Zapomeňte na tajnosti!
Požádali mne (nikoli jen tak nějací anonymní oni, nýbrž oni zcela konkrétní, totiž oni anonymní, zakuklení spiklenci, kteří z temného stínu neviděnou rukou řídí chod Vesmíru, Světa a navrch ještě - ó hrůzo! - rovněž nezbadatelného Sardenu), tedy požádali mne, abych napsal něco o tajných spolcích. Musel jsem to odmítnout. Nikoli proto, že cítím oprávněný respekt před všemi tajnými společnostmi a dobře vím, jaká pomsta stihne kohokoliv, kdo by odhaloval jejich tajemství (takže například rozhodně a v žádném případě neceknu ani slovo o bližší totožnosti oněch svrchu zmíněných anonymních, zakuklených spiklenců, natožpak abych prozradil, že se Pechy spikl sám a Pagi v tom zafungoval pouze jako poslíček), nýbrž ze dvou naprosto racionálních důvodů.
Za prvé: Už sám ten požadavek je nesmyslný, je to protimluv a logický nonsens. Nelze psát o tajných spolcích, protože jsou-li opravdu tajné, nikdo zvenku o nich neví. Jediný, kdo může něco prozradit, je někdo zevnitř - leč učiní-li tak, existence spolku nadále přestává být tajemstvím, ergo nadále nepíše o společnosti tajné, nýbrž veřejně známé.
Za druhé: Není o čem psát. Žádné tajné spolky totiž - pomineme-li krajně nepravděpodobnou možnost něčeho opravdu tak dokonale utajeného, že se o tom nikdy nic neproneslo - neexistují a ani v minulosti NIKDY NEEXISTOVALY...
* * *
Jistě, tohle je poněkud ošidné tvrzení, vždyť každý aspoň trochu vzdělaný čtenář mi jich z fleku vyjmenuje nejméně pět. Jenomže - zamysleli jste se vůbec někdy nad tím, jak to s tou jejich tajností je? A pozor, teď nenarážím na ono již výše předestřené, že jak by mohlo být tajné něco, o čem všichni víme; v tom už se dál hrabat nehodlám. Mluvím o tom, jak se k vlastní utajenosti stavěly (a stavějí) ony samy. Stačí jenom maličko o tom podumat, abychom došli k celkem jednoznačnému výsledku...
Obecně vzato lze všechna ta uskupení, běžně nazývaná "tajnými spolky", rozdělit do všehovšudy tří skupin: jsou to společnosti tak či onak mystické, společnosti politické a společnosti kriminální. Někdy se to zatřídění u některých poněkud překrývá, někdy organisace, která začala jako jedno, časem transmutuje do druhého (případně i do třetího), ale do některého z těchto tří šuplíků můžete hodit kteroukoliv z nich. (Jako čtvrtou skupinu bychom mohli stanovit spolky smyšlené, vytvořené autory dobrodružných příběhů pro okamžitou vlastní potřebu, avšak není proč. Vzhledem k tomu, že jsou setrvale vymýšleny podle již existujících vzorů, stejně by spadly zase do jedné z těch tří kategorií.) Takže se na ně podívejme.
MYSTICI
Sem spadá všechno, co se kdy zabývalo a priori duchovnem - od rytířských řádů přes nejrůznější sekty a magické zasvěcence až po ilumináty (nenechte se splést tím, že zrovna ti prosluli především coby agnostici a ateisté; patří sem taky) a zednáře. Většinu sektářů a všechny rytíře šmahem můžeme rovnou nechat stranou, protože ani jedna z těchto dvou množin jaktěživo nic neskrývala; legendy o hlubokých tajemstvích, ztracených s jejich zánikem (jako je tomu např. u katarů a templářů), vznikly vždy až poté, co k onomu zániku došlo, a jsou to opravdu pouze legendy. Ovšem kněžské anebo čarodějnické řády, potažmo zednáři a jejich nejrůznější odnože, to je jiná...
Tady tajemství jsou, to ano - už od starověkých lokálních mystérií (nejproslulejší jsou ta eleusinská) až po současnost bylo a je nedílnou součástí fungování všech těchto združení utajované (obvykle odstupňované) zasvěcení, dostupné pouze prověřeným členům. Ale jinak? Jeden každý z těchto spolků se vdycky snažil získávat další členstvo, to za prvé, a za druhé tak či onak působit na okolní svět. Což v praxi znamená, že jedenkaždý z nich odjakživa halasně vykřikoval hele, my jme tady! a dost často rovněž (u jednotlivců) i pohleďte, já k nim patřím taky!
