Šlápnout do pověstného lejna se před nedávnem podařilo Filipu Sklenářovi, jenž cítil potřebu popsat "Syndrom Kulhánek" a udělal tak ze sebe výstavního vola.

Možná si všimnete, že výrazivo, které použiji, je poněkud nestandardní. Pokud máte rádi Kulhánka, budete vědět, vo co go. Když komentovat hovadinu, tak kulhánkovsky (v terminologii F.S. rozuměj pubertálně a bez kouska stylu).

Na jednu stranu jsem rád, že se takový pamflet objevil. Už asi rok se snažím něco o Jiřím napsat, ale nic mne nenutilo k činu. Takže díky, Sklenář.

Už úvod článku poněkud zarazí. Pan Sklenář blahosklonně hodnotí, jak je dobře, že se dá Kulhánek stáhnout z netu a že si jej pak mohou čtenáři koupit. Komentuje také hned z kraje, taktéž blahosklonně, jazykovou nedokonalost díla Vládci strachu.

Vysvětlení: Vládci strachu jsou Kulhánkova knižní prvotina, která je místy stylisticky neohrabaná. Čtenáři si ji nemohou koupit, protože je vyprodaná a dotisk se nechystá. Jeden z důvodů je ten, že původní podklady byly zcizeny a autor popírá existenci pirátské elektronické kopie z toho prostého důvodu, že se mu nechce předělávat něco, s čím se už nějakých deset let neztotožňuje. Co na tom, že podle fanoušků je tento mladší Kulhánek daleko zábavnější než pozdnější díla.

"Kulhánek nepíše sci-fi, ale brak možná zařaditelný (při notné dávce blahovůle) jako fantasy."

Tak tady se s panem Sklenářem (povšimněte si jeho blahovůle) shodnu a myslím, že samotný Kulhánek jakbysmet. Kulhánek píše brak, to je přesné. A ví to sám a možná nejlíp. Když si před lety PhDr. Alici Jedličkové z PedF UK, specialistka na literární časoprostor, přečetla Vládce strachu, byla ohromena, jak vyváženou slátaninu jsem jí dal k přečtení. Dodnes ji slyším, jak říká: "Je tam úplně všechno! Každé známé klišé se tam dříve či později určitě objeví!" FS nepochopil, na rozdíl od Jedličkové, že právě klišé je Kulhánkova největší deviza.

Ve stejném odstavci Sklenář nepokračuje definicí braku, jak by logika poroučela, ale rozohněně popisuje Kulhánkovu vizi roku 2010, která se rozhodně neshoduje s vizí pokrytecky zapšklých Blistů. Ne, Kulhánek rozhodně není, jak se po americku říká "PC".

V další části vidíme snahu o popis stavby příběhu. Rádoby vtipně. Vtipný je ale Kulhánek a ne Sklenář. Ona "uchvácenost céčkovými filmy" je zároveň bezmezný výsměch těmto snímkům. Autorská sebeironie i výsměch takovým, jako je pan Sklenář. Zároveň se doopravdy jedná o skvělou zábavu pro puberťáky, což se, světe div se, navzájem nevylučuje.

V zápětí Sklenář bohorovně připouští že "koneckonců proč ne brak…" Žádá však brak dobrý. V souvislosti uvádí J. M. Trosku. Jak přišel na tuto paralelu, zůstává záhadou. Knihy obou autorů jsou sice určeny stejné věkové skupině, ale leží mezi nimi šedesát let. Čas v literárním vkusu se musí poměřovat poněkud odlišně — světelnou rychlostí. Splácat Trosku s Kulhánkem znamená pro fanouška fantastiky něco jako srovnávání Viewegha s Jiráskem pro učitele češtiny na střední škole.

S tímto souvisí i jedna z posledních vět článku: "České sci-fi kralují po Nesvadbově smrti společně pánové Ondřej Neff a Eduard Martin…" Nevím, kolik panu Sklenářovi je, čím se živí a čím je vyučen, ale na hodiny fantastiky nejspíše chodil ještě za dob Troskových. O Martinovi jsem mezi scifisty neslyšel mluvit již drahná léta a pokud už padne zmínka o Neffovi, tak jedině v té souvislosti, že by udělal lépe, kdyby zanechal pokusů literárních a přestal nanášet nečistoty na své dobré jméno. Nechci tvrdit, že v současnosti máme někoho, kdo výrazně přerůstá rybníček SF, ale k prostudování bych panu Sklenářovi doporučil jména jako Oščádal, Medek, Kadlečková, Novotný, Fabian (jako pravý zástupce ortodoxního braku), Žamboch, Mostecký a další, kteří jsou bez zaváhání kvalitativně srovnatelní jak s raným Neffem, tak s pozdním Nesvadbou.

Pochybuji, že by Sklenář o těchto autorech byť jen slyšel, když se o "Faktoru Kulhánek" dozvídá až z magazínu Práva, což je skutečnost veselá už sama o sobě. Každý by se měl vyhnout psaní o věcech, o kterých nemá ani páru.

Kulhánek, Váchal a Krvavý papír
Pokud jde o uvádění do souvislosti s Kulhánkovou popularitou, šlápl Sklenář taky vedle. Když už chce poměřovat, měl by zajít o nějakých dvě stě let dozadu a připomenout gotický román, ještě lépe knížky lidového čtení a jejich popularitu mezi pubescenty, kteří stěží zvládli abecedu. To pro jejich potomky píše Jiří Kulhánek.

