Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Národ neselhal. Až na henleinovce se s republikou ztotožnil, chtěl za ni bojovat. Slováci se odtrhli, protože jako národ k tomu dospěli. Ale Češi a Moravané považují nadále Českou republiku za svou vlast. Vždyť žijí na území zemí Koruny České. Ostatně v r.1918 se rozumnější řešení nenabízelo. Zdrbali to Habsburci, kteří po Rakousko-maďarském narovnání nenašli čas na rakousko-české narovnání.

Rakousko-české narovnání by vyžadovalo i rakousko-německé narovnání - Češi by se museli obejít bez Sudet.

Trauma z 15.3.1939 již v české kotlince evidentně pominulo. Jednu krátkou připomínku jsem našel v PL, jinak tichoučko po pěšině, ve veřejnoprávních ticho až ohlušující. Vzpomeňte si na to, až koncem června začnou hlídací psi demokracie a všechny morální majáky ječet o srpnové okupaci.

Přesně tak: Německo je náš spojenec a vzor. A navíc se nehodí připomínat, že byl v české historii nějaký horší nepřítel než Rusáci.

Likvidace Československa proběhla v Mnichově a rozhodla o tom dohoda Německa, Francie, Velké Britanie a Itálie. Zbytkové Československo, na které se po způsobu hyen ještě vrhlo Polsko a Maďarsko, už nebylo reálně samostatným státem, ale politickou a ekonomickou součástí Třetí říše. Jeho obsazení a rozpad státu situaci změnilo jen formálně. Projekt Československa byl ve své době, kdy Německé Rakousko a Maďarsko vyhlásily samostatnost, jedinným reálným řešením. Dnes se poukazuje na problémy a negativa, ale nebere se v úvahu výsledek, vznik a existenci existenci dvou národních států České republiky a Slovenska. Němci už dávno před Mnichovem dávali najevo, že nechtějí žít s Čechy v jednom státě a chtějí domů do Říše. Jejich přání bylo po válce splněno. A že se vracejí alepoň ve formě sudetoněmeckého srazu v Brně, který politicky a finančne podporují hejtman lidovec Grolich a primátorka Vaňková z ODS? Pozdě bycha honit!

České království mělo historickou staletou historii a tradici a exestivalo i v době Rakouska - Uherska a po roce 1918 jen obnovilo svou samostatnost

RE: "15. březen byl trauma, a to větší než 21. srpen 68. (Srovnejte si německou a sovětskou okupaci.) Jenom se to dnes jaksi nehodí politicky do krámu, takže se to nepřipomíná a pamětníci už skoro nežijí."

------------------

tak on je tam naprosto zasadni "rozdil", 15.brezen 1939 se odbude max. nejakou kratickou pripominkou, typu: prepadeni CSR "nacistickem", zatimco 21.srpen 1968 tomu predchazi 14 denni hystericka medialni kampan o "narodni tragedii"

Cest

Napadení SSSR/Ruskem je prostě aktuálnější.

Skopčáci sice blbnou ekonomicky, ale vojensky ne.

To je takové mudrování o ničem. Čtenář se ani nedoví, čím se liší 15. březen od Mnichovské dohody. (Ví to autor? Napsal ten text sám?)

Bylo potřeba, aby Francie šla kvůli udržení Versailleského systému do války. Toť vše. Tohle všechno víme. A 15. březen byl trauma, pro ty lidi, co to zažili určitě, protože přišli o vlastní stát. Přitom se už před tím vzdali pohraničí, přitom jim všichni včetně Hitlera slíbili, že nové hranice Československa budou respektovat. Kdyby každý stát útočil na všechny sousední slabší státy, co by pak bylo strategicky udržitelné? 15. březen byl trauma, a to větší než 21. srpen 68. (Srovnejte si německou a sovětskou okupaci.) Jenom se to dnes jaksi nehodí politicky do krámu, takže se to nepřipomíná a pamětníci už skoro nežijí.

Smyslem článku ale nebylo popírat, že 15. březen byl pro tehdejší lidi traumatem. To je naprosto zřejmé – lidé přišli o vlastní stát a zažili okupaci. To je lidská zkušenost, o které není sporu.

Článek se snaží řešit jinou otázku: zda byl samotný projekt státu dlouhodobě realistický. V politice totiž nerozhoduje především vůle, morální odhodlání nebo statečnost, ale reálná struktura sil a možností.