Ukázkový příklad jsou právě zednáři. Od samého začátku jejich existence (tzn. přibližně od poloviny osmnáctého věku) se jejich symbolika objevuje všude, kde to jenom trošku jde: na náhrobcích, na cínařských a tiskárenských značkách... Kdokoli si to mohl dovolit (tedy každý, kdo nežil na místě a v době, kde byli zrovna z nějakých důvodů persekuováni), dával zatraceně zřetelně najevo, že je u nich taky. Největšího rozkvětu pak dosáhli zhruba v poslední čtvrtině devatenáctého století - a jen si vzpomeňte, kolikrát je třeba v takovém Sherlocku Holmesovi uváděno, že právě příchozí klient má na řetízku od hodinek, na klopě anebo na prstenu zednářský odznak!
Takže: můžeme snad za tajný označit spolek, jehož členové chodí světem veřejně označeni? Ani omylem, říkám.
P.S.: Jistou kuriositou mezi takto zaměřenými spolky jsou rosekruciáni, česky Bratrstvo Růžového Kříže - tedy to údajné původní (co se novodobých odnoží tohohle řádu týče, platí pro ně totéž, co pro zednáře). V letech 1614-16 postupně vyšly tři manifesty, oznamující světu, že existuje starobylý utajený řád, uchovávající hluboká duchovní tajemství, který pro zajištění nápravy zkaženého světa co nevidět vystoupí z anonymity a sdělí lidstvu, co ví. Načež nastalo nadšené vyhlížení a půl Evropy čekalo, co bude... Nestalo se nic, nijací spasitelé nepřišli. Příčina je jednoduchá: žádné tajné bratrstvo neexistovalo, pouze - pravděpodobně - jeden literát-recesista, který si je vymyslel...
ZLOČINCI
No, tak u těchto společenstev o žádná duchovní tajemství nikdy nešlo; zde jsou důvody, proč se skrývat, mnohem prosaičtější. Přesto mají s oněmi mystickými hodně podobností - i zde je odjakživa velká záliba v barvitých zasvěcovacích obřadech, tajných poznávacích gestech a způsobech, kterak s jiným příslušníkem téhož stavu rozmlouvat způsobem, jemuž nezasvěcení neporozumí... U moderních mafií už to tolik neplatí, ale tradiční sdružení tohoto druhu - sicilská mafia zrovna tak jako čínské triády nebo japonská jakuza - si na spolkový kolorit vždycky potrpěla a, pokud vím, dosud potrpí. Musí: ono je to totiž jediné, co jim na úrovni běžného zločineckého podsvětí poskytuje výlučnost... Vlastně ne jediné, ale jedno z dvojího; tím druhým je organisovanost. Jenže ono to souvisí - jakmile je tu organisace, která chce nějak fungovat, musí se i nějak presentovat (tedy vštípit nečlenům představu o své existenci a cílech: zčásti proto, aby jí šli z cesty, zčásti proto, aby se mezi nimi probudil zájem o vstup), a taky musí svým členům vštípit pocit sounáležitosti a loajality. Barvité rituály řeší obojí...
Část těchto tradic je možná starší než ony spolky samy - jak uzavřená mluva (čili argot), tak soustavy dorozumívacích gest docela určitě vznikly spontánně, z prosté potřeby jednat utajeně i před očima veřejnosti, a fungují i tam, kde se podsvětí nijak zvlášť nezorganisovalo. A co se oné organisovanosti týče... Nikdo moc neví, jak je stará - všichni jsme sice slyšeli o středověkých zlodějských ceších, leč nejsem si jist, jestli nejsou pouhým romantickým výmyslem. Na druhou stranu takový Cartouche už na počátku osmnáctého století dočasně sjednotil pařížské podsvětí do jediného, vše ovládajícího celku (vydrželo to jen do jeho smrti, ale organisace to byla imposantní; obvykle se uvádějí 3 000, někdy ale taky 10 000 mužů). Setrvalou existenci si však dokázala zajistit až sicilská mafia, a od té se nadále učily další, především jihoitalské spolky... Camorra v Neapoli, ndrangheta v Kalábrii (to je hned vedle), Korsický svaz na Korsice... A další. (Dneska se jim souhrně všem říká mafia, neboť je časem všechny pohltila. Výjimkou jsou pouze Korsičané a Neapolitánci, kteří se Sicilany díky přímému sousedství a z něj plynoucí odvěké řevnivosti nikdy moc nepekli.) Co se pak orientálních spolků týče, e to podobné - doložená existence činí tady i tam přibližně dvě stě let.