Nebo kdyby si pan Sklenář aspoň vzpomněl na Váchala. Kulhánkova poetika mu totiž není vzdálená. Podobně jako znal Váchal ony loupežnické drasťáky a eklekticky postavil dokonalý Krvavý román, Jiří Kulhánek zná ony zmiňované céčkové filmy a ve svých dílech tvoří totéž co Váchal — dokonalý všelék na nudu pro lidi trpící dostatkem pokleslého vkusu.

Za všechno mluví, že každý výtisk Vládců strachu byl pro svou vzácnost a nedostupnost na trhu čten v průměru 10x! Jednotlivé výtisky, které je lze čas od času zahlédnout, jsou toho důkazem stejně jako cena těch méně zničených knih na fanouškovských burzách. Cesta krve (povšimněte si názvu), v pořadí druhý Kulhánkův román, dosahuje závratné ceny 3 000 — 4 000 Kč za oba svazky v jedině dostupném paperbackovém vydání. Nic, co by se více blížilo knížkám lidového čtení, už v naší době nemáme.

A že mu Sklenář upírá jakoukoli invenci? Spíše se ptejme po sklenářově literárním nadhledu. Pokud a priori předpokládáme, že TADY nic není, nic nenalézáme. U Kulhánka je přitom celkem snadno k rozpoznání originální cynický vypravěčský subjekt, který říká sám sobě: "Tohle už mi snad nikdo sežrat nemůže."

Podle jedné specifické literární teorie, jejímž autorem je Terry Pratchett, můžeme tvrdit, že Kulhánek rozhodně není literatura, ale "fakt dost dobrý čtení". To nám dovolí pohrát si se slovíčky a stvořit premisu, kterou použijeme při nahlížení na celý Syndrom Kulhánek:

Vládci strachu nejsou kniha, Vládci strachu jsou knížka
Sklenář se nevzdává, nasazuje artilerii — k nahlédnutí poskytuje ukázku z Vládců jako důkaz Kulhánkova příšerného vypravěčského stylu — "Stylu zednického učně". Hned za ní se objevuje věta: "Řeklo by se totiž, že Kulhánek ve skutečnosti používá takový jazyk, na který jeho čtenáři slyší, a že se tedy nejedná o primitivismus, ale o velkou zručnost a svého druhu travestii. Pokud by na to někdo skočil."

Je třeba znovu vysvětlit, že se o travestii nejedná. Vládci strachu nemají žádné ambice být chytrolínskou knížkou, u které se bude chichotat pár inťoušů, kteří náhodou pochopí skrytou narážku. Jedná se o céčkový brak. Přesně o ten Kulhánkovi jde. O prvotřídní přívlastkový brak. Výběr z brakulí.

Sklenář se ale s chutí rozepisuje o tom, jak jsou jednotlivé pasáže pouze opsány z televize. Ještě nešťastněji se nebojí přihodit na vrchol pyramidy svých zasvěcených konstrukcí ikonu Supermana, o kterém toho ví ještě méně než o Vládcích strachu.

Vrchol nadutosti přichází se Sklenářovou větou: "Nevím, jestli se vyjadřuji dost srozumitelně." Komentář je zbytečný, srozumitelné to je až dost.

Mistr céčkové produkce
V Kulhánkovi jde totiž o sny. O klučičí sny, které skutečně mírně zastydlý autor nabízí v dokonalé koláži. Motorky jsou mu ukradené, pokud se jedná o "nadupanou mašinu".

Co třeba Alexandre Dumas? Co ten přinesl nového? Uměl být napínavý, ovládal prvek seriality, ale nejgeniálněji uměl vykrádat. To umí Kulhánek taky. A na výbornou. O Velké vlakové loupeži se točí filmy. Tak proč nejásat nad někým, kdo okradl všechny brakové tvůrce o to nejlepší, co kdy vymysleli, a naservíroval to dnešnímu znuděnému čtenáři na stříbrném podnose a dokázal něco, o co se snaží každá velká firma — strhnout na sebe pozornost.

Rowlingová dělá totéž, jen má lepší reklamu. K tomu české děti začaly číst daleko dřív než ty ve světě, protože Jirka Kulhánků začal dřív psát, jelikož nemusel samoživit malé dítě.

Vyhněme se lacinému (i když správnému) argumentu zařazujícímu Jiřího Kulhánka do nic neříkající a vše pohlcující bubliny postmoderny a na závěr jen dodejme, že je veliké štěstí, že se Filip Sklenář nedostal k pozdějším dílům gurua českého braku. Tam by mu totiž podle Sklenářových měřítek nebylo co vytknout.

Kulhánek už tolik nekrade a zabředává do vlastních tvůrčích zámyslů, což je mu ve většině případů na škodu. Je sice hezké, že nakonec všechny svoje knihy dokázal propojit do jednoho všeobjímajícího opusu a vytvořil tak svůj unikátní časoprostor, ale všechno už stihl ukrást během prvních tří knih a zákonitě se tedy opakuje a rozmělňuje. I to je koneckonců jeden ze základních kamenů céčkové produkce.

Kulhánek je prostě Mistr, který položil na lopatky dalšího inťoušského pisálka, za což si, v duchu vlastních klišé, zaslouží dvojitého panáka skotské a chlapácké poplácání po rameni zahaleném v kůži.

(Tuto úvahu jsme se svolením autora převzali z bloguje.cz - je to jednak reakce na článek Filipa Sklenáře v Britských listech, ale především to je výborný rozbor díla Jiřího Kulhánka - kterého se FS pokusil dotknout. Pozn. red.)