Rozdíl mezi Mnichovem a 15. březnem je v tomto smyslu poměrně jednoduchý. Mnichov byl moment, kdy se rozpadl mezinárodní systém garancí, na kterém Československo stálo. 15. březen byl už jen důsledek toho, že stát, který přišel o své spojence, strategické území i mezinárodní oporu, přestal být životaschopný.

Otázka tedy nestojí tak, zda Francie měla jít do války. Otázka je, zda bylo realistické stavět existenci státu právě na tomto předpokladu. Pokud přežití státu závisí na tom, že jiná velmoc bude ochotna kvůli němu zahájit velkou evropskou válku, je takový projekt už ze své podstaty velmi riskantní.

Historie je plná příkladů, kdy lidé jednali statečně, a přesto jejich projekt selhal, protože okolní podmínky byly nepříznivé. Politika je v tomto směru méně o morálních kvalitách a více o tom, zda je určitá konstrukce vůbec dlouhodobě udržitelná.

A právě na to článek upozorňuje: že některé historické projekty mohou selhat nikoli proto, že by jejich aktéři byli slabí nebo zbabělí, ale proto, že samotné výchozí podmínky byly mimořádně nepříznivé.

Ti, kdo věří v udržení monarchie bz se mohli seznámit např. s kauzou Badeniho jazykových zákonů. Ministerský předseda cislitavska Badeni vydal zákon, podle kterého se v českých zemích má úřední věc vést v jazyce podání. To českým úředníkům nečinilo potíže, německy uměli všichni. Zato Němci začali doslova šílet, představa, že by německý úředník v Česku musel umět česky byla pro ně nepřijatelná. Demonstrovali proti nejen v Čechách a na Moravě ale až ve Vídní a němečtí poslanci zároveň obstrukcemi zablokovali vídeňský parlament. Nakonec Badeniho vála padla...

Jiný případ, když r. 1916 zemřel František Josef stal se novým císařem Karel I. Počítalo se s tím, že bude zároveň korunován i na českého krále. Němci ale začali opět šílet a z korunovace sešlo. Proč by Češi měli stát za panovníkem, který odmítl českou korunu?

Právě tyto příklady spíše ukazují, proč bylo udržení Rakouska-Uherska dlouhodobě málo realistické. Badeniho jazykové zákony i spor o korunovaci Karla I. ukazují, že monarchie ztrácela schopnost udržet rovnováhu mezi svými národními skupinami.

Současně ale existoval silný konkurenční politický projekt – pangermanismus, tedy představa politického sjednocení německého prostoru a jeho dominance ve střední Evropě. Ten měl velkou podporu a postupně začal mnohonárodní monarchii přímo rozkládat.

Rozpad Rakouska-Uherska tak nebyl jen důsledkem českého nebo jiného nacionalismu. Byl především výsledkem střetu dvou politických projektů o podobu střední Evropy – habsburské mnohonárodní říše a pangermanismu. A právě tento střet nakonec vedl i ke dvěma světovým válkám.

S tím výkladem lze souhlasit, jenomže a proto je jako národní trauma u nás vnímáno už září 1938. Už tehdy nám odmítli pomoci spojenci, už tehdy bylo našimi nejvyššími představiteli, (včetně vedení armády) rozhodnuto, že se bránit nebudeme a to vůbec

Armáda se rozpustila, řada našich špiček postupně emigrovala. A právě tehdy už zůstal národ sám a zcela bezbranný.

Takže ono druhé datum 15.března 1939 , okupace zbytku republiky a její přeměna na Protektorát, to už byl ten stav beznaděje, když už se nedalo dělat vůbec, ale vůbec nic..

Právě proto jsem ten článek psal trochu jinak, než jak je u nás zvykem. Smyslem nebylo hledat viníka ani zpochybňovat tehdejší pocity lidí. Září 1938 je pochopitelně vnímáno jako trauma, protože se tehdy zhroutil bezpečnostní systém, na kterém byla republika postavena. To ale ještě neznamená, že někdo musel nutně „selhat“.

Československo bylo od roku 1918 závislé na tom, že velmoci udrží poválečný pořádek v Evropě. Ve chvíli, kdy Francie a Británie nebyly ochotny jít kvůli němu do války, dostal se československý stát do situace, kterou už sám změnit nemohl. Rozhodnutí nebránit se tak nebylo jen otázkou odvahy či zbabělosti, ale spíše tragickou volbou mezi dvěma špatnými možnostmi.