Co je ale podstatné, ani v Orientě, ani v Itálii nebyly ony "tajné" spolky vlastně nikdy doopravdy tajné. Věděla o nich policie, věděli o nich - v místě působení - všichni sousedé; stejně jako spolky mystické, i tyhle chtěly (ač trochu jinak) ovlivňovat svět okolo sebe, a proto musely svou existenci naopak velmi hlasitě proklamovat... Jediný rozdíl by mohla - zdánlivě - činit absence členských odznaků, ale absentují skutečně? Kdepak, pravím vám: paradoxně je nahradila mnohem trvanlivější tetuáž... (Ani nemluvě o triádách, které - v době, kdy ještě nebyly čistě zločineckými aktivitami, ale politickými seskupeními, dokonce chodívaly do akce v uniformách).
Tudíž ani zde není slovo "tajný" nikterak na místě.
POLITICKÉ SPOLKY
Těch bylo v průběhu dějin mnoho; o triádách už byla řeč, mafia se s oblibou presentuje jako rovněž původně odbojové seskupení, z našeho hlediska nejdůležitější ale byli (rovněž italští, Itálie je vůbec podivuhodná země) karbonáři. Fungovali přibližně v první třetině devatenáctého století a - což je důležité - posloužili jako mustr všem autorům dobrodružné literatury, kteří v v průběhu dalších desetiletí o podobných seskupeních psali. Proč? Byli početní, a proto vlivní; byli barvití (hodně toho přejali od zednářů, jenom se místo se zedníky a staviteli identifikovali s uhlíři) a konečně podobně jako mafia trestali zradu smrtí. Jsou tedy předobrazem jak "zednářů" tak, jak je podává v Josefu Balsamovi Alexandre Dumas, tak oněch bezejmenných italských spolků třeba v Collinsově Ženě v bílém anebo v Doylových Šesti Napoleonech... A samozřejmě i (opět) "zednářů" v rovněž Doylově Údolí strachu, kde ovšem jako předobraz fungovali napůl s odboráři (totiž s tím, jak odbory fungovaly - a fungují - v Americe). Spolky, které přišly po nich - většinou všeliké anarchistické či nihilistické kroužky -, už takový poprask nenatropily: jednak postrádaly karbonářskou masovost, druhak ony malebné rituály...
Ale k věci. Společnou vlastností všech oněch politických sdružení bylo a je, že se opravdu snaží zůstat tajné - přinejmenším tak dlouho, dokud nezesílí natolik, aby mohly přistoupit k akci. Musejí; když je někdo v oposici vůči panujícímu režimu, nic jiného mu nezbývá. Ovšem když k oné akci dojde... Inu, jakmile k ní dojde, všechno je najednou jinak - byla by zbytečná, kdybyste se pod ni nepodepsali. Každý terorista se okamžitě hlásí ke spáchanému atentátu; musí přece nějak dát najevo, proč to či ono spáchal. (Ostatně dost často se k něčemu přihlásí i pár dalších skupin, které s věcí nemají co společného: byla by škoda nevyužít příležitosti, no ne?)
Tudíž i zde nakonec jde o tajnost pouze dočasnou. A co víc, skoro vždy jde také o tajnost toliko ilusorní.
Proti těmto spolkům totiž zpravidla stojí jiné "tajné" organisace - ty, které mají slovo tajný v názvu, ačkoli jinak na nich nic tajného není: tajné služby a tajné policie. Jejich prvořadým úkolem je takovéto skupiny a) najít, a b) infiltrovat; v totalitních zřízeních (počínaje carským Ruskem, odkud metody tzv. Carské ochranky převzala bolševická Čeka a od té mnohé další, včetně naší Státní bezpečnosti) se dokonce záhy uplatnil ještě zdokonalenější přístup, kdy agent-provokatér tajné policie poslouží jako návnada a tajný spolek sám založí. Tak či onak se můžete spolehnout, že jakmile počet členů takového spolku překročí určité číslo, aspoň jeden z nich bude fízl... (Do dokonalosti to dotáhl Chesterton v Anarchistovi Čtvrtkovi, kde ze sedmi příslušníků anarchistického kroužku šest je agenty různých policejních sborů.)
Jinými slovy, veškerá tajnost jde zase dříve či později do háje...
* * *
Tak to je. A já mohu směle uzavřít tím, čím jsem začal: Nemůžu ten článek napsat. Tajné spolky prostě nejsou...