před dvěma lety jsem nad pomyslným hrobem Milady Horákové řekl, že by zde měl Grebeníček klečet na kolenou a prosit za odpuštění. Trvám na tom. Nejen za bestiální vraždy nevinných. Za věznice, lágry a střelbu do lidí. Nám všem by se Filip, Grebeníček a celá jejich partaj měla omluvit za to, že nás zde zavřeli do zadrátované klece, isolovali od normálního, svobodného světa, pokroutili, zdeformovali, zmrzačili naše životy. Všem nám by se měli omluvit, všem jednotlivě, všem 15 milionům obyvatel Československa. Měli by, ale neučinili tak. 17 let jsme na to čekali. Svou šanci propásli. Nebyla žádná účinná lítost, nebylo pokání (KSČM nepodpořila jediný zákon, který se byť jen náznakem snažil o zmírnění křivd jejich 41letého řádění) - nemůže a nesmí být odpuštění.

Komunistická strana Čech a Moravy vznikla z bývalé KSČ a je jejím „legitimním nástupcem“, hlásají oficiální dokumenty KSČ(M). Vážení přátelé, vážení občané, vážená paní nejvyšší státní zástupkyně, vážený pane policejní presidente, vážená vládo, vážený pane presidente republiky: 17 let po svržení totality zde máme přímé nástupce „zločinecké, nelegitimní a zavrženíhodné organisace“ (Zák. 198/93 Sb., Ústava ČR). Žádám vás, abyste konali. Teď, nyní, neprodleně!

senátor