V české kolektivní paměti je 15. březen 1939 často vnímán jako národní trauma. Okamžik, kdy český stát zanikl bez boje, bývá někdy interpretován jako důsledek slabosti politických elit nebo dokonce jako morální selhání národa. Takový výklad je ale spíše psychologickou reakcí než realistickým historickým hodnocením.

Při střízlivém pohledu totiž vyvstává jiná otázka: nebyl projekt Československa od samého počátku strategicky neudržitelný?

Stát vzniklý z mocenské rovnováhy

Československo vzniklo v roce 1918 v mimořádně specifické mezinárodní situaci. Bylo produktem rozpadu Rakousko-Uherska a současně nástrojem poválečného uspořádání, jehož cílem bylo oslabit Německo a zabránit obnově německé dominance ve střední Evropě.

Z hlediska Francie byl nový stát součástí širšího systému, který měl Německo obklopit a zadržovat. Tento systém zahrnoval mimo jiné Polsko, Československo a spojenecké vazby na státy Malé dohody.

Taková konstrukce ale měla jednu zásadní vlastnost: z Československa automaticky činila první cíl německé revizionistické politiky. Stát, který měl Německo zadržovat, byl zároveň geograficky i strategicky nejzranitelnější.

Iluze spojeneckých garancí

Na papíře se zdálo, že je Československo dobře zajištěno. Existovala spojenecká smlouva s Francií a Velkou Británií a teoretická možnost podpory ze strany Sovětského svazu.

Reálná situace však byla jiná.

Francie sice považovala Československo za důležitý prvek svého bezpečnostního systému, ale zároveň nebyla připravena vést kvůli němu velkou válku. Francouzská politika třicátých let byla silně poznamenána traumatem první světové války a hlubokou vnitřní politickou krizí.

Velká Británie se na střední Evropu dívala ještě vzdáleněji. Z britského hlediska byla československá otázka regionálním problémem, který nestál za riziko evropské války.

Sovětský svaz byl geograficky oddělen a jeho pomoc byla podmíněna souhlasem Francie. V praxi tedy neexistovala žádná realistická cesta, jak by mohl Československu vojensky pomoci.

Spojenecký systém, který měl stát chránit, tak byl ve skutečnosti spíše politickou deklarací než reálnou zárukou.

Geografie nepříznivá téměř ve všech směrech

Ještě problematičtější byla samotná strategická poloha Československa.

Stát byl obklopen převážně nepřátelskými nebo potenciálně nepřátelskými státy. Německo otevřeně usilovalo o revizi versailleského systému, Maďarsko nikdy nepřijalo ztrátu území po Trianonu a Polsko mělo vlastní územní nároky.

Jediným relativně spolehlivým spojencem a sousedem bylo Rumunsko, které však bylo geograficky vzdálené a samo čelilo vlastním bezpečnostním problémům.

Taková konfigurace znamenala, že v případě konfliktu by Československo čelilo tlaku z několika směrů zároveň – a bez jistoty skutečné spojenecké pomoci.

Vnitřní struktura státu

K vnějším problémům se přidávaly i problémy vnitřní. Československo bylo mnohonárodnostním státem, v němž tvořili Češi jen relativní většinu.

Velká německá menšina byla postupně stále více ovlivňována politikou nacistického Německa. Maďarská menšina měla silné vazby na Budapešť a dlouhodobě usilovala o revizi hranic.

Ani slovenská otázka nebyla zcela stabilní. Slovenské politické elity měly vlastní autonomní ambice a jejich vztah k pražskému centru byl často napjatý.

To vše znamenalo, že stát čelil nejen vnějšímu tlaku, ale i hlubokým vnitřním napětím.

Mnichov jako logický důsledek

V tomto kontextu přestává být Mnichovská dohoda a následný rozpad státu překvapivou událostí.

Velmoci nebyly ochotny kvůli Československu riskovat válku, sousední státy měly revizionistické ambice a vnitřní struktura státu byla křehká.

Rozhodnutí velmocí v Mnichově tak nebylo jen výsledkem politické slabosti nebo krátkozrakosti. Bylo také důsledkem skutečnosti, že evropský systém vytvořený po první světové válce byl dlouhodobě nestabilní.

Historie bez moralizování

Z tohoto pohledu je interpretace roku 1939 jako národního selhání problematická.

Politici ani obyvatelé Československa nečelili běžné politické situaci, v níž existovalo dobré řešení, které jen nebylo využito. Čelili konfiguraci, v níž téměř žádné dobré řešení neexistovalo. Když je strategická situace beznadějná, výsledkem bývá špatný konec. Možná je proto rozumnější pohlížet na rok 1939 nikoli jako na morální selhání národa, ale jako na důsledek geopolitické konstrukce, která byla od počátku velmi křehká.

Takový pohled historii neomlouvá ani nezjednodušuje. Pouze ji zbavuje zbytečného moralizování a snaží se pochopit její skutečné příčiny.