J. Kraus 7.3.2016 19:35

V době

čihošťského zázraku bylo každému zřejmé, kdo je přítel a kdo nepřítel. Pokušení a zkouška vždy patřily k instrumentům duchovního vývoje. Ranou do zad věřícím byl ale druhý vatikánský koncil. Coby dítěti kostel nenavštěvujícímu šla ta věc mimo mě, ale chudák teta z jeho praktických následků byla celá mrtvičnatá. Pamatuju si dobře, jak k nám přišla po prvním kázání podle nové liturgie – bála se, že domů nedojde - kdy pan farář sloužil mši obrácený zády k oltáři. A byla prý celá mše úplně jinak, nedošlo ani na staré kostelní písně, ale ten zadek k oltáři byl nejhlavnější. Časem si zvykla, ale pocit, že církev selhala, zůstal. Zde by šla uvést řada příkladů, jak se klaněli svým bohům různí národové. Velmi všelijak, ale vždy čelem a od oltáře (obětiště) se couvalo pozpátku a v předklonu. Řekl bych, že duchovně vyspělejším lidem to vystrkování zadku na oltář intuitivně vadí dodnes a proto jednak hledají mimo katolickou církev, jednak je to jedna z příčin jejího úpadku.

• reagovat
• nahlásit příspěvek