28.3.2024 | Svátek má Soňa


Diskuse k článku

SPOLEČNOST: Má dětská vzpomínka na čihošťský zázrak

Podělím se o své dětské vnímání udalostí, od kterých uplynulo v těchto dnech 66 let, tedy doba dvou generací. Snad to něco řekne těm, pro které je to už středověk, a třeba také těm, kteří si myslí, že když volí KSČM, dělají dobře. Těm ale už asi nebude pomoci.

Upozornění

Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.

Zobrazit příspěvky: Všechny podle vláken Všechny podle času
M. Pivoda 7.3.2016 22:47

Upřesnění

Platilo „dali jste hektary, dejte i děti“.

Hm. Moji rodiče dali do družstva jen 35 arů (z celkových 85 arů, 50 arů jim zůstalo jako záhumenka), a přesto můj starší bratr musel jít povinně studovat vysokou školu zemědělskou.

J. Urban 8.3.2016 0:06

Re: Upřesnění

To jste dopadli dobře. Mohli jste taky být za kulaky a místo vysoké zemědělské mohl být Jáchymov.

M. Pivoda 8.3.2016 10:32

Desatero přikázání JZD

O Čihošťském zázraku jsme bohužel neslyšeli, ale mezi lidmi se šířilo "Desatero přikázání JZD". Nepamatuji se už na celé Desatero, vybyvují se mi pouze některá přikázání: 1. V JZD věřiti budeš a s celým majetkem tam půjdeš. 2. Nevezmeš jména JZD nadarmo, ale dělat tam budeš zadarmo.

7. Nepokradeš na záhumenku, i kdybys měl zadek z gatí venku.

8. Nesesmylníš se soukromnicí, ale vždy jen s družstevnicí.

9. Nepožádáš manželku předsedy svého, i když budeš vědět že ta tvoje, je již dávno jeho.

J. Kraus 7.3.2016 19:35

V době

čihošťského zázraku bylo každému zřejmé, kdo je přítel a kdo nepřítel. Pokušení a zkouška vždy patřily k instrumentům duchovního vývoje. Ranou do zad věřícím byl ale druhý vatikánský koncil. Coby dítěti kostel nenavštěvujícímu šla ta věc mimo mě, ale chudák teta z jeho praktických následků byla celá mrtvičnatá. Pamatuju si dobře, jak k nám přišla po prvním kázání podle nové liturgie – bála se, že domů nedojde - kdy pan farář sloužil mši obrácený zády k oltáři. A byla prý celá mše úplně jinak, nedošlo ani na staré kostelní písně, ale ten zadek k oltáři byl nejhlavnější. Časem si zvykla, ale pocit, že církev selhala, zůstal. Zde by šla uvést řada příkladů, jak se klaněli svým bohům různí národové. Velmi všelijak, ale vždy čelem a od oltáře (obětiště) se couvalo pozpátku a v předklonu. Řekl bych, že duchovně vyspělejším lidem to vystrkování zadku na oltář intuitivně vadí dodnes a proto jednak hledají mimo katolickou církev, jednak je to jedna z příčin jejího úpadku.

T. Vůjta 7.3.2016 10:48

Pěkný článek

Milý pane autore, z toho, jak píšete cítím, že to s tím : "A já už k víře cestu zpět nenašel" nebude tak vážné. Dá se to poznat mezi řádky Vašeho textu...

J. Skála 7.3.2016 10:07

„Sakra práce, svinstvo politický.“

Když jsem byl kluk, měl jsem pratetu, která pronesla v okamžiku, když se jí třeba rozlilo mléko: "grázlové americký!". Pravděpodobně si dělala srandu, ale dodnes mne sžírají pochybnosti.

B. Volarik 7.3.2016 4:50

Konec "kulaka".

Moje rodina z matčiny strany pochází z Moravské Nové Vsi. Ve vedlejších Prušánkách byl jedním z největších sedláků pan Tréšek. Jeho dcera Blažka chodila s mou matkou do školy a byly dobré kamarádky. Za Hitlera pan Tréšek dal mojí mámě do Arbeit Buchu razítko a vyreklamoval ji jako pracovnici v zemědělství...tím ji zachránil od totálního nasazení. Máma tam pak chodila pracovat na pole, to razítko nebylo jenom "jakože". Byla ale ráda, že nemusela do "rajchu". Po válce začala "kolektivizace". Pan Tréšek odmítal vydat svou půdu a dobytek. Obvinili ho z nějakého smyšleného zločinu a prostě šoupli do vězení. Polnosti zabavili a dobytek odehnali do JZD. Paní Tréšková to nevydržela a oběsila se na půdě jejich domu. Tam ji našla dcera Blažka, kterou to tak vyděsilo, skočila rovnou z půdy a zlámala si obě nohy. Celý život pak už kulhala. Blažku šoupli do nějakého krcálu a do jejich domu se nastěhoval komunista s rodinou. Tak skončil "kulak" pan Tréšek a jeho rodina....

J. Babička 7.3.2016 4:43

ach jo

No něco tomu pánovi o sovětském svazu, komunistí do hlavy vpravili

I. Procházková 7.3.2016 4:36

Dobře napsáno...

Taky já mám pár zážitků ohledně číhošťského zázraku. Moje babička (nar. 1881) pocházela z vedlejší vesnice (Prosíčka) a v roce 1901 se vdala o 10 km dál. Přesto se u nás doma o této události často mluvilo, moji rodiče byli pravicově orientovaní a tuhle hrůzu vždycky odsuzovali. Babiččin nejstarší syn se ale po válce dal ke komunistům a rovněž tak jeho dva synové. Ten nejstarší (kovaný komunista) si namluvil slečnu z katolické rodiny z Prosíček a svatbu měli v lednu 1956 pochopitelně v číhošťském kostele. Pamatuju na to jako dneska, slečna i její rodina byli v podstatě až bigotní katolíci a novomanžel musel v kostele přísahat na bibli, že nechá svou ženu chodit v neděli do kostela. Došlo tady tak trochu ke střetu dvou úplně odlišných světů, ale čas všechno zahladil a mladá paní si už za půl roku na kostel ani nevzpomněla (bodeť jo, když její manžel dostal vedoucí funkci díky svým politickým zásluhám). Život prostě někdy tropí hlouposti...

O číhošťském zázraku jsem tehdy už věděla a dívala jsem se, kde asi stál ten nešťastný křížek.

Jsem ráda, že se po letech podařilo najít ostatky p. Josefa Toufara a pohřbít je v číhošťském kostele tak, jak si vždycky přál.

Těm, kteří přesně nevědí, o co jde, doporučuju knížku Miloše Doležala "Jako bychom dnes zemřít měli" a její pokračování "Krok do tmavé noci".

J. Babička 7.3.2016 4:44

Re: Dobře napsáno...

Škvoreckého, Mirákl