Dnes již banální zvolání v titulku tohoto článku snad už ani nikoho neosloví. Takových bylo. Jednotlivci, komise, ba i vládní komise, soudci, ekonomové, podnikatelé, „blouzniví“ libertariáni a jejich volání zůstává ze strany krachujícího tzv. „sociálního státu“ nevyslyšeno.

Při pročítání sborníku Naše právo a stát z roku 1928 vydaného spolkem Všehrd však narazíme na článek právě s takovým názvem. Tedy je tomu už 92 let, co článek „Zjednodušme veřejný život“ publikoval dr. Karel Altmann(1890–1944), advokát v Praze. V letech 1912–1913 byl tento advokát starostou spolku Československých právníků Všehrd.

Autor nejprve konstatuje, že tehdy každý občan potřeboval, ne-li na každém druhém kroku, tak na desátém určitě, advokáta. Trochu se omlouvá svému advokátskému stavu a konstatuje, že taková váha advokátů rozhodně není v zájmu občanstva.
Pak už nezbývá než citovat z článku věty jakoby dnes zrozené:

„Život jest u nás příliš zkomplikován, jest příliš mnoho a různých předpisů, co tehdy a ondy, a občanu se ukládají stále větší omezení a povinnosti vůči státu i celku.“
„Pojem „zájem veřejný“ dostává stále širší objem, osobní postavení jednotlivce a volnost jeho jednání doznává stále větších omezení.“

Obzvlášť silným poselstvím k dnešku zde zaujme autorův výpad proti floskuli „veřejný zájem“. Co by asi říkal dnes? Veřejným zájmem se zaštiťuje kdejaký uzurpátor moci nad občany. Podle našich zákonů dnes ve veřejném zájmu jezdí vlaky, autobusy, budují se na řekách rybí přechody, provozují lázně, vláda sype peníze tam či onam podle toho, kde má kamarády, omezují se vlastnická práva… Stovky nesmyslů se dnes dějí pod příkrovem tohoto hesla, které dostalo etatistický obsah.

Právní vědci a soudci řeší, co vlastně tím „veřejným zájmem“ je a kdo jej určuje. Celé odvětví správního práva je postaveno na této floskuli. Správní právo a veřejné právo vůbec se tak odchýlilo od svého původního účelu. Tím bývala obrana občana před státem, ne prosazování „veřejného zájmu“.

Zákon o úsporných opatřeních z roku 1924

Nejzajímavější ovšem je, jak autor obrací pozornost k zákonu č. 286/1924 Sb., o úsporných opatřeních ve veřejné správě.

Tento zákon je dnes pozapomenut a stojí za to si ho připomenout. Jeho podstatou bylo snížení počtu státních zaměstnanců a omezení jejich výhod. Zákon se vztahoval v zásadě na „zaměstnance státu, ústavů, podniků a fondů státních a státem spravovaných, čítajíc v to i dělníky, jakož i příslušníky četnictva a vojenské osoby z povolání“, ba ani dnes nedotknutelní soudci nezůstali úplně stranou. A co je podstatné – zákon ukládal nekompromisně snížit počet zaměstnanců v roce 1925 alespoň o 10 %. Jistě pozoruhodná inspirace pro dnešek.

Vládní návrh zákona byl ovšem veden vyšší ideou, ideou omezit úkoly státu, jejichž rozšíření bylo kladeno za vinu i bývalému Rakousku. Hezky o tom vypovídá důvodová zpráva:

„Již v posledních desítiletích minulého století počal se vlivem hospodářských a sociálních poměrů v Evropě (zvláště ve střední) uplatňovati směr, rozšiřující úkoly veřejné správy a ukládající provádění jich především státu; směr tento byl zejména v bývalém Rakousku podporován rozhodujícími činiteli a to ne v poslední řadě k tomu konci, aby zájem veřejnosti byl pokud možno odváděn od otázek politických a národnostních. V době světové války rozšířeny byly úkoly veřejné správy přirozené do rozměru netušených; doba poválečná nepřinesla v tom směru celkem žádného ulehčení, naopak zesílila a urychlila vývoj tou měrou, že dříve nebo později dospěly jednotlivé státy oné hranice, před kterou každý takový vývoj se musí zastaviti, totiž hranice finančních prostředků.“

Důvodová zpráva nám tedy naznačuje, že poselství onoho zákona k dnešku se zdaleka neomezuje na zákonem stanovené snížení počtu státních zaměstnanců.

Všimněme si proto spíše obecných ustanovení zákona.

Tak hned § 1:

„Úkoly státu buďtež zásadně obmezeny na míru, kterou nezbytně vyžaduje životní zájem státu a obyvatelstva.“

Dále § 2 odst.1:

„Úkoly veřejné správy buďtež obstarávány co nejjednodušeji a nejúsporněji.“

Věty krystalicky čisté, které by se měly tesat do kamene a slušely by i naší současné Ústavě.

Platí ještě ustanovení zákona o úsporných opatřeních z r. 1924?

Ovšem, byl vlastně zákon č. 286/1924 Sb., o úsporných opatřeních ve veřejné správě, zrušen? Neplatí náhodou, alespoň některá jeho ustanovení dosud?

V pozdějších právních předpisech najdeme jisté stopy derogace jeho jednotlivých ustanovení.

Tak například v § 34 zákona č. 267/1937 Sb. došlo k určité derogaci, která se ovšem týká jen samotných ustanovení o zaměstnancích. Takže citovaná obecná ustanovení zůstávají nedotčena.

Podobně ve vládním nařízení č. 380/1937 Sb. najdeme jakousi derogaci některých ustanovení zákona č. 286/1924 Sb. Nehledě na to, že se jedná o zrušené nařízení z doby nesvobody, ani zde nenajdeme derogaci obecných ustanovení zákona.

Vypadá to, že tento zákon zahrneme mezi tzv. obsoletní právní předpisy. Tedy předpisy, které se neuplatňují, ač nebyly nikterak formálně zrušeny.

To pak platí zejména o ustanoveních, která si zaslouží být zde ještě jednou zopakována:

„Úkoly státu buďtež zásadně obmezeny na míru, kterou nezbytně vyžaduje životní zájem státu a obyvatelstva.“

„Úkoly veřejné správy buďtež obstarávány co nejjednodušeji a nejúsporněji.“

Tato ustanovení zákona jsou součástí našeho právního řádu a zasloužila by si být převzata i do Ústavy.