A podobně je potřeba střízlivě hodnotit i západní velmoci. Jejich rozhodnutí vojensky nezasáhnout nebylo jen politickou volbou, ale do značné míry i strukturálně vynucené. Po zkušenosti první světové války nebyly jejich společnosti ani armády připraveny na další velký konflikt a Československo navíc leželo za německým územím, takže jeho obrana by prakticky znamenala okamžitou evropskou válku.

Nešlo tedy o selhání jednotlivců. Sešlo se několik okolností – geopolitická izolace Československa, nepřipravenost západních demokracií na válku a rozpad versailleského systému. V takové situaci někdy věci dopadnou špatně, i když nikdo neudělá zásadní chybu.

Přiznejme si to.

Sečteno a podtrženo Československo včetně Podkarpatské Rusi byl umělý a vlastní silou neobhajitelný stát který by přirozenou cestou nikdy nevznikl. Němci a Rakousko byli poraženi. Pánům profesorům Masarykovi a Benešovi se podařilo lstí přesvědčit vítěze že československý národ dorozumívající se československým jazykem je též vítězem a navíc historickým nástupcem státu který začal končit někdy ve 14.století. Takže vše muselo dopadnout jak to dnes máme.

Navíc si myslím pokud budou Češi v Praze včetně různých náplav nazývat Čechem co Moravana a Slezana a další občany odejde minimálně Morava se zbytkem Slezska.

No a Čechům v Praze – já jsem Žižkovák zůstane na důkaz jejich tisícileté velikosti československá vlajka. Možná že se pak odtrhneme i my jako svobodný lid žižkovský a založíme svoji republiku a budeme mít vlastní vlajku jak Žák Rada. Budeme okupovat horu Žížkovák (dříve Vítkov) z které při první provokaci budeme ostřelovat okolní nepřítele. Po dohodě s Karlínem budeme mít i námořní flotilu.

Umělý možná (pak je ovšem otázka, co je to přirozený stát, zvlášť ve střední Evropě). Němci a Rakušani si porážku způsobili sami a vznik Československa byl celkem zákonitý následek.

Škoda, že císař Franz Joseph I nebyl lepší státník. Škoda, že nad tím dobrým, co v monarchii bylo, převážila malá prozíravost, neschopnost vsadit na ty správné koně, jednoduše státnická neschopnost. Škoda, že v Německu byl tehdy emočně nezralý Vilém II. Škoda, že v Rusku byl tehdy neschopný Nikolaj II. Škoda. Tyto figury nasměrovaly Evropu směrem, kterým se ubírá už více jak 100 let. A tam patří i 15.3.1939, 25.2. 1948, 21.8.1968 a mnoho dalších černých dní.

Je otázka, nakolik je vůbec realistické vysvětlovat velké historické procesy osobními vlastnostmi jednotlivých vládců. Lidé u moci se totiž obvykle nechovají podle svých ideálních představ, ale podle situace, ve které se nacházejí.

Politik může mít určitou míru volnosti, ale jen do té doby, dokud nenarazí na strukturu sil – domácích i mezinárodních – která jeho možnosti výrazně omezuje. Proto také většina historických aktérů jedná spíše v rámci daných podmínek, než že by je zásadně měnila.

Z tohoto hlediska je otázkou, zda by jiný císař ve Vídni, jiný car v Petrohradě nebo jiný císař v Berlíně dokázal vývoj Evropy skutečně obrátit. Je možné, že by některé události proběhly jinak, ale základní konflikty – nacionalismus, soupeření velmocí, rozpad starých říší – byly už tehdy velmi silné.

Jen málokterý politik v historii dokázal jít skutečně proti směru, kterým se dějiny ubíraly. A není vůbec jisté, zda je to vůbec možné. Často se totiž stává, že jednotlivé osobnosti vypadají zpětně jako rozhodující, ale ve skutečnosti byly spíše součástí širšího procesu, který by se s velkou pravděpodobností odehrál tak jako tak.

Možná je proto užitečnější dívat se na historii méně jako na sérii osobních selhání a více jako na výsledek strukturálních tlaků, kterým i ti nejmocnější lidé své doby jen obtížně unikají.

Je hezké jak se rozebírají vztahy Němců a Čechů v R-U a za 1. republiky.

Jen bych poprosil diskutující, aby nepodporovali imigraci, když máme takové poznatky o problematice soužití různých etnik.